FRIČOVÁ Anna 18.4.1825-15.3.1893: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 407-408
 
}}
 
}}
 
'''FRIČOVÁ, Anna''' ''(roz. Kavalírová, pseud. Sázavská), * 18. 4. 1825 Těchobuz u Pelhřimova, † 15. 3. 1893 Královské Vinohrady (Praha), básnířka''
 
'''FRIČOVÁ, Anna''' ''(roz. Kavalírová, pseud. Sázavská), * 18. 4. 1825 Těchobuz u Pelhřimova, † 15. 3. 1893 Královské Vinohrady (Praha), básnířka''

Aktuální verze z 16. 11. 2019, 18:25

Anna FRIČOVÁ
Narození 18.4.1825
Místo narození Těchobuz u Pelhřimova
Úmrtí 15.3.1893
Místo úmrtí Královské Vinohrady (Praha)
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 407-408

FRIČOVÁ, Anna (roz. Kavalírová, pseud. Sázavská), * 18. 4. 1825 Těchobuz u Pelhřimova, † 15. 3. 1893 Královské Vinohrady (Praha), básnířka

Pocházela z početné sklářské rodiny s deseti dětmi. Otec František Kavalír (1796–1853) se vypracoval z dělníka v majitele sklárny, která proslavila jméno Kavalír doma i v cizině. 1830 si pronajal sklářskou huť v Ostředku (u Benešova), od 1837 založil se společníky vlastní podnik v Sázavě. I matka Antonie, roz. Adlerová (1804–1879), která se narodila ve sklářském rodě, se významně podílela na podnikatelském úspěchu manžela, za něhož se 1821 provdala. Napsala (1859) čtenářsky velmi úspěšné Paměti babičky Kavalírové, které se dočkaly deseti vydání (naposledy 1993).

F. získala, jak bylo pro dívky v její době obvyklé, jen základní vzdělání. Nejprve v triviálce v Ostředku, jejíž provoz zabezpečovala sklářská huť, později na soukromé dívčí škole u Anglických panen v Praze. Od 1846 žila v Praze a pečovala o mladší sourozence, kteří měli v české metropoli získat důkladnější vzdělání. Zaměstnaná byla jako hospodyně a pěstounka v malostranské škole, kterou absolvovala. Od dětství byla vychovávána v českém národním duchu a v Praze se její vlastenecké cítění ještě prohloubilo. V průběhu 1848 a před ním se účastnila mnoha setkání a národních manifestací. Po porážce revoluce vzdorovala perzekuci, která zasáhla citelně i její rodinu. Navštěvovala a podporovala bratra Františka Kavalíra, který byl 1849 zatčen, uvězněn a odsouzen k smrti (trest mu byl zmírněn na deset let káznice v Praze, později v Komárně). Při té příležitosti se seznámila s dalšími politickými vězni, včetně budoucího manžela Josefa Václava Friče (1829–1890). Organizovala matky, sestry a manželky odsouzených vlastenců k sepsání žádosti o jejich omilostnění a podílela se na dvou deputacích k císařskému dvoru ve Vídni, které prosbu za propuštění tlumočily. Amnestie 1854 u příležitosti císařského sňatku umožnila sice jejímu bratru Františkovi i J. V. Fričovi návrat z vězení, politické uvolnění však nenastalo. Frič se snažil alespoň v literární tvorbě zahájit novou epochu českých emancipačních snah. Návrh na vydávání novin neprošel, ale s okruhem přátel připravil almanach Lada Nióla (1855) a později pomohl organizovat almanach Máj (1858), který dal jméno nové literární generaci. Anna se na obou podílela organizačně i autorsky. V té době začala také používat pseudonym Anna Sázavská (také Anna S., A. S.). 1857 se za J. V. Friče provdala. Už 1858 se musela opět vyrovnávat s politickou perzekucí, manžel byl jako údajně nenapravitelný buřič zatčen a internován v sedmihradském městě Dées (nyní Dej) a F. ho do vyhnanství doprovázela. V důsledku útrap přišla o dvě novorozené děti.

Frič se v té době dostal do exilu v zahraničí, nejprve pobýval 1859 v Londýně, od 1860 v Paříži. F. za ním odešla a společně tam žili 1860–67. Navázali řadu zahraničních kontaktů, zejména s polskou emigrací. V Paříži se F. narodily tři děti, synové Josef Jan Alexander (1861–1945) a Jan Ludvík (1863–1897) a dcera Božena (1865–1923). V roce 1867 po prusko-rakouské válce se F. vrátila s dětmi do Prahy, aby zjistila podmínky manželova návratu. 1870 za ním odjela do Berlína. Jeho pobyt ve vlasti však byl vzhledem k prohlášením z doby pruské okupace stále nežádoucí. Definitivní návrat mu byl povolen 1879, až posledních asi deset let tedy mohla žít F. rodina společně ve vlasti. F. svého muže přežila o necelé tři roky. Pohřbeni byli společně na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Literární činnost, ve které ji podporovali přátelé i manžel, považovala především za národní povinnost. Blízká jí byla básnická tvorba lyrického a vlasteneckého charakteru. Básně nebyly za F. života publikovány souborně. Objevily se např. ve Společenském zpěvníku českém (b. d., 1851), v almanaších Lada Nióla (1855) a Máj (1858–1860), v časopisech a novinách Dalibor (1859), Lumír (1858), Obrazy života (1859), Paleček (1886), Národní listy (1882). V rukopisné pozůstalosti se dochovaly i prozaické pokusy, pohádky a výchovné povídky.

D: Památník českých žen. Upomínka na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze roku 1895, 1895; Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, I. Wernisch (ed.), 2000.

L: OSN 9, s. 700; LČL 4, s. 41–42; J. V. Frič, Paměti 1–2, 1886, 1887; nekrology: in: Ženské listy 21, 1893, s. 61; (sine) [J. V. Sládek], in: Lumír 21, 1893, s. 107; (sine), in: Národní politika 16. 3. 1893; J. L. Turnovský, in: Osvěta 24, 1894, s. 175; F. Strejček, Milenky – múzy J. V. Friče, in: Topičův sborník 1923/24; Na paměť 100. narozenin A. S., b. d. [1925]; E. Krásnohorská, A. S., in: Národní politika 18. 4. 1925; táž, Obraz novějšího básnictví českého, in: ČČM 51, 1877, s. 308; A. Novák, in: Lidové noviny 18. 4. 1925; O. Zielecká, Památce J. V. Friče a jeho choti Anny rodem Kavalírové (Sázavské), in: ČSPSČ 46, 1938, s. 170; V. Žáček, Josef Václav Frič, 1979, passim; A. Kavalírová, Paměti babičky Kavalírové, 1993, passim; O. Wlasák, A. F.-K., in: Sázavsko 6, 1999, s. 71–78; J. Brázdil, Věčné posázavské návraty, in: tamtéž 10, 2003, s. 107–121; J. Janáčková, Božena Němcová. Příběhy, situace, obrazy, 2007, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková