Verze z 16. 11. 2019, 08:54, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FOERSTER Josef Bohuslav 30.12.1859-29.5.1951

Z Personal
Josef Bohuslav FOERSTER
Narození 30.12.1859
Místo narození Praha
Úmrtí 29.5.1951
Místo úmrtí Nový Vestec (u Staré Boleslavi)
Povolání 77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 282-284

FOERSTER, Josef Bohuslav (pův. jm. Förster), * 30. 12. 1859 Praha, † 29. 5. 1951 Nový Vestec (u Staré Boleslavi), hudební skladatel, varhaník, pedagog, spisovatel, malíř

Nejvýznamnější člen rozvětveného hudebního rodu. Syn varhaníka, ředitele kůru, skladatele a pedagoga Josefa Förstera (1833–1907) a Marie, roz. Hladíkové. Byl pokřtěn jako Josef Caspar Franz Förster. Jméno Josef Bohuslav Foerster trvale užíval od osmdesátých let 19. století.

Mnohostranně nadaný chlapec se začal věnovat hudbě 1867 až 70 v klavírním ústavu Celestýna Müllera, zpěvu ho poté učil otec, ředitel kůru ve sboru v kostele sv. Vojtěcha. (1874–77 tam byl varhaníkem Antonín Dvořák.) F. zpíval též v pražském pěveckém spolku Hlahol, s nímž účinkoval 1881 při premiéře Smetanovy Libuše i 1884 na Smetanově pohřbu. Hře na varhany se začal učit u Josefa Cainera, hře na violoncello (1877–79) u svého děda Josefa F. (1804–1892). Již na gymnáziu (1871–78) měl zájem i o divadlo; literaturou a malířstvím se od té doby zabýval až do konce života. Na otcovo přání si 1878 zapsal chemii a přírodopis na pražské německé technice, ale po roce přestoupil na varhanickou školu, kde se již ve druhém ročníku stal asistentem v oboru harmonie u jejího ředitele Františka Zdeňka Skuherského. 1882–88 byl varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha, kde též pomáhal otci v řízení kůru a začal pro něj i komponovat. 1889–94 měl funkci ředitele kůru u P. Marie Sněžné. V případě potřeby ho jako varhaníka zastupoval bratr Viktor (1867–1915).

1888 se oženil se sólistkou Národního divadla Bertou Lautererovou (1869–1936). Po jejím odchodu do angažmá v Hamburku (1893) ji následoval a zprvu tam vyučoval hudbu soukromě, 1901–03 učil na van Bernuthsches Konservatorium hru na klavír. Zároveň se stal hudebním referentem Hamburger Freie Presse (1894–96), poté Hamburger Nachrichten a dopisovatelem Národních listů (1893–1908), kde byl od 1884 hudebním referentem. Brzo se spřátelil s Gustavem Mahlerem, tehdy dirigentem hamburské opery, který uvedl 1896 v premiéře jeho 3. symfonii. V Hamburku vznikla více než polovina F. písní na německé texty. Byly často interpretovány zejména na hudebních večerech ctitele umění, průmyslníka Ernsta Koehna, jehož manželka Helena se na nich uplatňovala jako zpěvačka. Manželovy písně často zpívala i Berta, jíž věnoval cyklus Erotikon (1895–96).

Poté co Mahler přešel 1897 do vídeňské Dvorní opery, následovala ho 1901 F. manželka Berta a o dva roky později do Vídně přesídlil i sám F. Zprvu i tam vyučoval soukromě, pak 1910–17 hudební teorii na Nové vídeňské konzervatoři a od 1912 byl po určitou dobu zároveň hudebním referentem listu Die Zeit.

Oba manželé se vrátili do Prahy po vzniku samostatné ČSR 1918. Zpočátku F. působil jako profesor skladby na konzervatoři, 1922–30 na její mistrovské škole, 1922/23, 1928/29 a 1929/30 byl rektorem školy. 1920–45 předsedal Ochrannému sdružení československých skladatelů, spisovatelů a nakladatelů hudebních (dnes Ochranný svaz autorský k dílům hudebním). Na Filozofické fakultě UK v Praze působil jako lektor hudby (1926–30, 1929 mu škola udělila čestný doktorát). Členem ČAVU byl jmenován 1897, jejím prezidentem 1931–39. Po Bertině smrti se oženil s Olgou Hilkenovou, roz. Dostálovou (1893–1984).

