Verze z 9. 10. 2020, 18:27, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FORST Vladimír 13.7.1921-28.7.2010

Z Personal
Vladimír FORST
Narození 13.7.1921
Místo narození Praha
Úmrtí 28.7.2010
Místo úmrtí Vlašim
Povolání 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 316-317
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55524

FORST, Vladimír, * 13. 7. 1921 Praha, † 28. 7. 2010 Vlašim, literární historik, publicista, slovakista, lexikograf

Vyrůstal v rodině zámečnického mistra zbrojařské firmy Sellier & Bellot. 1936 rodina přesídlila společně se zbrojovkou z Prahy do Vlašimi. F. se tam 1938 vyučil obrábění kovů a pracoval jako soustružník. 1946 se vrátil zpět do Prahy a stal se nástrojařem u firmy Meopta. V témže roce se oženil s Růženou Dolejší (1914–2011), vězněnou 1941–43 z politických důvodů německými okupačními úřady. Jejím bratrem byl komunistický novinář Vojtěch Dolejší (1903–1972). Manželství zůstalo bezdětné; matkou F. dcery, lékařky Miroslavy Camutaliové (* 1953), byla rusistka a překladatelka Irena Camutaliová (1926–2008). Bratr Ivo F. (1926–1994) byl inženýrem geodezie a kartografem.

Pozdní maturitu F. složil 1949 v Státním kursu pro přípravu pracujících na vysoké školy v Mariánských Lázních a poté vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze češtinu a obecnou lingvistiku, z toho poslední rok studia strávil na univerzitě v Budapešti. Po absolutoriu působil 1953–60 na fakultě jako pedagog (aspirant, odborný asistent) a vedl semináře české literatury; 1960–70 tam vyučoval externě. 1957 získal titul CSc., 1966 titul PhDr. Od 1946 byl členem KSČ. Na podzim 1960 se podřídil rozhodnutí stranických orgánů a přešel z filozofické fakulty na katedru estetiky a literární vědy v Institutu společenských věd při ÚV KSČ. 1962 se stal vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde kromě četných badatelských aktivit působil do 1970 v kolegiu věd o umění, 1965 založil a do 1970 vedl pracovní skupinu pro studium česko-slovenských literárních vztahů a 1971–84 řídil oddělení dějin literatury. 1991 odešel do důchodu.

Zabýval se novodobou českou a slovenskou literaturou v širokém rozsahu od období národního obrození až po současnost. Podílel se na tvorbě vysokoškolských skript, psal učebnice literatury pro základní a střední školy, působil jako editor a redaktor. Recenzemi a úvahami průběžně komentoval beletristickou i literárněvědnou produkci, intenzivně sledoval literární dění na Slovensku. Literární publicistka a kritika tvořily nejobsáhlejší složku jeho odborné činnosti.

V literárněhistorickém bádání se soustředil na autory realistické prózy druhé poloviny 19. a počátku 20. století (zvl. Jan Herben, Josef Holeček, Teréza Nováková, Karel Václav Rais, Zikmund Winter) a komparativně sledoval uplatňování modernistických uměleckých postupů v jejich tvorbě s venkovskou nebo historickou tematikou. Výsledky publikoval v kolektivních knihách a v monografii o typologických souvislostech mezi českou prózou a dílem slovenského autora Martina Kukučína. Okrajově se zabýval též prózou 20. století s tematikou socialistického a dělnického hnutí (o historizující beletrii Antonína Zápotockého vydal drobnou monografii). Většinu slovakisticky zaměřených pojednání věnoval dějinám vztahů mezi českou a slovenskou literaturou; nejčastěji se v této souvislosti zabýval působením tvůrčích osobností opět na přelomu století (Jozef Ľudovít Holuby, Ivan Krasko, Štefan Krčméry, Rudolf Pokorný, Albert Pražák, Jaroslav Vlček ad.). Životopisně pojatou knižní studii věnoval odkazu literární a národně buditelské činnosti Ľudovíta Štúra.

Významně se podílel na utváření moderní koncepce literární lexikografie, kterou reprezentoval Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce (1, 2/I, 2/II, 3/I, 3/II, 4/I, 4/II; 1985 až 2008). Stál u jeho počátků od 1971, a to jako spoluautor hesláře a první šéfredaktor; z této pozice dokázal, navzdory agresivním ideologickým tlakům období tzv. normalizace, zabezpečit dílu statut respektovaného vědeckého slovníku pokrývajícího české literární dějiny od poloviny 9. až do poloviny 20. století. Přes mnohá cenzurní omezení a administrativní průtahy prosadil také knižní vydání prvního dílu, jehož existence se stala určujícím předpokladem pokračování původního projektu po 1989, přičemž se zásadně zasloužil o to, že na lexikonu mohli pracovat literární historici, jimž byla zakázána publikační činnost. Redakční, a především autorské práce na tomto slovníku nepřerušil ani po svém odchodu do důchodu; po dokončení díla obdržel 2009 společně s jeho dalšími redaktory cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře.

V rukopisných vzpomínkách Úlomky života, které sepsal 2001 a jež zůstaly uloženy v jeho pozůstalosti, podal osobité svědectví o praktikách politického zasahování do činnosti literárněvědných institucí. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze.

D: výběr: Martin Kukučín a čeští realisté na přelomu století, 1969; Antonín Zápotocký spisovatel, 1975; Ľudovít Štúr, 1986 (s ukázkami díla a korespondence); Živé návraty, 1989.

L: Slovník slovenskej literatúry 1, A-H, Bratislava 1979, s. 262–263; SČL, s. 88; SČS 1, s. 179–180; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (stav k 22. 3. 2007); http://cs.wikipedia.org (stav k 13. 3. 2014).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Šisler