Verze z 16. 11. 2019, 17:46, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FRANTIŠEK JOSEF I. 18.8.1830-21.11.1916

Z Personal
FRANTIŠEK JOSEF I.
Narození 18.8.1830
Místo narození Schönbrunn (Vídeň, Rakousko)
Úmrtí 21.11.1916
Místo úmrtí Schönbrunn (Vídeň, Rakousko)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 360-363

FRANTIŠEK JOSEF I. (též FRANZ JOSEPH), * 18. 8. 1830 Schönbrunn (Vídeň, Rakousko), † 21. 11. 1916 Vídeň-Schönbrunn (Rakousko), císař rakouský, král uherský a český, král lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský etc.

Panovník z dynastie habsbursko-lotrinské. Nejstarší syn arcivévody Františka Karla (1802–1878) a Žofie Bavorské (1805–1872), vnuk římskoněmeckého (od 1804 rakouského) císaře Františka II./I. (1768–1835). F. J. se ujal vlády ve svých osmnácti letech koncem bouřlivého roku 1848 jako František Josef I.

K převzetí panovnické role byl předurčen již od útlého dětství. Jeho předchůdce na trůně, strýc Ferdinand V. (1793–1875), neměl potomky a Františka Karla, teoretického následníka, nepokládal dvůr ani habsburský dům za schopného naplnit panovnické poslání. V mládí získal F. J. všestranné vzdělání. Největší podíl na jeho duševním vývoji měla matka, ambiciózní arcivévodkyně Žofie. Ta kladla u syna důraz na přísné katolické vychování, vedla ho k píli a odpovědnosti. Názorově jej silně ovlivnil i jeho vychovatel, pozdější vídeňský arcibiskup, kardinál Josef Othmar Rauscher. Záhy si také F. J. vypěstoval hluboký citový vztah k armádě. Pocit vyvolenosti ho však již v dětství zaháněl do izolace od společnosti. Vytvořila se u něj představa o neomezené moci panovníka, který se kromě Boží autority nemusí nikomu zodpovídat ze svých činů; oporou vládci má být církev a armáda. Toto přesvědčení si udržel po celou dobu panování.

F. J. nastoupil na trůn po vynucené abdikaci císaře Ferdinanda 2. 12. 1848 v Olomouci, kde tehdy – po vypuknutí podzimních nepokojů ve Vídni – přechodně sídlil císařský dvůr. Došlo k tomu v okamžiku, kdy v říši již opadala revoluční vlna a kdy se začaly mobilizovat protirevoluční síly. Změna proběhla v souladu s odhodláním konzervativní šlechty a armády konsolidovat situaci v monarchii a umožnit návrat k předrevolučním poměrům. Iniciativní roli v tomto úsilí sehrávali předseda vlády kníže Felix Schwarzenberg a polní maršál kníže Alfred Windischgrätz. Prvním krokem k naplňování jejich cílů bylo rozehnání voleného Ústavodárného říšského sněmu (7. 3. 1849), zasedajícího v té době v Kroměříži. Již den předtím byla z císařova rozhodnutí vyhlášena první celoříšská ústava (tzv. oktrojovaná či Stadionova). Měla výrazně centralistický charakter, zákonodárná moc náležela panovníkovi spolu s dvoukomorovým sněmem, výkonná moc však příslušela výhradně císaři. Říšská rada, kterou jmenoval císař, disponovala jen poradním hlasem. Ústava zaváděla jediné společné státní (říšské) občanství. Dalším aktuálním problémem, který stál před vládou a panovníkem, byla pokračující revoluce v Uhrách. Tu se podařilo potlačit teprve s pomocí ruské vojenské intervence v létě 1849. V důsledku následujícího tvrdého vypořádání s uherskými povstalci (poprava vůdců, včetně uherského ministerského předsedy hraběte L. Batthyánye) však i nadále přetrvávaly napjaté vztahy mezi Budapeští a Vídní. Odpor italských provincií proti Vídni potlačila armáda vedená polním maršálem J. Radeckým. Pacifikace odbojných ohnisek uvolnila cestu k dalším opatřením vedoucím k upevnění panovnické moci.

S přesvědčením o svém poslání se F. J. soustředil na obnovu principů absolutistické vlády. Silvestrovským patentem 1851 definitivně odvolal oktrojovanou ústavu, následně, po smrti knížete Schwarzenberga 1852, se ujal přímého řízení vlády. Oporou císaře v exekutivní sféře a duší nového systému, tzv. neoabsolutismu, se stal ambiciózní ministr vnitra Alexander Bach. Stát byl spravován (včetně Uher) centralisticky, říšská rada ztratila význam, opozice byla umlčena, zostřila se cenzura a dohled nad jakýmkoli náznakem kritiky. 1855 přistoupil F. J. na konkordát s Vatikánem. Šlo o částečný návrat k již překonaným poměrům. Církev získala právo podílet se na některých opatřeních náležejících státu (školství, oblast manželského práva aj.). Císař si tak zajistil její ideologickou podporu. Z mezinárodního hlediska usiloval F. J. o obnovu velmocenského postavení habsburské říše v Evropě. Vzhledem k tomu, že nehrozilo akutní nebezpečí zvnějšku, mohl být císař i v této oblasti spokojen. Skutečně stál na vrcholu moci a definitivně rozhodoval v jakékoli záležitosti. Záhy se však ukázalo, že důsledný návrat k předrevolučním poměrům není možný. Některé objektivní modernizační procesy se už nedaly zastavit. Probíhal výkup z roboty a mizely další prvky patriarchálního zřízení (postátnění soudnictví), vznikaly základy obecní samosprávy apod. Nejdůležitější společenskou změnou bylo sílící sebevědomí měšťanstva (buržoazie) využívajícího pokroku v ekonomické oblasti. V této rozporné atmosféře přežívaly snahy vytvořit obraz panovníka stojícího nad společností, vládce pracovitého, důsledného a spravedlivého. Velkou roli přitom měla zvláštní struktura císařské moci, jejíž základy tkvěly v dlouholeté tradici.

Zcela autoritativní postavení si udržoval císař uvnitř tzv. habsbursko-lotrinského domu. Šlo v zásadě o seskupení legitimních příbuzných panovníka, kteří ve společnosti tradičně požívali výsadní postavení. Počet těchto privilegovaných osob se přirozeně během doby měnil, na přelomu padesátých a šedesátých let dosahoval až pěti desítek členů. Širší okruh císařova prostředí tvořil císařský dvůr, tj. složitá soustava dvorních úřadů, služeb a lidí zajišťujících chod habsburského domu a péči o rodinný majetek. Jednalo se o čtyři až pět tisíc osob plně materiálně zabezpečovaných ze státního rozpočtu. A konečně přímý výkon vládnutí prováděly státní instituce a úřady, jejichž pravomoci se odvozovaly od panovníkovy vůle. Postavení císaře nebylo nijak definováno. Pokud se o něm zmiňovaly pozdější ústavy, hovořily jen o jeho nedotknutelnosti, posvátnosti a neodpovědnosti. Hlavními pilíři moci byla armáda a stále se vyhraňující vrstva byrokracie. Ideologickou podporu poskytovala katolická církev. V době, kdy se zpřesňovaly a upevňovaly vzájemné vztahy těchto struktur, došlo k zásadní změně v panovníkově osobním životě.

F. J. 1854 uzavřel sňatek s šestnáctiletou neteří bavorského krále, vévodkyní Alžbětou Bavorskou (1837–1898). Z manželství se narodily čtyři děti: Žofie (1855–1857), Gisela (1856 až 1932), Rudolf (1858–1889) a Marie Valerie (1868–1924). Proti původním nadějím však F. J. manželství zklamalo. Alžběta se nedokázala sžít s prostředím vídeňského dvora, manželé se postupně odcizili. Od 1857 žila císařovna většinou mimo dvůr, pobývala na cestách a císař, který vkládal největší naděje do syna, korunního prince Rudolfa, se s ní setkával jen občas a nahodile. Ani v tomto ohledu se však nedočkal naplnění svých tužeb. Arcivévoda Rudolf se mu postupně rovněž vzdaloval a 1889 ukončil život ne zcela jasně motivovanou sebevraždou. Tragicky skončil i život císařovny. 1898 během návštěvy Ženevy podlehla útoku italského atentátníka. Osamělý F. J. již dlouho předtím nacházel v osobním životě oživení jen ve veřejností mlčky tolerovaném intimním přátelství s renomovanou vídeňskou herečkou Kateřinou Schrattovou (1855–1940). Jinak jej plně zaměstnávala správa státních záležitostí. K tragickým událostem v rodinném kruhu patřila i smrt císařova bratra Ferdinanda Maxmiliána (1832–1867), který byl po nezdařeném pokusu stát se mexickým císařem zajat tamními republikány a popraven.

Konzervativní orientace a autoritativní vláda – základní rysy politiky F. J. – nemohly řešit řadu problémů nastolených revolucí. Sílilo národní hnutí a rostl tlak na vytvoření občanské společnosti. Nejprve se však projevily problémy v zahraniční politice, kterou pokládal císař zcela za svou doménu. Poprvé chyboval v této oblasti, když v období krymské války (1853 až 56) narušil přátelské vztahy rakouské monarchie s Ruskem. Tzv. ozbrojenou neutralitu, k níž se uchýlila habsburská politika, pokládala carská vláda za zradu spojenectví, což zavinilo dlouhodobé ochlazení vztahů mezi oběma mocnostmi. K prvnímu otevřenému konfliktu na mezinárodním poli se císař odhodlal teprve 1859, kdy se pokusil zastavit proces sjednocování Itálie. Ve válce se Sardinským královstvím, podporovaným Francií Napoleona III., utrpělo rakouské mocnářství krutou porážku. Říše se musela vzdát části Lombardie. Daleko závažnější se však ukázala ztráta mezinárodní prestiže, což odhalilo následné soupeření s Pruskem o hegemonii v Německém spolku. Uvnitř říše zvedala hlavu opozice, a to nejsilněji v Uhrách, které usilovaly o větší autonomii. Oslabení císařské autority se projevilo i v tlaku na změnu ve vnitropolitických poměrech. 1859 musel odejít viditelný nositel neoabsolutismu ministr Alexander Bach. V následujícím roce vydal F. J. tzv. Říjnový diplom, kterým přislíbil zavedení některých konstitučních reforem. Došlo k rozšíření říšské rady a k přiznání určitých legislativních pravomocí zemským sněmům. To znepokojilo zejména německé liberály, kteří v tom spatřovali náznak směřování k federalismu, pro ně nepřijatelnému. Nespokojenost projevovaly i uherské vládnoucí kruhy, které požadovaly decentralizaci. V únoru 1861 byla konečně přijata nová ústava (tzv. Schmerlingova). Šlo o souhrn zákonů, které měly naplňovat sliby Říjnového diplomu. Ústava platila pro celou říši, přitom se však v ní již objevily náznaky zvláštního přístupu k Uhrám (např. rozšířená říšská rada byla zřízena jako dvoukomorová: širší pro celoříšské záležitosti a užší pro neuherské země). Užší říšskou radu tvořila panská sněmovna, jejíž členy podle svého uvážení jmenoval císař, a sněmovna poslanecká, jež měla vzejít z voleb organizovaných na kuriálním principu. Přelom padesátých a šedesátých let znamenal počátek trvalého ústupu F. J. před požadavky objektivního modernizačního vývoje, který probíhal Evropou po celou druhou polovinu 19. století.

Další fáze oslabování absolutní moci panovníka souvisela opět bezprostředně s vývojem na mezinárodní scéně. V Německu narážela politika Vídně na rostoucí ambice Pruska stát se vedoucí silou v Německém spolku. 1863 se F. J. neúspěšně pokusil svolat knížecí sněm do Frankfurtu nad Mohanem. Obratná politika kancléře Otty von Bismarcka vmanévrovala rakouské mocnářství do války s Pruskem, která skončila zdrcující porážkou rakouských vojsk v bitvě u Hradce Králové 1866. Ambice F. J. udržet hegemonní postavení rakouské monarchie v Německu se zhroutila. Její vyřazení z Německého spolku bylo vážným neúspěchem, který vedl k dalšímu oslabení panovníkových pozic na vnitropolitické scéně. Navzdory vítězství na italské frontě se tehdy císař musel vzdát Benátska ve prospěch Itálie. Zesílily opět liberalizační snahy, jež vyústily 1867 v přijetí nové, tzv. prosincové ústavy. Nejvýznamnější úspěch v této fázi slavila maďarská politika. Jejím vůdcům se i za pomoci císařovny podařilo dosáhnout tzv. vyrovnání, tedy naplnění jejich dlouho vznášených decentralizačních požadavků. To ve skutečnosti znamenalo rozdělení do té doby unitárního habsburského mocnářství na dualistickou rakousko-uherskou monarchii (Předlitavsko a Zalitavsko), spojenou jen osobou panovníka (rakouského císaře a uherského krále) a několika společnými úřady (zahraniční politika, armáda, měna). Byl ustaven zvláštní uherský parlament a vláda. Vídeňská říšská rada zastupovala jen neuherské části monarchie. Říše měla dvě hlavní města, Vídeň a Budapešť. Celý proces vyvrcholil slavnostní korunovací F. J. svatoštěpánskou korunou.

Rakousko-uherské vyrovnání ale nevyřešilo vnitropolitické napětí. Podnítilo znovu požadavky české politické reprezentace, jež se upnula k myšlence česko-rakouského vyrovnání obdobného s Uhrami. Naděje české politiky na prosazení trialismu v uspořádání říše se však nenaplnily a zápas o postavení českých zemí v monarchii pak prolínal téměř celým politickým děním v Předlitavsku až do vypuknutí první světové války a zeslaboval císařovu autoritu v českém prostředí. F. J. sám byl v několika momentech nakloněn vyjít vstříc českým požadavkům: Příslib korunovace českým králem, souhlas s jazykovými nařízeními Badeniho (1897) aj., vše však ztroskotávalo na odporu představitelů německého obyvatelstva českých zemí, kteří hledali oporu ve vídeňském centralismu. V tomto prostředí však již sílila i opačná inklinace, a sice orientace na Berlín jako centrum Německé říše. Přesto, navzdory neustálým obtížím a císařovu váhání, získávalo postupně habsburské soustátí charakter konstituční monarchie. Konzervativní postoje F. J., který nedokázal adekvátně reagovat na nové podněty, vedly k oslabení jeho postavení. Na první pohled sice nebyl tento proces zřejmý, byl však o to závažnější, neboť oslaboval vnitřní soudržnost mnohonárodnostního soustátí, existujícího v mimořádně citlivém geopolitickém prostoru. Tento vývoj v sobě skrýval i určité paradoxy. Bez ohledu na trpké zkušenosti s politikou Berlína habsburská monarchie navazovala stále těsnější spojenecké vztahy s Německou říší. To vyústilo v uzavření Dvojspolku, v němž Rakousko-Uhersko zaujímalo slabší, ba dokonce submisivní postavení. Ve střední Evropě již zahraniční politika monarchie nenacházela prostor, a tak se stále výrazněji orientovala na Balkán, kde však narážela na zájmy carského Ruska. Navzdory tomu dosáhlo Rakousko-Uhersko alespoň dílčích úspěchů. Na berlínském kongresu evropských mocností o uspořádání poměrů na Balkáně (1878) získalo souhlas s okupací Bosny a Hercegoviny, tehdy součásti Osmanské říše. 1908 bylo toto území anektováno. Nelze ovšem konstatovat, zda šlo pozitivní krok. O labilitě vnitropolitických poměrů nejlépe svědčilo časté střídání vlád, výjimku tvořilo jen období konzervativní vlády hraběte E. Taaffeho (1879–93), kdy se prosadila některá sociální i politická opatření (zákony na ochranu dělníků, zrušení pětizlatkového volebního cenzu). Snad posledním pozitivním činem, který lze přičíst F. J., byl – po úporných politických zápasech – jeho podpis na reformě zavádějící 1907 v Předlitavsku rovné všeobecné a přímé volební právo ve volbách do říšské rady. Císař se stahoval stále více do ústraní a měnil se jen v jakýsi symbol spojující alespoň navenek mnohonárodnostní soustátí. I když se všemi prostředky navenek udržovala autorita císařského majestátu, byly již tehdy rozhodovací možnosti císaře limitovány věkem i ústavními pořádky.

Od počátku 20. století se očekávalo, že záhy dojde k výměně na trůnu. Se svým následníkem, arcivévodou Františkem Ferdinandem d’Este, se F. J. v řadě názorů rozcházel, přesto však byl pro něho sarajevský atentát 1914 citelným šokem.

Posledním významným aktem, který F. J. podepsal, bylo prohlášení, jímž oznamoval „svým národům“ vyhlášení války proti Srbsku. Už mimo jeho vůli a rozhodování se tak rozpoutala první světová válka, v jejímž víru říše rakousko-uherská a spolu s ní i stará Evropa zanikla.

F. J. přetrval v roli císaře několik generací, mohl sledovat řadu zásadních proměn, jimiž procházela společnost, obrovský technický i kulturní pokrok, on sám však zůstával neměnným symbolem odcházejícího světa tzv. dlouhého 19. století. Nebylo v jeho silách mnohonárodnostní rakousko-uherskou monarchii zachránit před definitivním rozpadem. Zemřel během světové války po osmašedesáti letech panování.

L: J. Emmer, 60 Jahre auf Habsburgs Throne. Festgabe zum 60-jährigen Regierungsjubiläum Sr. Majestät Kaiser Franz Joseph I., 1–2, Wien 1908; J. Redlich, Franz Joseph von Österreich, Berlin 1929; E. Ketterl, Paměti komorníka císaře F. J. I., 1929; B. Hlaváč, F. J. I. Život, povaha, doba, 1933; E. C. Conte Corti, Kaiser Franz Joseph 1–3, Wien 1950–1955; týž, Kaiser Franz Joseph, Graz–Wien–Köln 1965; F. Herre, Kaiser Franz Joseph von Österreich, Köln 1978; H. Drimmel, Franz Joseph. Biographie einer Epoche, Wien–München 1983; J. Galandauer – M. Honzík, Osud trůnu habsburského…, 1983; J. P. Bled, Der letzte Monarch der alten Schule, Wien 1988; O. Urban, F. J. I., 1991; S. M. Grössingová, Lásky trůnu habsburského, 1992; H. Drimmel, Franz Joseph. Eine Biographie, Wien 1996; B. Hamannová a kol., Habsburkové – životopisná encyklopedie, česky 1996, s. 133–137 a passim; B. Hammanová, Alžběta. Císařovna proti své vůli, 1997; S. Beller, Franz Joseph. Eine Biographie, Wien 1997; Ch. Dietzinger, Franz Joseph. Die Entmythisierung, Wien 2002; J. Pernes, F. J. I. Nikdy nekorunovaný český král, 2005; K. Tschuppik, Franz Joseph I. Der Untergang eines Reiches, Hellerau 2007; L. Höbelt, Franz Joseph I. Der Kaiser und seine Reich. Eine politische Geschichte, Wien 2009; M. Winterhofer, Der Alltag des Kaisers Franz Joseph und sein Hof, Innsbruck–Wien 2010; J. Rak, Zachovej nám, Hospodine. Češi v rakouském císařství 1804–1918, 2013; H. Hantsch, Franz Joseph Kaiser von Österreich. Deutsche Biographie – Onlinefassung 2014.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Harna