FRIČ Alberto Vojtěch 8.9.1882-4.12.1944: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 394-396
 
}}
 
}}
 
'''FRIČ, Alberto Vojtěch''', ''* 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha, cestovatel, botanik, etnograf, fotograf''
 
'''FRIČ, Alberto Vojtěch''', ''* 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha, cestovatel, botanik, etnograf, fotograf''

Aktuální verze z 16. 11. 2019, 18:16

Alberto Vojtěch FRIČ
Narození 8.9.1882
Místo narození Praha
Úmrtí 4.12.1944
Místo úmrtí Praha
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
54- Etnograf
6- Botanik
63- Spisovatel
21- Odborník rostlinné výroby
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 394-396

FRIČ, Alberto Vojtěch, * 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha, cestovatel, botanik, etnograf, fotograf

Vlastním jménem Vojtěch, španělskou verzi jména Alberto začal používat až po návratu ze své první jihoamerické cesty. Indiáni ho pojmenovali Karaí Pukú (Dlouhý lovec). Byl vnukem právníka Josefa Františka F. (1804–1876) a Johany, roz. Reisové (1809–1849), synem Vojtěcha Klemense Jana F. (1844–1918), právníka a náměstka pražského primátora, a Růženy, roz. Švagrovské (1851–1935), synovcem Josefa Václava F. (1829–1890), Antonína F. (1832–1913), Karla Jana F. (1834–1915) a Václava F. (1839–1916), strýcem Martina F. (1902–1968).

Již od mládí byl velmi všestranný, ale záhy u něj převládl zájem o kaktusy. Jako student reálky vybudoval úctyhodnou sbírku a vypracoval se v mezinárodně uznávaného znalce. V únoru 1900 mu všechny rostliny zmrzly, což ho utvrdilo v myšlence poznat původní prostředí kaktusů v Jižní Americe. Po maturitě se zapsal na techniku, avšak záhy přesvědčil otce, aby mu umožnil uskutečnit zámořskou cestu. V květnu 1901 vyjel na první z nich, jejímž cílem byl přístav Santos v Brazílii, odkud zamířil do São Paula, kde díky doporučujícímu listu od Josefy Náprstkové navázal styky s českými krajany. Zpočátku se seznamoval s prostředím, učil se portugalsky a přivydělával si příležitostnými pracemi; v listopadu přes všechna varování vyrazil se dvěma průvodci a dvěma psy na malém indiánském člunu do pralesů státu Mato Grosso. Byl uchvácen přírodou, přestože neobjevil žádné nové druhy kaktusů. Zaujali ho indiáni, ačkoli se příslušníci divokého kmene Šavaantes osobnímu setkání vyhýbali a výpravu ohrožovali. Pro onemocnění malárií a úraz nohy při střetnutí s jaguárem se však F. musel vrátit domů.

V srpnu 1902 uspořádal v Praze z přivezených předmětů výstavu v obchodním domě U Nováků a začal přednášet, aby si zajistil prostředky pro další cestu. Písemně se obrátil s prosbou o radu na zkušeného cestovatele Enrique Stanka Vráze, ale ten ho dosti nevybíravým způsobem odbyl, a dal tak podnět k jejich celoživotnímu nepřátelství. Přednáškami F. finanční prostředky nezískal, rodiče odmítali jeho plány podporovat, proto se obrátil na zahraniční kaktusářské firmy. Záloha, poskytnutá belgickou firmou De Laet na budoucí zásilky kaktusů, mu v srpnu 1903 umožnila návrat do Jižní Ameriky, kde chtěl blíže poznat divoké, civilizací nezasažené indiánské kmeny v oblasti Gran Chaco na hranicích Paraguaye, Bolívie a Argentiny. V okolí uruguayského Montevidea objevil vzácné kaktusy, z nichž mnohé ještě ani nebyly popsány. Získal tak peníze, díky nimž mohl splatit dluhy. Na žádost paraguayské vlády prozkoumal řeku Pilcomayo na paraguaysko-bolivijských hranicích. V lednu 1904 dorazil k cíli a otevřel řeku lodní dopravě, kromě toho objasnil okolnosti smrti vedoucího předešlé výpravy, španělského zeměměřiče P. E. Ibarrety. Nějaký čas žil přímo mezi jeho vrahy a svým přístupem si získal jejich přátelství. Podrobně zaznamenal způsob života, obyčeje i zvyky jednotlivých kmenů a sestavil slovníky jejich jazyků. Během pobytu u kmene Čamakoků se zřejmě oženil s indiánskou dívkou Lorai (Černá kachna) a patrně 1905 se z tohoto svazku narodila dcera Hermína († 10. 3. 2009). Koncem září 1905 se vrátil do Prahy s množstvím národopisných sběrů, o které se zajímala zahraniční muzea. Své objevy F. publikoval ve španělském, portugalském, anglickém a německém odborném tisku, v českém minimálně.