Jeho rozsáhlé skladatelské dílo se sto devadesáti čtyřmi opusovými čísly zahrnuje na tisíc samostatně provozovatelných skladeb, z nichž asi třetinu tvoří písně a další významnou část sbory. Do cyklu Devět sborů pro mužské hlasy (1892–97) se řadí části Oráč, Velké, širé rodné lány, Polní cestou a Z osudu rukou, jež se staly nejčastěji provozovanými F. skladbami. V zázemí F. hudby nejen duchovní byl hluboký náboženský cit a z něho vyrůstající všeobjímající láska a víra, že smrt je jen branou do nového života. Překonání tragičnosti smrti zaznívá v rozměrných dílech, jakými jsou 1. symfonie (smrt matky), Stabat mater a 2. symfonie (smrt sestry Marie), opera Eva, symfonická suita Cyrano de Bergerac, 4. symfonie (Velikonoční), kantáta Mrtvým bratřím (smrt bratra Viktora i obětí první světové války), oratorium Svatý Václav, 5. symfonie (smrt syna Alfreda), i v drobnějších skladbách, např. ve sboru Polní cestou (pohřeb sestřenice Hedviky, výtvarnou paralelou se později stal stejnojmenný F. obraz). F. sice znal nové kompoziční směry, sám s nimi ale nepracoval a nepřekračoval hranice tonality. Jeho mnohdy překvapivé harmonické postupy i příkré disonance vycházely z melodického vedení hlasů, a proto nepůsobí ostře. V operách Debora a Eva nově uplatnil sociální tematiku, v posledních dvou, Srdce a Bloud, zkomponovaných na vlastní libreta, se obrátil k tématu smírného sebeobětování. Po Zdeňku Fibichovi patřil k nejplodnějším autorům koncertních melodramů. Množství podmanivé hudby obsahují F. skladby pro klavír a komorní soubory. Svým Dechovým kvintetem (1909), kterým zahájilo 1929 činnost Pražské dechové kvinteto (první český soubor tohoto složení), položil základ všestranné renesanci později oblíbeného žánru. F. díla pravidelně uváděla Česká filharmonie, zejména suitu Cyrano de Bergerac a 4. symfonii. Jeho sbory dodnes zůstaly trvalou součástí repertoáru téměř všech českých sborových těles. 1919 byla založena Foersterova společnost, 1945 byl F. (spolu s Vítězslavem Novákem) jako první český skladatel jmenován národním umělcem. Od padesátých let 20. století se začala F. hudba postupně vytrácet z koncertních pódií a divadel. Dnes nesou jeho jméno tři pěvecké sbory, každoročně se koná koncert pěveckých sborů nazvaný Foerssterovy Osenice a v bývalé osenické škole byl zřízen Památník rodu Foersterů. Nově vycházejí starší nahrávky F. děl na CD, mj. komplety houslových skladeb, klavírních trií, smyčcových kvartetů, symfonií a klavírní tvorby (2013).

K F. žákům patřili skladatelé Karel Boleslav Jirák, Václav Kálik, František Pícha, Pavel Bořkovec, Jaroslav Řídký, Karel Hába, Emil Hlobil, E. F. Burian, Jan Novák a Václav Dobiáš či dirigent Georg Széll, ve foerstrovské tradici pokračovali Jan Hanuš, Petr Eben či Zdeněk Pololáník.

Pozoruhodná F. literární tvorba zahrnula kromě memoárových knih četné kritiky, eseje a hudebněvědné studie, množství básní a více než tři tisíce známých dopisů. Jako výtvarník byl F. samouk a jeho početné obrazy (impresionismu blízké kresby, akvarely, oleje, kombinovaná technika, většinou nevelkého formátu), jejichž tvorbě se věnoval po celý život, zachytily ponejvíce motivy z míst, kde pobýval. I v jeho výtvarném díle převládala lyričnost typická pro F. hudební tvorbu.

Spolu s otcem a druhou manželkou byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze; dům v Praze-Strašnicích, kde bydlel, i vila v Novém Vestci jsou označeny pamětními deskami.

