Verze z 16. 11. 2019, 09:29, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FORCHHEIMOVÁ Magdalena 12.4.1803-18.2.1870

Z Personal
Magdalena FORCHHEIMOVÁ
Narození 12.4.1803
Místo narození Praha
Úmrtí 18.2.1870
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 306-307

FORCHHEIMOVÁ, Magdalena (provd. Tylová, pseud. Skalná), * 12. 4. 1803 Praha, † 18. 2. 1870 Praha, herečka

Pocházela z národnostně smíšené rodiny Češky a Němce původem ze Saska. Otec byl vojenským kancelistou. Herečkou se stala i její mladší sestra Anna /Nina/ (1822–1903).

Divadlo začala hrát nejprve ochotnicky v bývalém Anežském klášteře na Starém Městě pražském (1819 nebo 1820), v českých představeních ve Stavovském divadle (od 1821, pravidelně od 1824) a v rodinném divadle měšťana Teisingera (1821–24). Ve Stavovském divadle byla angažována jako operní sboristka a epizodistka 1826–28 a znovu od 1836. Mezitím působila mimo Prahu: Nejprve u společnosti K. Hilmera (1829–30), kam odešla s E. Bílem, J. A. Prokopem a J. K. Tylem, a v zimní sezoně 1831/32 u německé společnosti A. Seydlera v Chebu. Do českých představení ve Stavovském divadle se vrátila jako volontérka koncem září 1833, zanedlouho se stala i členkou ochotnické družiny Kajetánského divadla na Malé Straně vedené Tylem (1834–37), za něhož se 1839 provdala. Nadále vystupovala jako Skalná. 1842 ji angažoval ředitel Stavovského divadla J. A. Stöger do Nového divadla v Růžové ulici, kam přenesl česká představení. Po zániku této scény účinkovala „z ochoty“ v českých představeních, která se 1844 vrátila do Stavovského divadla, na podzim 1845 hostovala u ochotníků v Sušici, Kutné Hoře a Čáslavi (v titulní roli Tylovy Paní Marjánky, matky pluku). Ve Stavovském divadle byla angažována znovu až 1846 za ředitele J. Hoffmanna a propuštěna 1851 s dalšími českými herci. S touto skupinou vedenou Tylem odešla na venkov ke kočující společnosti J. Kullase (1851–53), kde začala hrát pod jménem Tylová. Když byly Kullasovi české hry zakázány, přestoupila v červnu 1853 s téměř celou skupinou k F. Zöllnerovi (společnost řídil J. Štandera spolu s Tylem), kde setrvala i po manželově smrti (1856). Nakrátko se objevila 1858 v družině J. A. Prokopa, od Zöllnera definitivně odešla se sestrou Annou 1860 za Štanderou, který se stal správcem Kullasovy společnosti, krátce poté byla nucena pro trvalý hlasový handicap hereckou činnost ukončit. Žila v Praze ve skromných poměrech, od 1863 s finanční podporou od spolku Svatobor. Zemřela na zápal plic, pohřbena byla na Olšanských hřbitovech.

Ve dvacátých letech zastávala obor tzv. naivních milovnic, ztělesňovala prosté lidové dívky, čiperné venkovské dcerky a městské služtičky, v nichž uplatnila smysl pro komiku, přirozený projev a také dobrou (tehdy ještě nesamozřejmou) češtinu. Pěvecké schopnosti (soprán), pro něž byla angažována do operního sboru, využila ve zpěvohrách (např. Liduška ve Škroupově Dráteníku) a ve hrách se zpěvy. Po návratu ve třicátých letech se stala nepostradatelnou oporou českých představení ve Stavovském divadle, v nichž hrála stále více subretní (tzv. lokální) úlohy prokládané četnými kuplety (např. Julinka, L. Angely: Sedmero děvčat ve vojenských šatech). Občas jí byly přidělovány i role tragických či sentimentálních hrdinek nebo vznešených aristokratek, pro něž však neměla dobré předpoklady, chyběl jí cit pro noblesu. Její herectví si zato dobře rozumělo s jadrnými postavami z frašek, veseloher a pohádkových báchorek, z nichž vytvářela bodré, reálně pojaté typy. Záhy se začala přehrávat do rolí matron, které zahájila vdovou Mastílkovou v Tylově a Škroupově Fidlovačce (1834); vytvářela portréty současných, navenek drsnějších, ale dobrosrdečných a rozšafných měštek a žen z lidu. Byla první představitelkou řady tylovských postav (titulní role v Paní Marjánce, matce pluku, Kateřina Šestáková v Paličově dceři, Jahelková v Tvrdohlavé ženě ad.), které byly psány přímo pro ni. Její herectví představovalo ženský protějšek komika J. Kašky. Na pražské scéně vystupovala i v německojazyčných představeních, ale těžištěm její umělecké činnosti bylo divadlo české, jemuž se věnovala i mezi ochotníky, na privátní scéně, v Kajetánském divadle a posléze u kočujících společností na venkově. Patřila ke generaci, jež od dvacátých let 19. století budovala základy profesionálního českého divadla.

D: role v Novém divadle v Růžové ulici: Paní Čermáková, K. Gutzkow: Srdce a svět aneb Milenka a manželka, 1842; Sibilla, F. X. Told: Der Zauberschleier oder Maler, Fee und Wirthin, 1843; Morana, V. K. Klicpera: Jan za chrta dán, 1843; Jenovefa, týž: Hadrián z Římsu aneb Ženich u vězení, 1843; Eva, týž: Veselohra na mostě, 1843; Eugenie, A. v. Kotzebue: Strážný duch aneb Adelaida, královna italská, 1844; Markyta Lidenická, Ch. Birch-Pfeifferová: Kníže Filip, nazván Divoký, a Hynek, katův pacholek, 1844; Paní Marjánka, J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce, 1845; role u kočujících společností: Paní Potardová, F. Pyat: Hadrář pařížský, 1851; Lesana, J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, 1852; Klíčnice Markyta, J. K. Tyl: Slepý mládenec, 1853; Mihulice, týž: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, 1853; Krčmářka, F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, 1853; Markyta, F. Kaiser: Chyba lávky, 1853; Stázička, J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švédů, 1855; Kliková, L. Feldmann: Po svatbě aneb Nehody nového manžela, 1858; Marta, A. Dennery – G. Lemoine: Spanilá Savojanka, 1860.

L: H(omo) B(onus) [K. Havlíček], Divadlo pražské I, in: Česká včela 14, 1847, s. 303–304; nesign., Magdalena Tylová (Skalná), in: Česká Thalia 2, 1868, s. 26–27; Ra., Mag. Tylová roz. Forchheimova, in: Věstník bibliografický 2, 1870, č. 3, s. 48–49; J. L. Turnovský, Život a doba J. K. Tyla, 1892, s. 311–314; M. Hýsek, J. K. Tyl, 1926, s. 20–22, 85–87, 222 až 224; V. K. Blahník, J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 93–94, 120, 128–130, 135, 205–223; J. Vondráček, Dějiny českého divadla. Doba předbřeznová 1824–1846, 1957, rejstřík; J. Knap, Zöllnerové, 1958, s. 61, 64–67, 88; DČD 2, rejstřík; F. Kožík, Devět Ofélií, [1988], s. 15–57; ODS, s. 865; OSN 9, s. 365–366; ND a jeho předchůdci, s. 105–106 (se soupisem rolí); Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti 1, E. Šormová (ed.), 2015, rejstřík (se soupisem rolí).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Šormová