Od února do dubna 1906 byl poprvé a naposledy zaměstnán, a to v berlínském Národopisném muzeu (Museum für Völkerkunde). Po antropologickém sjezdu ve Zhořelci odcestoval v srpnu 1906 na třetí výpravu do Jižní Ameriky. Během ní prozkoumal pralesy v Brazílii, Argentině a Paraguayi, popsal další dosud neznámé indiánské kmeny a provedl unikátní archeologické vykopávky tzv. ústřicových kopců v brazilském Sambaqui, kde objevil pozůstatky prehistorického osídlení. Po skončení vykopávek se odebral do Patagonie na jihu Argentiny a po několika měsících zamířil opět do Paraguaye ke kmeni Čamakoků, k nimž ho poutalo zvlášť hluboké a trvalé přátelství. Kmen však tehdy sužovala choroba, s níž si F. nevěděl rady, a tak po vzájemné dohodě vzal s sebou do Prahy náčelníkova syna Čerwuiše Piošáda Mendozu. Rovněž se mu podařilo nalézt a zachránit pozůstalost po italském fotografovi Guidovi Bodiglianim, kterého indiáni 1901 zabili.

V Praze obýval i s Čerwuišem pronajatý byt v Náplavní ulici. Indián, jehož F. bral s sebou na přednášky po Čechách a který se po Praze často pohyboval sám, vzbudil pozornost a mimo jiné inspiroval k povídce Jaroslava Haška. Počátkem 1909 se F. s uzdraveným Čerwuišem vydal již počtvrté za moře. U Čamakoků zvládl parazitární epidemii a prováděl tam další průzkumy a pozorování. 1910 se Evropou roznesla zpráva, že F. v oblasti Gran Chaco zahynul. V tisku se sice objevily nekrology, poplašné zprávy se však nepotvrdily. Během cest požádal F. rodiče, aby za peníze, které vydělal prodejem exotických předmětů, dali v Praze postavit dům, kde by mohl v klidu pořádat své sbírky a trávit čas mezi cestami. V Košířích tak byla na bývalé Boží vinici postavena F. vila Božínka. Do vlasti se F. vrátil 1912. Ještě předtím se zastavil v Londýně, kde se konal XVIII. mezinárodní kongres amerikanistů.

Plány na další expedici zastavila první světová válka. Ze zdravotních důvodů nebyl F. odveden do armády, věnoval se botanice, zejména kaktusům, spolupracoval s časopisem Svět zvířat a psal.

V březnu 1919 odjel do Paříže na mírovou konferenci. Po jednáních s ministrem zahaničí E. Benešem byl pověřen propagací a vyřizováním obchodních záležitostí v Uruguayi a Argentině, současně však dále sbíral kaktusy. Práce pro ministerstvo ho však roztrpčila, mj. i proto, že nezískal oficiální diplomatické místo. Po návratu začal pranýřovat politiky za skutečné či domnělé křivdy, své politické články rozšiřoval jako letáky a 1919–21 ve vlastním časopise Očista. Zvláště osočoval E. Beneše, brojil proti rozdělení Těšínska, zpochybňoval vyúčtování výdajů zástupců Československa na mírové konferenci v Paříži, a to ne vždy na základě ověřených informací. 1921 se seznámil a oženil s Dragou Janáčkovou, v říjnu následujícího roku se jim narodil syn Ivan. F. rezignoval na politiku, věnoval se rodině, a hlavně kaktusům. 1923–24 podnikl šestou výpravu do Ameriky (USA, Mexiko), sbíral kaktusy, kvůli revoluci v Mexiku se však musel předčasně vrátit. V Americe pobýval ještě 1927 a naposledy od října 1928 do března 1929. Při poslední cestě sbíral unikátní vysokohorské kaktusy z And.

Od počátku třicátých let žil trvale v Praze, věnoval se botanice a příležitostně psaní. Po březnu 1939 odmítal vycházet ze své vily a spolupracovat s okupační mocí, která se zajímala o jeho botanické experimenty. V zimě 1939 F. kvůli nedostatku topiva zmrzla celá unikátní sbírka kaktusů. Koncem listopadu 1944 se při práci v králíkárně zranil o hřebík a krátce nato podlehl v nemocnici Na Bulovce tetanu. Během svých pobytů mezi indiány podrobně zaznamenal jejich kulturu, zvyklosti a jazyky; jeho etnografické sbírky se dostaly převážně do zahraničních muzeí (Petrohrad, Berlín, New York), jen zlomky se zachovaly v pražském Náprstkově muzeu. F. objevil a popsal řadu neznámých druhů kaktusů (některé druhy nesou i jeho jméno), vysoce jsou oceňovány také jeho cestopisné fotografie. Okrajově zasáhl i do oboru archeologie (odpadkové hromady na brazilském pobřeží). Pohřben je v Praze-Motole.

D: Mezi Indiány, 1918; Bylo, jest a bude, 1918; Cihly. Přírodovědecká studie z dob cenzury, 1918; Kalera Marsal, 1921; Zákon pralesa, 1921; O kaktech a jejich narkotických účincích, 1924; Kaktusy a jejich pěstění (s J. Seidlem), 1924; Kaktusová příloha Život v přírodě (s týmž), 1925; Svět kaktusů podle F. (lexikon kaktusů v zahradnickém a ovocno-vinařském slovníku naučném), 1931–1942; Strýček Indián, 1935; Abablehnung der Deutschen Kakteen-Gesellschaft (s K. Kreuzingerem), 1935; Dlouhý lovec, 1941; Indiáni Jižní Ameriky, 1943; Hadí ostrov, 1947; Červíček aneb Indiánský lovec objevuje Evropu, Y. Fričová (ed.), 1993; Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, táž (ed.), 2000; Indiánská knížka (spoluautor R. Ferreira Frič), 2012.

L: OSN 28, s. 452; OSND 2/1, s. 746; MSN 2, s. 874; MČE 2, s. 523; A. Humplík, A. V. F., 1947; V. Deyl, Lovec života, 1954; J. Kunský, Čeští cestovatelé 2, 1961, s. 331–345; K. Crkal, Lovec kaktusů, 1983; LČL 1, s. 745; ČBS, s. 155; Tomeš 1, s. 340–341; J. Rulf, Causa A. V. F., in: Reflex 6, 1995, č. 20, s. 52–55; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo, naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 150–153; Kdo byl kdo – čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 142–143; J. Chalupský, O záhadné nemoci kmene Čamakoko a Indiánu Čerwuišovi. Američtí měchovci objeveni pražským studentem, in: Vesmír 81, 2002, č. 4, s. 190–192; V. Rozhoň, Vráz kontra F.: Nepovažuji Vás za kompetentního, in: DaS 25, 2003, č. 4, s. 13–15; týž, Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, 2005, passim; týž, A. V. F. – enfant terrible české vědy, politiky i našeho cestovatelství, in: Výuka dějepisu a významná témata historie, 2005, s. 163–177; týž, Primitivové, divoši a pronárody, in: Rozmanité podoby státnosti, 2011, s. 67–83; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, R. Jeřábek – S. Brouček (eds.), 2007, s. 54; Sklenář, s. 176; P. Scheufler, Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918, 2013, s. 108–111; http://www.checomacoco.cz/nadeje-pro-esperanzu (stav k 23. 9. 2014).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vladimír Rozhoň