FRÝD Norbert 21.4.1913-18.3.1976: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku FRÝD Norbert 21.4.1913-1976 na FRÝD Norbert 21.4.1913-18.3.1976 bez založení přesměrování)
(Žádný rozdíl)

Verze z 1. 12. 2017, 11:32

Norbert FRÝD
Narození 21.4.1913
Místo narození České Budějovice
Úmrtí 18.3.1976
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56020

FRÝD, Norbert (vl. jm. Fried), * 21. 4. 1913 České Budějovice, † 18. 3. 1976 Praha, spisovatel

Narodil se v česko-německé asimilované židovské rodině obchodníka s cukrovinkami Alfreda F. a Kláry, roz. Maierové. Jeho mladší bratr Jan F. (1919–1941) zahynul jako účastník komunistického protinacistického odboje. 1932 maturoval F. na přání rodičů na českém reálném gymnáziu v rodišti. Už jako gymnazista pracoval v levicovém hnutí mládeže, 1930 se stal členem Komunistické studentské frakce, brzy nato debutoval německy psanými verši v deníku Prager Tagblatt, česky přispíval do časopisů Tramp, Trn, Sdružení a Linie. 1932–37 studoval na Právnické fakultě UK, 1933 vydal drobnou básnickou sbírku Prag spricht dich an a začal se systematicky orientovat na českou literaturu (pod jménem Nora F.). 1933–34 založil a řídil dětskou rubriku Holahej komunistického deníku Haló noviny, 1934–35 spolupracoval s E. F. Burianem v Divadle D, kde se 1935 konala premiéra hry Mistr Pleticha s jeho písňovými texty. Psal reklamní slogany, přispíval do rozhlasu a s Jednotou nemajetných a pokrokových studentů cestoval po Evropě. 1936–40 se stal textařem československé pobočky americké filmové společnosti Metro-Goldwyn-Mayer, později přešel jako dramaturg a šéf propagace k firmě RKO-Radiofilm. Po absolutoriu práv 1937 zahájil studium literární vědy na Filozofické fakultě UK, jeho doktorská disertace Geneze českého surrealismu byla přijata k obhajobě 17. 11. 1939 (doktorát obhájil až 1945). 1940–43 pracoval v židovské obci v Praze, 1943–44 byl vězněn v Terezíně, kde inscenoval Burianovu lidovou hru Ester s hudbou Karla Reinera a věnoval se výchově dětí.

V říjnu 1944 byl deportován do Osvětimi, zde přišel o otce a první ženu Helenu F., roz. Katzovou, v pokročilém stupni těhotenství. Poslední měsíce války strávil v pobočce koncentračního tábora Dachau v Kauferingu (u města Landsberg am Lech, západně od Mnichova), odkud těsně před osvobozením uprchl. Do vlasti se vrátil jako tlumočník americké armády. Po válce navázal na svoji publicistiku, zejména v Burianově Kulturní politice (pod počeštěným jménem), a krátce pracoval v mezinárodním oddělení ÚV KSČ. Cestoval do Maďarska, Anglie, na mírovou konferenci v Paříži, svědčil v procesu proti příslušníkům SS. 1947–51 působil jako kulturní atašé na československých velvyslanectvích v USA a Mexiku, podnikl rozsáhlé cesty na Kubu a do Guatemaly, účastnil se vědecké expedice do mayského města Bonampaku. 1950 se v Mexiku podruhé oženil s Libuší Rezkovou a měl s ní dceru Žandu F. (* 1962), absolventku scenáristiky a režie na FAMU, pozdější alternativní psychoterapeutku. 1951–53 byl F. redaktorem Československého rozhlasu, od 1953 ve svobodném povolání. 1956 cestoval po SSSR, Číně, Koreji a Mongolsku, 1958 jako dočasný vedoucí loutkového divadla Radost odjel na turné po Indii, Cejlonu, Indonésii, Kambodži a Egyptě. Jako dlouholetý delegát UNESCO procestoval velkou část světa, v Itálii, Belgii a Rakousku sbíral materiál pro román o mexické císařovně Charlottě.

F. prozaický debut byl určen dětem. Tvořily jej moderní pohádky Pusťte basu do rozhlasu (1937). První F. román Divná píseň z 1940 (knižně 1946) se zabýval českou obrozeneckou tematikou z první poloviny 19. století. Generační román Don Juan jde do divadla vyšel 1942 pod pseudonymem Emil Junek. Na bratrovu smrt reagoval verši z nedokončeného souboru, který měl nést název Lahvová pošta, torzo publikoval 1945 pod názvem Bratr Jan. Verše a říkadla určené terezínským dětem vyšly ve sbírce Květovaný kůň teprve 1975. Další knihy měly dobově limitovaný publicistický charakter: Jednalo se o reportáže Mexiko je v Americe (1952), Usměvavá Guatemala (1955) a S pimprlaty do Kalkaty (1960), povídku o úderníkovi Havíř Gavlas (1953), román o vykořisťovaných indiánských zemědělcích v Mexiku Studna supů (1953), cyklus povídek kritizujících v duchu novinového zpravodajství poměry v USA za studené války Meč archandělů (1954). Vysokou dokumentární cenu měla monografie Mexická grafika (1955), vycházející z důkladného poznání, zprostředkovaného osobním přátelstvím s P. Nerudou, D. Riverou, D. A. Siqueirosem a L. Méndezem. Jedním z vrcholů F. díla byl hojně překládaný román z prostředí koncentračního tábora Krabice živých (1956), v němž v rámci tzv. druhé vlny koncentráčnické literatury sledoval téma holocaustu. Soubor trojice malých románů Tři malé ženy (1963) zahrnul prózy Ztracená stuha s korejským pohádkovým námětem, Kat nepočká na motivy tragického osudu herečky A. Letenské a Živá socha. Pandánem k triptychu byl soubor Tři nepatrní muži (1978), shrnující prózy Pan Lučavka (inspirováno postavou Hitlerova jasnovidce Hanussena), Sloup vody a polodetektivní Rukama nevinnosti. K mexické expedici se F. vrátil rozsáhlým románem Prales (1965). Spisovatelovo dílo vyvrcholilo v memoárové trilogii Posledních sto let (Vzorek bez ceny a Pan Biskup, 1966, Hedvábné starosti, 1968, Lahvová pošta, 1971, čtvrtý díl Podruhé na světě zůstal torzem) a v románové biografii manželky mexického císaře Maxmiliána Habsburského Charlotty Císařovna (1972). Mimo hlavní linii díla se ocitly satirická divadelní hra z jihoamerického prostředí Noc kotrmelců (1957), sbírka bajek a aforismů Almara plná povídaček (1973) a závěrečná sebeironická próza o bilanci spisovatele na konci života Oživení v sále (1976).

L: LČL 1, s. 761–763; SČS 1, s. 185–186; Slovník českých spisovatelů, R. Havel – J. Opelík (eds.), 1964, s. 106–107; A. Mikulášek, Literatura s hvězdou Davidovou 1, 1998, s. 91–94; V. Menclová, N. F., 1981; Ž. F., Můj tatínek spisovatel N. F., in: Českožidovští spisovatelé v literatuře 20. století, L. Pavlát (ed.), 2000, s. 97–110; M. Kuna, Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941–1945, 2000, rejstřík; H. Housková, Ne jenom existovat, in: Naše dny se naplnily, 2002, s. 129–137.

Martin Kučera