FREHER Marquard 26.7.1565-13.5.1614: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Marquard FREHER
 
| jméno = Marquard FREHER
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Freher Marquard portret.jpg
 
| datum narození = 26.7.1565
 
| datum narození = 26.7.1565
 
| místo narození = Augsburg (Německo)
 
| místo narození = Augsburg (Německo)

Aktuální verze z 29. 10. 2020, 19:20

Marquard FREHER
Narození 26.7.1565
Místo narození Augsburg (Německo)
Úmrtí 13.5.1614
Místo úmrtí Heidelberg (Německo)
Povolání 53- Historik
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 370-371
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55718

FREHER, Marquard, * 26. 7. 1565 Augsburg (Německo), † 13. 5. 1614 Heidelberg (Německo), humanista, právník, historik, diplomat

Pocházel z augsburgské patricijské rodiny, která si zakládala na domněle šlechtickém původu a učené tradici (spolehlivá rodinná genealogie začíná ve druhé polovině 15. století, příslušníci rodu se většinou věnovali studiu práv a medicíny). Rodovým erbem byl orlí pařát. Stejnojmenný otec († 1601) byl advokát a soudní úředník, později kancléř u kurfiřta Kazimíra Falckého, matka Felicitas († 1604) pocházela rovněž z patricijské rodiny v Augsburgu. Ze dvou manželství měl F. dva syny, kteří však zemřeli mladí, a jednu dceru.

Absolvoval Akademické gymnázium v Altdorfu, 1581/82 studoval právo na univerzitě v Basileji, odkud 1583 odešel do Bourges, kde byl několik let žákem humanistického právníka Jacquese Cujase (Cuiacius), 1585 byl F. promován licenciátem práv. Vedle jurisprudence se věnoval studiu jazyků, literatury, historie a filozofie. Po návratu do Německa 1585/86 vstoupil do služeb falckých kurfiřtů, 1587 byl ustanoven radou a služebníkem, 1596 jmenován profesorem římského práva na univerzitě v Heidelbergu. Krátce poté musela univerzita pro morovou epidemii přerušit činnost a opustit Heidelberg, F. odešel do Kolína nad Rýnem. Vrátil se na jaře 1597, ale koncem roku na profesuru pro nadměrné zaneprázdnění v knížecí službě a kvůli soukromým záležitostem rezignoval a vrátil se do knížecí služby. Působil jako rada, diplomat, později jako viceprezident dvorského soudu, 1613 jako tajný rada. Za kurfiřta Fridricha IV. (1583–1610) patřil k vedoucím činitelům kalvínsko-stavovské říšské a evropské politiky. Za služby pro Falc dostal 1588 nobilitační listinu, poté se někdy psal také z Kessingenu, 1605 mu Fridrich IV. udělil rytířský statek Oberlustadt (u Germersheimu).

Nejvíce se však F. zasloužil o Falc jako právník a historik. Je autorem právnických spisů, které se týkaly především obhajoby kompetencí říšského komorního soudu proti dvorské radě, nástupnictví a poručnictví ve Falci, historických pojednání zvláště k dějinám Falce a edic právnických a historických pramenů. Ještě za života byl vnímán jako tzv. Historicus Palatinus. Bohaté prameny mu poskytovala heidelberská Bibliotheca Palatina, jedna z nejbohatších a největších knihoven v Evropě té doby spravovaná předními učenci, z nichž někteří patřili k F. přátelům. Také on sám měl dobře vybavenou knihovnu, rovněž sbírku starožitností.

Jeho nejdůležitějším historickým dílem je opakovaně vydávaný spis Origines Palatinae (1599), první dílo o počátcích a dějinách Falce, jímž položil základy historického bádání o této zemi; F. také proto bývá nazýván zakladatelem falckých dějin. K nejvýznamnějším edicím historických pramenů patří Germanicarum rerum scriptores aliquot insignes (3 sv., Frankfurt/Main 1600/02, Hanau 1611), rovněž Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes … Acc. seorsim Joh. Dubravii … historiae Bohem. commentarii… (Hanoviae 1602), s věnováním knížeti Kryštofu Radziwillovi a chválou slovansko-českých dějin. Je to první edice bohemikálních narativních pramenů. F. v ní otiskl Kosmovu kroniku, druhou knihu Zbraslavské kroniky podle autografu uloženého v té době v Palatině (nyní ve Vatikánské knihovně), některé texty k době Karla IV. (autobiografii, oratio funebris), Českou historii Enease Silvia Piccolominiho (Aeneae Silvii … historia Bohemica) a prameny k dějinám valdenských. Kosmovu kroniku vydal podle dnes již neexistujícího Štrasburského rukopisu, který tehdy pravděpodobně vlastnil. Když na své diplomatické cestě do Polska 1602/03 projížděl Prahou a narazil zde na úplnější rukopis Kosmovy kroniky (dnešní Stockholmský rukopis), vydal kroniku znovu v samostatné edici Cosmae Pragensis … chronica Bohem. libri III (1126) … nunc primum integre in lucem editi… (Hanoviae 1607; informace o „jiném“ rukopisu je v dedikaci). Toto vydání bylo věnováno Petru Vokovi z Rožmberka (Petro Wok Ursino). Samostatnou edici věnoval F. také francouzským pramenům (Corpus Francicae historiae veteris et sincerae…, Hanoviae 1613), je mu připisováno rovněž vydání sbírky rusko-moskevských pramenů (Rerum Moscoviticarum auctores varii…, Frankfurt 1607). Publikoval i další prameny právně-historické, např. příručku státního práva Svaté říše římské (Peter von Andlau, De imperio Romano, regis et augusti creatione, inauguratione, administratione… libri II cum notis Marquardi Freheri, Strassburg 1612) nebo Donaci Konstantinovu. Přestože nešlo o kritické edice, byla F. práce významná, protože v krátké době zpřístupňovala historikům potřebné prameny, v některých případech zachytila dnes již nedochované texty (např. Štrasburský rukopis Kosmovy kroniky, který shořel 1870). Zasloužil se také o znovuzískání Kodexu Manesse, který byl 1593 zapůjčen do St. Gallenu a teprve 1607 se ho s obtížemi podařilo získat zpět do Heidelbergu. F. se zapsal do dějin jako jeden z představitelů tzv. heidelberského humanismu.

L: K. Obser, Zur Lebensgeschichte M. F., in: Neues Archiv für die Geschichte der Stadt Heidelberg und der Rheinischen Pfalz 4, 1901, s. 143–146; NDB 5, s. 392–393; D. Kornell, Studien zu M. F. (1565–1614) – Leben, Werke und gelehrtengeschichtliche Bedeutung (Inaugural-Diss., Freiburg i. Br. – Bamberg), 1967; B. Schwan, Das juristische Schaffen M. F., 1565–1614, Speyer 1984; Ch. Strom, Weltanschaulich-konfessionelle Aspekte im Werk Heidelberger Juristen, IV. M. F., in: Späthumanismus und reformierte Konfession. Theologie, Jurisprudenz und Philosophie in Heidelberg an der Wende zum 17. Jahrhundert, Ch. Strom – J. S. Freedman – H. J. Selderhuis (eds.), Tübingen 2006. s. 343–347; W. Kühlmann – V. Hartmann – S. El Kholi, Die deutschen Humanisten. Dokumente zur Überlieferung der antiken und mittelalterlichen Literatur in der Frühen Neuzeit, Abt. I. Die Kurpfalz I/ 1, M. F., Turnhout 2005.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová