Verze z 4. 11. 2020, 11:12, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FREJKA Jiří 6.4.1904-27.10.1952

Z Personal
Jiří FREJKA
Narození 6.4.1904
Místo narození Útěchovice pod Stražištěm (u Pacova)
Úmrtí 27.10.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
63- Spisovatel
81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 375-377
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55736

FREJKA, Jiří, * 6. 4. 1904 Útěchovice pod Stražištěm (u Pacova), † 27. 10. 1952 Praha, divadelní režisér, teoretik, prozaik, scenárista

Narodil se jako nejmladší syn nadlesního Josefa F. (1853 až 1932) a Kateřiny, roz. Hájkové (1866–1943). Jeho bratry byli: Josef F. (1886–1957), Norbert F. (1888–1962), Bedřich F. (1890–1972) a dřevařský odborník Otto F. (1897–1942). Od 1919 studoval v Praze na reálném gymnáziu v Křemencově ulici, odkud přešel na Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici. Po maturitě 1923 si zapsal historii, filozofii a estetiku na Filozofické fakultě UK, absolvoval 1929. Z učitelů ho ovlivnili V. Tille a O. Zich. Z existenčních důvodů vystudoval 1924–25 i Státní školu knihovnickou. 1925 krátce navštěvoval dramatické oddělení konzervatoře. Ještě na gymnáziu ho čilý kulturní život školy přivedl k divadlu. Jako režisér debutoval 1923, kdy se spolu s J. Schettinou a M. Jarešem začal podílet na činnosti Scény adeptů (později Zkušební scéna, Divadlo mladých), volného sdružení posluchačů konzervatoře, kde uvedl svoji dramatickou prvotinu, grotesku na antický námět Kithairon. Jeho nastudování her (N. Jevrejnov: Veselá smrt; Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě; Molière: Cirkus Dandin, 1924–25) se vyznačovala dadaisticky laděnou komikou.

Začínající režisér se sblížil s představiteli české avantgardy (zvláště s K. Teigem a V. Nezvalem). Pod jejich patronací založil spolu s J. Honzlem v říjnu 1925 Osvobozené divadlo jako divadelní sekci Svazu moderní kultury Devětsil a stal se jedním z jeho uměleckých vedoucích. V polovině dvacátých let se F. pod vlivem sovětské avantgardy hlásil k jevištnímu konstruktivismu. Zároveň začal v inscenacích rozvíjet poetismus prosazovaný hrami V. Nezvala (Depeše na kolečkách) a francouzských dramatiků, které podporovaly jeho smysl pro lyričnost a obraznost. Úzce spolupracoval s herci J. Šejbalovou, J. Horákovou, L. Skrbkovou, S. Svozilovou, S. Neumannem, tanečnicemi M. Holzbachovou, M. Mayerovou, J. Kröschlovou, s hudebními skladateli I. Krejčím, J. Ježkem, M. Poncem a také E. F. Burianem, který v divadle začínal jako herec, zpěvák a hudebník. Přesto se vedle Honzla F. nedokázal v Osvobozeném divadle režijně prosadit. 1927 po vzájemných konfliktech s většinou souboru odešel a založil amatérské divadlo Dada, kde uváděl hry poetické (J. Cocteau: Svatebčané na Eiffelce) i tradiční (J. M. Synge: Hrdina západu; Sofokles – J. Cocteau: Král Oidipus), které v duchu lyrického poetismu a konstruktivismu oživoval, např. účinkováním recitační skupiny E. F. Buriana Voiceband. Poskytl prostor vysokoškolákům J. Voskovcovi a J. Werichovi k prvnímu uvedení Vest Pocket revue. Po rozchodu s E. F. Burianem se divadlo profesionalizovalo a 1929 změnilo název na Moderní studio, jehož byl F. uměleckým šéfem i koncesionářem. Přestože navazovalo na Dada, F. se přiklonil k moderním interpretacím tradičních textů. Uváděl běžné repertoárové hry (W. Shakespeare: Romeo a Julie) a usiloval o vytvoření divadla pro širší okruh diváků. 1929 akceptoval nabídku K. H. Hilara k pohostinské režii v Národním divadle (M. Achard: Marcelina), kam 1930 nastoupil jako korepetitor činohry, archivář a Hilarův asistent s možností samostatně režírovat. 1932 se stal řádným režisérem činohry, v níž setrval do 1945.

V Národním divadle F. vytvořil na osm desítek inscenací. Vedle komerčního repertoáru, jenž mu byl přidělován vedením divadla, uváděl lyricky laděné moderní francouzské hry (G. Neveux: Julie aneb Snář; J. Cocteau: Milovaný hlas; J. Giraudoux: Isabella na rozcestí) a komedie generačních vrstevníků (V. Nezval, předloha P. Calderón de la Barca: Schovávaná na schodech; V. Nezval: Milenci z kiosku). Jeho zásluhou tak na první českou scénu pronikly podněty divadelní avantgardy. Inspiraci F. získával i na četných zahraničních cestách. 1935 na divadelním festivalu v Moskvě, kde shlédl představení V. E. Mejercholda, A. J. Tairova, J. B. Vachtangova, N. Ochlopkova, Státního židovského divadla i MCHATu.

Větší možnost spoluurčovat dramaturgický profil Národního divadla získal F. mezi 1935–38, kdy v čele činohry stanul O. Fischer, který prosazoval vizi divadla sloužícího básnickému dílu a požadoval, aby zejména klasická dramatická díla byla realizována nejmodernějšími výrazovými prostředky. Pod jeho patronací F. realizoval inscenace klasických i současných her, jimiž reagoval na ohrožení republiky, nebezpečí nacismu a války (Aristofanes: Ptáci; Lope de Vega: Vzbouření na vsi; V. Vančura: Jezero Ukereve; A. Jirásek: Gero; W. Shakespeare: Julius Caesar; A. S. Puškin: Boris Godunov; N. V. Gogol: Revizor; J. Hilbert: Falkenštejn). Některé hry upravoval, specifickými inscenačními postupy často rozvíjel i významové možnosti textu. Průkopnicky aplikoval filmovou projekci v divadelních představeních, usiloval o moderní pojetí klasické commedie dell’arte. Namísto psychologizující mimiky obracel pozornost na fantazijní prvky, groteskní stylizaci, taneční pohyb atd. Prosadil scénickou hudbu na velké scéně jako samozřejmou složku moderní režie. Promyšleně pracoval s herci, kterým vytvářel inspirující situace a náměty k individuálnímu výrazu, ale přiměl je k tomu, aby si od postavy udržovali tvůrčí odstup. Nejblíže měl k L. Boháčovi, J. Dohnalovi, L. Peškovi, J. Pivcovi, J. Průchovi, S. Neumannovi, M. Glázrové, O. Scheinpflugové, J. Šejbalové, J. Štěpničkové, kteří pod jeho vedením vyzráli v prvořadé umělce. Do inscenací dokázal významně zapojit i starší generaci (B. Karen, E. Kohout, Z. Štěpánek, V. Vydra, L. Dostalová), zvyklou na jiný styl práce. Spolupracoval s jevištními výtvarníky V. Hofmanem, B. Feuersteinem, a především s F. Tröstrem.

Za nacistické okupace patřily F. režie k nejhodnotnějším projevům české scény. Velmi zdárně uváděl českou klasiku (V. K. Klicpera: Lhář a jeho rod; týž: Zlý jelen; J. K. Tyl: Strakonický dudák) i světový repertoár, ukrývající aktuální jádro (C. Goldoni – M. Hlávka: Benátská maškaráda; W. Shakespeare: Zimní pohádka; Plautus: Lišák Pseudolus). Nevyhýbal se ani tragédiím, vytvářeným s filozofickým ponorem a smyslem pro spiritualitu (F. Hebbel: Gygův prsten; Lope de Vega – V. Renč: Císařův mim), akcentoval rysy odvahy a nepoddajnosti. Na jeho inscenacích se podíleli výtvarník J. Trnka, hudební skladatel M. Ponc aj. Jako levicově smýšlející umělec čelil F. v době protektorátu útokům ze strany stoupenců fašistické Vlajky a 1942 byl ministrem E. Moravcem donucen nastudovat hru německého dramatika H. H. Ortnera Nebeský sňatek, kterou doprovodil publikací úvahy Vyšší pojetí politického dramatu v Říši; na to doplatil po únoru 1948. V závěru války se zapojil do protinacistického odboje. Od 1944 pracoval v ilegálním Revolučním výboru inteligence a v květnu 1945 bojoval na pražských barikádách.

Po skončení války převzali správu činohry ND J. Honzl, K. Dostal a J. Průcha. F. reagoval na novou situaci výpovědí a po krátkém období nejistoty byl v srpnu 1945 ministrem školství Z. Nejedlým jmenován uměleckým ředitelem Městského divadla na Královských Vinohradech, kam si převedl okruh spolupracovníků v čele s dramaturgem K. Krausem, výtvarníkem F. Tröstrem, skladatelem J. F. Fischerem a začínajícím režisérem J. Pleskotem. F. chtěl navázat na hilarovskou tradici a vybudovat z vinohradského divadla instituci srovnatelnou s Národním divadlem. Režíroval komedie oblíbených autorů (Molière: Zdravý nemocný; W. Shakespeare: Sen noci svatojánské; týž: Veselé windsorské paničky; Plautus: Tlučhuba) a dokázal překonat poválečnou krizi návštěvnosti. Zároveň uváděl inscenace se sociálně působivým obsahem, hledající odpovědi na otázky o smyslu lidské existence (R. Rolland: 14. červenec; G. Neveux: Theseus mořeplavec; S. Lom: Božský Cagliostro). Cílevědomě doplňoval herecký soubor. Na Vinohrady přivedl začínající herce (J. Adamová, V. Brodský, Z. Dítě, A. Hegerlíková, O. Krejča, R. Lukavský, D. Medřická, V. Šmeral), jimž pomáhal umělecky růst.

Ve vrcholných inscenacích z let 1947–48 (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu; G. B. Shaw: Svatá Jana; M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí) se stále zřetelněji míjel s nastupující estetikou socialistického realismu. Po únoru 1948 byl obviňován (mj. J. Honzlem) z formalismu. Rostoucímu tlaku se F. snažil čelit nasazováním ruského a sovětského repertoáru (S. Prokofjev: Péťa a vlk; A. S. Puškin: Boris Godunov; V. Ivanov: Obrněný vlak), aniž by přitom slevil z uměleckých nároků. V témže roce vstoupil do KSČ, ale již 1949 neprošel stranickými prověrkami a dostal se do konfliktu se stranickou i odborovou organizací divadla. Vyčerpaný a nemocný se snažil zachránit převedením divadla pod správu armády, ale většina zmanipulovaného souboru se svému řediteli vzepřela. F. byl obviněn z ideologických prohřešků i špatného hospodaření a musel 1950 z divadla odejít. Transformace v Divadlo československé armády se odehrála již bez něho.

Na podzim 1950 byl přeložen do operetní scény v Karlíně (tehdy Divadlo Československého státního filmu, od 1951 Divadlo hl. města Prahy), v němž hráli proskribovaní herci, např. V. Burian, O. Nový a J. Werich. 1951/52 byl F. jeho uměleckým šéfem. V nedůstojných podmínkách nemohl plně využít svých schopností, s neorganicky složeným souborem nevyrovnaných kvalit usiloval o náročné hudební divadlo pro nejširší vrstvy. Svými inscenacemi (J. Voskovec – J. Werich: Nebe na zemi; J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) položil základy domácí hudební komedie. Někdy předjímal i postupy moderního muzikálu (nové nastudování Nezvalovy Schovávané na schodech). Postupující nemoc, psychické deprese, existenční ohrožení, tragické konce jeho přátel (zatčení Z. Kalisty, V. Renče, sebevraždy choreografa S. Machova a K. Biebla, smrt K. Teigeho) a obavy ze zatčení ho dohnaly k sebevraždě. V ředitelně karlínského divadla se postřelil a na následky zranění zemřel.

Své názory na divadlo publikoval v teoretických spisech (Člověk, který se stal hercem, 1929; Živé divadlo, 1936; O divadlo vskutku národní, 1939; Deník Jarmily Horákové, 1940; Smích a divadelní maska, 1942; Jevištní řeč a verš tragédie, 1944; Železná doba divadla, 1945). Věnoval se rovněž divadelní kritice a literární tvorbě. 1942 vydal vzpomínkovou knížku Outěchovice, v níž vylíčil rázovitý a kouzelný svět dětství. V básnické stylizaci propojil dokumentární záznam rodinné historie s popisem mysliveckého života, tradic, zvyků a mýtů na venkově. Podobně pojal i Myslivecké povídačky (vyd. posmrtně, 1964), koncipované jako rozhovory se synem. Napsal rovněž několik filmových scénářů, které nebyly realizovány.

Zásadní význam měl F. pro rozvoj divadelního školství. Od 1941 byl profesorem režie na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. 1945 se podílel na založení AMU, 1946–48 byl prvním děkanem divadelní fakulty, 1948/1949 rektorem školy, následně působil jako profesor režie, 1951 se neúspěšně pokusil vybudovat katedru muzikálového herectví, 1952 byl ze školy vyhozen.

První F. manželkou byla historička umění Olga Vaňková (* 11. 11. 1905 Bílina), podruhé se 1942 oženil s choreografkou Dagmar Vondrovou, která pohostinsky spolupracovala na jeho inscenacích v Národním i vinohradském divadle. Měl s ní syna Tomáše (1943–1953). V závěru života navázal F. vztah s herečkou Jaroslavou Adamovou (1925–2012).

F. patřil k nejvýraznějším osobnostem české divadelní režie první poloviny dvacátého století a vedoucím režisérům divadelní avantgardy. Pokračoval v rozvíjení humanistického divadla K. H. Hilara, následovníka našel především v O. Krejčovi. Jeho význam byl doceněn až po 1989.

D: Režie jako projev průbojného ducha, J. Hájek (ed.), 1980; K procesu herecké tvorby, in: Divadelní revue 13, 2002, č. 3, s. 73–80; Divadlo je vesmír, L. Petišková (ed.), 2004 (výbor z F. publicistiky s úplným soupisem divadelních režií a kompletní bibliografií).

L: MSN 2, s. 869; OSND 2/1, s. 738; ČsB 1, nestr.; ČBS, s. 154; Tomeš 1, s. 339; LČL 1, s. 741; ND a jeho předchůdci, s. 108–110 (se soupisem režií); EJ, s. 145–146; J. Träger, Dvojí osobnost režisérská, in: Listy pro umění a kritiku 3, 1935, s. 482–491; Režisér J. F. zemřel, in: Literární noviny 1, 1952, č. 40, s. 5; V. Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, 1958; J. Träger, Hledač pravdy a krásy v divadle, in: Divadelní noviny 4, 1960–1961, č. 25–26, s. 1–2; A. Dvořák, Trojice nejodvážnějších, 1961; J. Hájek, J. F. a moderní česká divadelní tradice, in: Divadlo 13, 1962, č. 9, s. 44–52; J. F., J. Träger (ed.), 1964; Vinohradský případ č. 2, in: Divadelní noviny 11, 1967–1968, č. 8, s. 3; Theater – Divadlo, F. Černý (ed.), 1970; J. Kronbauerová, Hodiny pod harlekýnem, 1973; J. Hájek, Ten třetí aneb J. F. a naše divadelní avantgarda, in: Tvorba 6, 1974, č. 14; J. Dvořák, K počátkům divadelní avantgardy, 1975 (diplomová práce, FF UP, Olomouc); L. Pešek, Tvář bez masky, 1976, rejstřík; E. Kohout, Divadlo aneb snář, 1976, rejstřík; A. Maťašík, J. F., 1976 (diplomová práce VŠMU, Bratislava); F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978; České divadlo 3 (J. F.), J. Hájek (ed.), 1980; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981, rejstřík; J. Pelc, Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, 1981, passim; J. Kladiva, E. F. Burian, 1982, rejstřík; P. Taussig, J. F. – filmový scénárista, in: Scéna 24. 9. 1982; F. Černý, Hraje František Smolík, 1983, rejstřík; DČD 4, rejstřík; H. Konečná a kol., Čtení o Národním divadle, 1983, rejstřík; B. Bezouška – V. Pivcová – J. Švehla, Thespidova kára Jana Pivce, 1985, rejstřík; B. Srba, O nové divadlo, passim, 1988; L. Petišková, J. F. v Městských divadlech pražských 1945–1948, in: J. Hájek a kol., Divadlo nové doby 1945–1948, 1989, s. 318–371; Odkaz české divadelní avantgardy, L. Klosová – K. Kopáčová (eds.), 1990; J. Pelc, Osvobozené divadlo, 1990, passim; S. Beneš, Být hercem, 1992, rejstřík; O. Scheinpflugová, Byla jsem na světě, 1994, rejstřík; Divadlo na Vinohradech 1907–1997, Z. Hedbávný (ed.), 1997, s. 83–94; L. Petišková, Ze zákulisí jedné štvanice, in: Divadelní revue 10, 1999, č. 1, s. 31–43; F. Černý, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000; Jak spolupracoval s herci J. F. Rozhovor s J. Adamovou, in: Disk 1, 2002, č. 1, s. 92–102; F. Červinka, Česká kultura za okupace, 2002; Z. Sílová, Divadelní škola J. F., in: Disk 3, 2004, č. 8, s. 118–123; L. Petišková, Divadlo jevištního patosu J. F. a Františka Tröstera, 2004 (http://host.divadlo.cz/frantisek.troster/symp/petiskova.pdf; stav k 11. 11. 2014); táž, Hudba – integrální součást F. divadla, in: Miscellanea theatralia, 2005, s. 445–458; A. Jochmanová, J. F. a Osvobozené divadlo (1926–1927), in: SPFFBU, Q – řada teatrologická, 2006, s. 43–68; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; J. Žák a kol., Divadlo na Vinohradech 1907–2007, 2007, rejstřík; P. Bár, J. F. v karlínském divadle 1950–1952, 2007 (diplomová práce, FF UK, Praha); J. Hyvnar, Herec v divadle J. F. – od hravosti k osobnostnímu herectví, in: O českém dramatickém herectví 20. století, 2008, s. 107–132; J. Rauchová, J. F., 2008 (rigorózní práce, FF JU, České Budějovice); K. Höger, Z hercova zápisníku, 2009; J. Rauchová, Spoutané divadlo. J. Honzl, J. F. a E. F. Burian v systému kulturní politiky (1945–1959), 2011; A. Jochmanová, Za prostorem svět. Tvorba J. F. ve dvacátých letech 20. století, 2012; Frejkovy Schovávané na schodech, Z. Sílová – P. Bár (ed.), 2014.

P: NM, Praha, divadelní oddělení, J. F., osobní pozůstalost; Archiv ND, Praha, J. F. (osobní spis, výstřižkový archiv); Muzeum Antonína Sovy, Pacov, fond J. F.; Divadelní ústav, Praha, dokumentace; hrob, Praha-Strašnice, urnový háj strašnického krematoria; pamětní deska, Útěchovice pod Stražištěm, rodný dům – čp. 41, autor Josef Kříž, 1983.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil