FOREJT Jindřich 3.2.1915-18.7.1991: Porovnání verzí

Verze z 11. 11. 2017, 19:19

Jindřich FOREJT
Narození	3.2.1915
Místo narození	Praha
Úmrtí	18.7.1991
Místo úmrtí	Praha
Povolání	28- Strojař nebo elektrotechnik
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55492

FOREJT, Jindřich, * 3. 2. 1915 Praha, † 18. 7. 1991 Praha, fyzik, odborník v oboru elektroniky, vysokoškolský pedagog

Maturoval 1933 na státním gymnáziu v Praze XII (na Vinohradech). 1933–38 studoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě UK, už 1936–38 působil ve Spektroskopickém ústavu UK jako vědecká pomocná síla fyzikálního výzkumu Škodových závodů. Po druhé státní zkoušce 1938 nastoupil jako technický úředník k firmě Philips, a. s., v Praze, kde zůstal po celou dobu války (od 1944 ve zkušebně elektronek v závodě v Hloubětíně). Již za války začal spolupracovat s J. Heyrovským na využití elektronických metod v oscilografické polarografii. 1945–48 byl zaměstnán v normalizačním oddělení Elektrotechnického svazu československého v Praze, 1948–53 vedl oddělení elektroniky ve vývojovém závodě těžkého strojírenství v Praze. 1949 obhájil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě disertační práci Fyzikální základy impulsní polarografie (RNDr.). Od 1950 přednášel jako externí lektor užitou elektroniku na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze. 1953 byl ministerstvem školství a kultury povolán na nově zřizovanou Fakultu slaboproudé elektrotechniky ČVUT v Poděbradech: 1953–59 byl děkanem fakulty (do jejího sloučení s Fakultou elektrotechnickou ČVUT), od letního semestru 1954 na škole přednášel jako státní docent (nejprve fyziku, od třetího ročníku studia elektroniku), vedl katedru teoretické a užité elektroniky (později katedra užité radiotechniky). 1963 získal titul kandidáta technických věd (CSc.). 1964 přesídlil z pobočky Fakulty elektrotechnické ČVUT v Poděbradech do Prahy a byl jmenován řádným profesorem elektroniky. Na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze působil na katedře elektrotechnických zařízení a soustav: Začal přednášet lékařskou elektroniku, zavedl předmět elektrické měření neelektrických veličin (alometrie). Kromě toho byl pověřen vybudováním Vývojových laboratoří ČVUT v Poděbradech, které 1966–68 vedl. Koncem šedesátých let se zúčastnil dvou půlročních misí UNESCO v Egyptě jako expert v oboru technického školství. 1966 mu byl udělen titul doktor technických věd (DrSc.). Do důchodu odešel 1980.

Hlavním oborem F. působnosti byla aplikovaná a teoretická elektronika. Podílel se na vývoji a konstrukci elektronických zařízení pro praktické i vědecké účely. S J. Heyrovským napsal monografii Oscilografická polarografie (1953). Jím zkonstruovaný polaroskop, vyrobený n. p. Křižík, byl oceněn bronzovou medailí na světové výstavě EXPO ’58 v Bruselu. V řadě prací se zabýval problematikou kapacitních měřičů neelektrických veličin a jejich využitím v geofyzice, meteorologii, lékařství, technice, průmyslové výrobě. V Československu patřil k průkopníkům lékařské elektroniky (bioniky). V závěru profesní kariéry se z fyzikálního hlediska zajímal rovněž o psychoenergetiku.

Od mládí byl zapáleným radioamatérem a členem spolku Českých amatérů vysílačů a řady odborných společností. 1972–84 redigoval časopis Lékař a technika, působil v redakčních radách časopisů Slaboproudý obzor či Elektrotechnický časopis. Překládal rovněž odborné práce z ruštiny a angličtiny a byl autorem řady patentů. Získal několik vyznamenání: stříbrnou oborovou plaketu ČSAV J. Heyrovského za zásluhy v chemických vědách (1972), Felberovu medaili II. stupně (1975) a medaili ČVUT I. stupně (1980).

D: výběr: Radioamatérská příručka, 1939 (s J. Dršťákem a A. Ševčíkem); Elektronky, jejich charakteristiky a použití, 1941; Oszillographische Polarographie, in: Zeitschrift für physikalische Chemie, sv. 193, 1943, s. 77–96 (s J. Heyrovským); Měření teploty kysličníkových kathod, in: Fyzika v technice 1, 1946, s. 244–250; Elektronky a výbojky v průmyslové praxi, 1946 (s J. Němcem); Capacity phenomena displayed at mercury capillary electrodes, in: Collections of Czechoslovak Chemical Communications 12, 1947, s. 11–38 (s J. Heyrovským a F. Šormem); Praktická elektronika, 3. vydání 1952 (s J. Němcem); Experimentální sledování vývoje intrakardiálního manometru, in: ČLČ 93, 1954, s. 845–847 (s A. Forejtovou, M. Krčílkovou a V. Zelenkou); Matice kaskád jednoduchých členů, in: Slaboproudý obzor 17, 1956, s. 261–262; Strojní a lidské překlady, in: Sdělovací technika 8, 1960, s. 458–460; Pracujeme s charakteristikami elektronek a tranzistorů, 1961; Kapacitní měřiče neelektrických veličin, 1963 (v literatuře citovány některé nepublikované výzkumné zprávy); Elektronika, 1969 (vedoucí kolektivu). Učební texty vysokých škol: Elektronika pro specializace „Radiotechnika“, 1957; Elektronika. Výběr řešených příkladů, 1960; Elektronika 1–3, 1961–1962; Grafická elektronika, 1968 (s L. Hudcem); Elektrické měření neelektrických veličin, 1964; Základy hospodářského a průmyslového práva, 1986 (učební texty Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni).

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 199; 50 let Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze, 2001, s. 147.

P: Archiv UK, Praha, Přírodovědecká fakulta, katalogy posluchačů; Archiv ČVUT v Praze, Sbírka biografických dokumentů, Seznamy přednášek; A. Forejtová, Stručný zápis vzpomínek na mého manžela… (elektronický dokument, strojopis, říjen 1991).

Emilie Těšínská