Verze z 9. 10. 2020, 09:43, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FORCHHEIMOVÁ Anna 8.4.1822-3.12.1903

Z Personal
Anna FORCHHEIMOVÁ
Narození 8.4.1822
Místo narození Praha
Úmrtí 3.12.1903
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 305-306
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55497

FORCHHEIMOVÁ, Anna (pseud. Rajská, provd. Turnovská), * 8. 4. 1822 Praha, † 3. 12. 1903 Praha, herečka

Křestní jméno užívala často ve tvaru Nina. Byla nejmladší z třinácti dětí česko-německé rodiny vojenského kancelisty. Od dětství na ni působil J. K. Tyl (1808–1856), budoucí manžel její nejstarší sestry Magdaleny (1803–1870), který ji vedl k vlastenectví, zájmu o umění a divadlo. 1835 ji uvedl mezi ochotníky Kajetánského divadla a svěřoval jí dětské role. Po zániku této scény hrála jako volontérka v českých představeních Stavovského divadla (debut 28. 9. 1837), v červnu 1840 odcestovala s otcem převeleným do Lvova v Haliči. Hostovala u tamního německého divadla (nezjištěná role ve hře Ch. Birch-Pfeifferové Pfefferrösel; titulní roli Kleistovy Käthchen von Heilbronn, zmiňovanou v českém tisku, zřejmě nehrála). Od září 1841 účinkovala jako volontérka ve Stavovském divadle, 1842 získala angažmá u ředitele J. A. Stögera v Novém divadle v Růžové ulici. Vztah s Tylem nabyl po návratu z Haliče na intenzitě a intimnosti a vyvinul se v neoficiální svazek, který trval až do jeho smrti, narodilo se z něho osm dětí (syn František Forchheim /1853–1902/ se stal členem činohry ND, pseud. Horník). Po zániku Nového divadla v Růžové ulici F. hrála v českých představeních, jež se vrátila do Stavovského divadla (1844 začala užívat herecké jméno Rajská), 1849–51 jako angažovaná členka autonomního českého souboru. Po jeho rozpuštění se s dalšími českými herci vedenými Tylem vydala na kočovnou dráhu, kterou zahájili u J. Kullase (1851/52), poté působila u ředitele F. Zöllnera (1853–60), krátce u J. A. Prokopa (1858) a opětovně u Kullase (1860/61). Tehdy jí nabídl sňatek o šestnáct let mladší herec a publicista J. L. Turnovský, za něhož se 1861 v Jindřichově Hradci provdala. Spolu s ním hrála na podzim 1861 u počeštěné společnosti I. Siegeho v Českých Budějovicích, v lednu 1862 byla angažována do Stavovského divadla a v listopadu přešla s českým souborem do nově zbudovaného Prozatímního divadla. Na podzim 1865 vstoupila do nově utvořené společnosti P. Švandy st. ze Semčic, ale po její první sezoně v Plzni se na jaře 1866 vrátila do Prozatímního divadla. Když za pruské okupace Prahy ředitel F. Thomé rozpustil soubor, odebrala se s manželem k druhořadé venkovské společnosti J. Šmídové. Po uklidnění poměrů se hlásila k Prozatímnímu divadlu, ale angažmá nezískala. Poslední léta herecké dráhy vystřídala spolu s manželem a dvěma dcerami ze svého vztahu s Tylem, Marií (1848–1868) a Eliškou (1850–1909), několik kočujících společností. Nejprve hráli u V. Prokopové (1866/67), 1868 se přesunuli na Moravu (společnost A. Štanderové, A. Muška, A. Libické). V květnu 1871 žádala o povolení zřídit vlastní divadelní společnost, ale bez úspěchu. 1872 přesídlila natrvalo do Prahy, kde Turnovský získal místo v redakci listu Slovan, a až do smrti žila v soukromí. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově.

Na počátku herecké dráhy zastávala po několika dětských rolích obor naivek, pro něž byla vybavena živým temperamentem a přirozenou hrou. Možnost jejího uplatnění omezoval nedostatek pěveckých schopností a poměrně slabý hlas. Fyzickým zjevem neodpovídala dobovému ideálu ženské krásy, což kritika (zvl. F. B. Mikovec) nevybíravě a opakovaně připomínala. Vnější nedokonalost vzezření stále víc vyvažovala snahou o prohloubenější charakteristiku, o postižení vnitřního obsahu postavy a zvýraznění zdravého mravního jádra. Po návratu z Haliče lidsky a umělecky dozrála v obohacujícím a srozuměném vztahu s Tylem. Stala se představitelkou srdečných a energických dívek, jejichž citovost, vtip, přirozenou inteligenci či naivní přihlouplost vyjadřovala škálou mimických, pohybových a mluvních prostředků. Řadu postav ve svých hrách napsal Tyl přímo pro ni a F., akcentující aktivní a pozitivní přístup k životu, jako první a dlouholetá představitelka těchto rolí (hrála je nesčetněkrát v dalších letech u kočujících společností) položila základy hereckého pojetí podobných typů. Tvořily těžiště jejího repertoáru, do něhož spadaly i úlohy chlapecké (Prokop v Paličově dceři, Filip v Pražském flamendrovi) i obor prvních milovnic. Po vynuceném odchodu na venkov hrála většinou své dřívější role, i když úlohy v Tylových hrách jí byly ponechávány z piety, neboť věkem jim už neodpovídala. V šedesátých letech se přehrála do rolí matron a starých žen, ale nový, jemněji nuancovaný deklamační a konverzační styl už neovládla. Její herectví působilo v Prozatímním divadle archaicky, s větším porozuměním bylo přijímáno na mimopražských scénách a na moravských štacích. Pořídila také několik překladů divadelních her německé a francouzské provenience (ty tlumočila z německých úprav).

D: role u kočujících společností: Maritana, Dumanoir, A. Dennery: Don Cesar de Bazano aneb Zasnoubení před popravou, 1851; Marie Didierova, F. Pyat: Hadrář pařížský, 1851; Rozárka, J. K. Tyl: Paličova dcera, 1852; Viola Těšínská, F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, 1853; Emilie, F. Kaiser: Chyba lávky, 1853; Kraska, V. K. Klicpera: Jan za chrta dán, 1854; Jitka, J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švédů, 1855; Magelona, J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona, 1857; Černoborka, J. J. Šantl: Kouzelnice Černoborka a kutnohorský kat, 1857; Flora, A. Bäuerle: Zeman ze starého času, 1858; Juro, F. Kaiser: Dráteníci, 1859; Verunka, Ch. Birch-Pfeifferová (dle G. Sandové): Diblík z hor, 1859; Kateřina, kněžna polská, J. Franulová von Weissenthurn: Jan, vévoda finský, 1860; Monika, J. J. Kolár: Monika, 1860; Jitka, K. E. Ebert: Břetislav a Jitka, 1860; Veronika Vorlíčková, J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka, 1860; Debora, S. H. Mosenthal: Debora, 1860; Paní Marjánka, J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku, 1860; Lady Milfordová, F. Schiller: Ouklady a láska, 1861; Markyta Zelinková, F. X. Told: Čarovný závoj, 1861; Eližběta, F. Schiller: Maria Stuart, 1861. Překlady: Příhody na cestě po diležanci, Stavovské divadlo 1842 (?, šifra N. K. F.); L. Bartsch, Strašlivé tajemství starého zámku skalického aneb Muky zlého svědomí, tamtéž 1847 (šifra A. R.); R. Benedix, Pan strejček, Stavovské divadlo – Pštroska 1852, t. 1853 (šifra A. R.); A. Delacour, Lambert-Thiboust, Slepá nevěsta aneb Klenotník a alchymista, Stavovské divadlo 1854, tamtéž 1874 s tit. Slepá nevěsta aneb Pařížský ďábel (šifra A. R.); A. Anicet-Bourgeois – M. Masson, Žebračka, Prokopova společnost 1861; E. Raupach, Zločin ze ctižádosti, tamtéž 1875.

L: nesign. [J. K. Tyl], in: Květy 8, 1841, s. 295; Δ [J. Neruda], Paní A. Turnovská-R. vypravuje, in: Národní listy 18. 1. a 19. 1. 1881; F. Bačkovský, České spisovatelky, in: Ženské listy 10, 1882, s. 101; J. L. Turnovský, Z potulného života hereckého, 1882, s. 21–25, 143–144; Fr. L. H. [Hovorka], První herečky českého divadla v Praze. A. R.-Turnovská, in: Divadelní listy 5, 1884, s. 149–151; J. L. Turnovský, Paměti starého vlastence II, [1900], s. 13–14, 23–27; nekrology: P. Biliánová, in: Národní politika 6. 12. 1903; nesign., in: Ženský svět 7, 1903, s. 274; nesign., in: Divadlo 2, 1903/04, s. 122–126; nesign., in: Divadelní listy 5, 1903/04, s. 68n.; L. Grossmannová-Brodská, Za nejstarší českou herečkou, in: Ženské listy 32, 1904, č. 1; V. K. Blahník, J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 115–119, 195, 217, 432; M. Hýsek, J. K. Tyl, 1926, s. 87–91, 222–225; F. Strejček, Nevšední sňatek roku 1861, in: Národní politika 28. 4. 1936; V. Businský, Nina R., in: Národní divadlo 31, 1955/56, č. 3, s. 4–12; J. Vondráček, Dějiny českého divadla. Doba předbřeznová 1824–1846, 1957, rejstřík; J. Knap, Zöllnerové, 1958, s. 61, 64–67, 85–87, 89, 96, 99–101; DČD 2–3, rejstřík; F. Kožík, Devět Ofélií, [1988], s. 15–57; F. B. Mikovec, Pražská Thálie kolem 1850, 2010, rejstřík; V. Štěpán – M. Trávníčková, Prozatímní divadlo 1862–1883, II, 2006, s. 595–597 (se soupisem rolí v PD, jako Turnovská); RSN 7, s. 55–56; ODS, s. 863, OSN 9, s. 366, 28, s. 430; ND a jeho předchůdci, s. 404–405 (se soupisem rolí); LČL 3/2, s. 1204–1205; Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti 1, E. Šormová (ed.), 2015, rejstřík (se soupisem rolí).

P: Archiv hl. m. Prahy, sign. JIL N10, matrika nar. řkt. f. ú. sv. Jiljí 1816 až 1823, s. 184; SOA, Třeboň, Jindřichův Hradec 42, matrika oddaných 1850 až 1861, s. 373; NA, Praha, fond PM 1871–1880, kart. 1249, sign. 8/6/20/3 [koncese].

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Šormová