D: hudební, výběr: opery: Debora (libreto J. Kvapil), 1891; Eva (libreto J. B. F. podle G. Preissové), 1897; Jessika (libreto J. Vrchlický podle W. Shakespeara), 1904; Nepřemožení (libreto J. B. F.), 1917; Srdce (libreto J. B. F.), 1923; Bloud (libreto J. B. F. podle L. N. Tolstého), 1936. Kantáty: Bouře (slova S. Čech), 1883; Mrtvým bratřím (slova od více autorů), 1919; Svatý Václav (slova A. Klášterský), 1928; Máj (slova K. H. Mácha), 1936; Píseň bratra slunce (slova sv. František z Assisi), 1944; Kantáta 1945 (slova M. Rafajová a B. Mathesius), 1945. Písně, výběr: Milostné písně na slova R. Thákura, 1914; Čisté jitro na slova českých básníků, 1918; Romance štědrovečerní (slova J. Neruda), 1934. Orchestrální: 5 symfonií, 1888, 1893, 1895, 1905, 1925. Symfonické básně: Mé mládí, 1900; Enigma, 1914; Jaro a touha, 1914. Suity: Cyrano de Bergerac, 1903; Suita ze Shakespeara, 1910; Jičínská suita (též pro orchestr), 1924; Osenická suita, 1926; dva houslové koncerty, 1911, 1926; violoncellový koncert, 1931. Komorní hudba: Dechový kvintet, 1909; Nonet, 1931. Církevní: Glagolská mše, 1923. Literární, výběr: Poutník, 1929; Poutníkovy cesty, 1932; Poutník v Hamburku, 1938; Poutník v cizině, 1947; E. H. Grieg, 1890; Stůl života (výběr statí), J. Květ (ed.), 1920; J. B. F. o Smetanovi (výběr článků), 1929; Co život dal (eseje o umění a hudbě), 1942; Dvě kapitoly pro zpěváky, 1947; Der Pilger. Erinnerungen eines Musikers, F. Pala (ed.), 1955; Besuch bei Cosima. Eine Begegnung mit dem alten Bayreuth, V. Karbusický (ed.), 1997.

L: MSN 1, s. 787–788; OSND 2/1, s. 601–603; Pazdírek 1, s. 277–281; Riemann 1, 1959 (12. vyd.), s. 527; HS 1, s. 331–337 (se soupisem díla a starší literaturou); Toman 1, s. 227; Grove 9 (2001), s. 51–52; http://www.oxfordmusiconline.com (stav k 11. 11. 2014); MGG 6 (2001), sl. 1384 až 1390; Z. Nejedlý, J. B. F., 1910 (se soupisem díla); J. Bartoš, J. B. F., 1923; A. Rektorys, Památník F., 1929; V. Němec, Pražské varhany, 1944, s. 255, 266–267 (s daty působení v pražských chrámech); B. Štědroň, J. B. F. a Morava, 1947; J. B. F., J. Bartoš – P. Pražák – J. Plavec (eds.), 1949; J. Smolka, Česká kantáta a oratorium, 1970, passim, zvl. s. 134–150; Z přednášek J. B. F., lektora KU (1929–36), M. Tarabová (ed.), 1970; Dějiny české hudební kultury 1890–1945, 1, 1972, passim, zvl. s. 144–147 (životopis a dílo), 2, 1981, passim; J. Gabrielová, Opus magnum J. B. F. Milostné písně op. 96 na slova Rabíndranátha Thákura, in: Hudební věda 34, 1997, č. 3, s. 267–286; A. Džbánek a kol., Poutník se vrací. J. B. F. – život a dílo (se soupisem skladeb a diskografií), 2006; V. Reittererová – V. Velek, K vídeňským létům (1903–1918) J. B. F., in: Hudební věda 47, 2010, č. 2–3, s. 167–230; J. Fojtíková, Pozůstalost J. B. F., in: Musicalia 2, 2010, č. 1–2, s. 6–21; táž, J. B. F. (soupis skladeb), 2012; M. Kudrna, J. B. F., Slyšet obrazy, 2012.

P: NM – České muzeum hudby, Praha, podstatná část pozůstalosti, inventář zpracovává J. Fojtíková; NK, Praha, část korespondence.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Mojmír Sobotka