Verze z 16. 11. 2019, 18:21, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FRIČ Josef František 6.3.1804-21.5.1876

Z Personal
Josef František FRIČ
Narození 6.3.1804
Místo narození Slaný
Úmrtí 21.5.1876
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
44- Právník
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 400

FRIČ, Josef František, * 6. 3. 1804 Slaný, † 21. 5. 1876 Praha, právník, politik, poslanec

Pocházel ze zámožné rodiny slánského měšťana, krejčího Josefa F. (1768–1831), a Barbory Anny, roz. Hedvábné. Na místě, kde stával rodný dům (v ulici, která dnes nese F. jméno), je na novostavbě umístěna pamětní deska s reliéfem od L. Šalouna. V rodišti absolvoval piaristické gymnázium. Vystudoval práva na pražské univerzitě, 1827 tam získal doktorát a po povinných zkouškách i praxi se úspěšně věnoval advokacii. 1837 dosáhl hodnosti zemského advokáta. Už před revolucí 1848 pracoval v českých institucích a spolcích. Byl pokladníkem Matice české a prvním starostou Měšťanské besedy. 1848 začal přednášet na pražské univerzitě, kde později (1861) získal profesuru a v následujícím roce vykonával úřad děkana právnické fakulty. Politicky zastával umírněné konzervativní postoje, ale národnostně usiloval důsledně o zrovnoprávnění Čechů s Němci ve všech oblastech života. Spolu s K. J. Erbenem a A. Strobachem přeložili do češtiny Soudní řád, a vytvořili tím základ českého právního názvosloví. Revoluce 1848 posílila jeho zájem o aktivní politiku. Jako člen Svatováclavského výboru se podílel na diskusích a sepsání petic, předaných v březnu 1848 vídeňskému dvoru. F. vypracoval také osnovu připravované ústavy a návrh městského zřízení, zejména s ohledem na potřeby Prahy. 1848 byl zvolen poslancem českého sněmu. Měl zastupovat české zájmy také na Ústavodárném říšském sněmu, ale před volbami byl internován na Hradčanech. Po propuštění z vazby (1849) působil v pražském obecním výboru. Do povědomí české společnosti se po porážce revoluce zapsal také úspěšnou obhajobou Karla Havlíčka Borovského před porotním soudem v Kutné Hoře, která vedla k osvobození obžalovaného. Podobně obhajoval i Václava Hanku ve sporu (1858) o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

Soustavně se věnoval komunální politice v Praze. Od 1851 do smrti byl členem pražského městského zastupitelstva a 1861–69 členem městské rady a současně poslancem zemského sněmu. Zůstal věrný konzervativním politickým principům, blízkým pozdějšímu staročeskému programu. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.

Do českého veřejného života zasahoval také prostřednictvím společenských styků navazovaných a upevňovaných v salonu, který vedla jeho žena Johana Terezie Carolina, roz. Reisová (1809–1849). Měl s ní dvanáct dětí, při porodu posledního zemřela; 1854 se podruhé oženil s Annou Neubertovou, roz. Gürkeovou (1812–1889).

Nejznámějším z F. potomků, který se s otcem v politických postojích většinou rozcházel, byl Josef Václav F. (1829–1890). Navzdory zjevným názorovým rozporům však F. syna zejména v exilu finančně podporoval a snažil se i různými, často nepřímými intervencemi umožnit jeho cestu domů. Synova definitivního návratu se však už nedožil. Z dalších dětí byly známy: Antonín (1832–1913), Karel Jan (1834–1915), Václav (1839–1916) a Vojtěch Klemens Jan (1844–1918). Nejmladší dcera Marie (1849–1923) se provdala za továrníka Roberta Bartelmuse; jejich dceru Boženu, si vzal architekt Dušan Jurkovič.

L: J. V. Frič, Paměti 1–3, K. Cvejn (ed.), 1957–63; V. Žáček, Josef Václav F., 1979; T. Spunarová, Obchodník s přírodninami Václav F. (Souvislosti s muzejnictvím.), in: Muzejní a vlastivědná práce 32 (102), 1994, č. 1, s. 1–18; Z. Víšek, Rod F. a Slánsko, in: Slánský obzor, 12, 2005, s. 23–45.

P: LA, PNP Praha; Archiv NM, Praha, osobní pozůstalost.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková