FRIČ Josef Václav 5.9.1829-14.10.1890: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Josef Václav FRIČ
 
| jméno = Josef Václav FRIČ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Fric Josef Vaclav portret.jpg
 
| datum narození = 5.9.1829
 
| datum narození = 5.9.1829
 
| místo narození = Praha
 
| místo narození = Praha

Aktuální verze z 13. 11. 2020, 10:34

Josef Václav FRIČ
Narození 5.9.1829
Místo narození Praha
Úmrtí 14.10.1890
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
48- Politický publicista
63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 401-403
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55786

FRIČ, Josef Václav, * 5. 9. 1829 Praha, † 14. 10. 1890 Praha, básník, politik, novinář, revolucionář

Pocházel z rodiny Josefa Františka F. (1804–1876) a Johany, roz. Reisové (1809–1849). Jeho bratry byli: Antonín (1832 až 1913), Karel Jan (1834–1915), Václav (1839–1916) a Vojtěch Klemens Jan (1844–1918). F. byl strýcem Alberta Vojtěcha F. (1882–1944).

F. vystudoval 1846 Akademické gymnázium na Starém Městě pražském a odešel bez vědomí rodičů na zkušenou do zahraničí. Nejprve pobýval v Hamburku u herecké společnosti, dále pokračoval do Londýna a do Paříže, kde se seznámil s představiteli polské politické emigrace. Spolu s mladými Poláky se zúčastnil i vojenského výcviku. 1847 se vrátil domů a začal podle přání rodičů studovat na pražské univerzitě filozofii. Nechtěl být ovšem pod dohledem rodiny, a proto si pronajal vlastní byt, který mu dovoloval pravidelně se scházet s odpůrci absolutistického režimu, zejména s K. Sabinou a E. Arnoldem. Podíleli se na založení spolku Repeal, který spoluinicioval schůzi ve Svatováclavských lázních 11. 3. 1848. F. ve zvoleném výboru zastupoval studenty, mezi nimiž se navzdory svému mládí těšil velké autoritě. Podílel se na všech významných událostech revolučního roku 1848 v Praze a později i v jiných částech habsburské monarchie. Další, převážně studentský spolek Slavia zastupoval na Slovanském sjezdu konaném v Praze v červnu 1848. Podobně jako mnozí radikální demokraté nesouhlasil s opatrným postupem zasloužilých národních vůdců starší generace a měl v otázkách taktiky a cílů revoluce neshody i s F. Palackým. V době tzv. svatodušních bouří, které následovaly po zastřelení manželky velitele pražské vojenské posádky generála Alfreda Windischgrätze, se osvědčil jako organizátor bojů na barikádách. Dobře si však uvědomoval, že v konfrontaci s vyzbrojenou a vycvičenou armádou nemá lidový odpor naději na úspěch, a proto odešel ještě před bombardováním, kapitulací Prahy a první vlnou perzekucí na venkov shánět posily. K tomu už neměl dost času a musel se, jako jeden z vůdců povstání, skrývat před zatčením. Uprchl nejprve do Vídně, kde revoluce stále ještě nebyla poražena. Odtud pokračoval do Záhřebu, kde shromažďoval svou armádu chorvatský bán Josip Jelačić. F. slovanské a vlastenecké smýšlení ho přivedlo mezi slovenské dobrovolníky, které vedl Ľ. Štúr proti maďarským revolucionářům. Tímto krokem F. změnil ve skutečnosti stranu, za kterou bojoval. Po vážném zranění se léčil nejprve ve Vídni a po amnestii se v lednu 1849 vrátil do Prahy.

Domů ho přivedly jak politické události, tak situace v rodině. 1848 byl zatčen jeho otec a počátkem 1849 zemřela při porodu jeho matka, k čemuž jistě přispěly obavy o osud manžela i syna. F. nepovažoval ještě revoluci za zcela ztracenou a zapojil se v čele tajné organizace Českomoravské bratrstvo do přípravy tzv. májového spiknutí inspirovaného myšlenkami i osobní účastí anarchisty Michaila Alexandroviče Bakunina. Pokus o převrat však byl odhalen a F. spolu s K. Sabinou, K. Sladkovským a dalšími byl zatčen, uvězněn v Praze na Hradčanech a po dvouletém procesu odsouzen k osmnácti letům žaláře, který měl strávit v Komárně. (Bakunin byl předán k potrestání do Ruska.) 1854 byl F., podobně jako řada dalších politických vězňů z doby revoluce 1848–49, amnestován v souvislosti s císařskou svatbou. Směl se vrátit do Prahy, kde žil pod přísným policejním dohledem. 1856 se poprvé oženil s Annou Antonií, roz. Ullmannovou (* 19. 9. 1829, † 25. 2. 1857 Praha), která krátce nato zemřela. Měli spolu dceru Annu. První manželka před smrtí F. údajně doporučila sňatek s Annou, roz. Kavalírovou (1825–1893), známou také pod literárním pseudonymem Anna Sázavská. Ta se s F. seznámila v době jeho procesu a věznění a pomáhala mu intervencemi i návštěvami v Praze i v Komárně. Koncem 1857 se za něho provdala.

Nepříznivé politické poměry v padesátých letech 19. století bránily F. uplatnit se ve veřejném životě nebo v žurnalistice. Formálně se stal společníkem bratra Karla, ve skutečnosti se však zaměřil na literární a literárně-organizační činnost. Po návratu z vězení 1854 připravil a vydal almanach Lada Nióla (vročeno 1855). V jeho domácnosti se scházeli představitelé mladé české umělecké generace, která 1858, už po F. opětovné internaci, začala vydávat almanach Máj; její příslušníci vstoupili do české literatury jako májovci. F. chtěl povzbudit české národní uvědomění i dalšími aktivitami, snažil se např. oživit práci Sboru pro postavení Národního divadla. Jeho snahy neunikly pozornosti tajné policie a dráždily státní moc natolik, že byl 1858 jako nenapravitelný buřič znovu zatčen a bez soudu odvezen do sedmihradského města Dées (nyní Dej), aby byl vytržen z českého prostředí a izolován. Jeho žena ho do vyhnanství následovala, vzhledem k podmínkám cesty i pobytu však přišla postupně o dvě novorozené děti a musela se vrátit na zotavenou k rodičům.

Podobně jako další čeští vyhnanci nemohl F. v cizím, často nepřátelském prostředí pokračovat v jakékoli národně prospěšné práci, dokonce ani udržovat kontakt s rodinou a přáteli. Požádal proto 1859 o možnost vystěhovat se do zahraničí, což mu bylo umožněno. Jeho emigrace trvala dvacet let. Zpočátku pobýval v Londýně, poté v Paříži, Berlíně, Záhřebu, Petrohradě, Římě, Budapešti aj. Pracoval především jako novinář, redaktor, překladatel a politický agitátor. V zahraničí navázal na starší kontakty z let 1848–49 a uzavřel novou spolupráci s osobnostmi různých názorů a postavení. Jeho zahraniční spojenci často také museli uprchnout z domova před pronásledováním; vedle početných polských emigrantů (např. L. Mierosławského) to byli Rusové (M. A. Bakunin a A. I. Gercen), Němci (G. J. Kinkel), Italové (G. Garibaldi) i Maďaři (L. Teleki, L. Kossuth). Snažil se však o výhodách podpory českých požadavků přesvědčit i významné evropské politiky, mezi nimi třeba francouzského císaře Napoleona III. nebo německého kancléře O. Bismarcka. V Paříži, kde pobýval nejdéle (1860–67), založil 1864 spolek Dědicové, který měl propagovat a uskutečňovat cíle revoluce 1848–1849. Některé politické události a mocenské boje, zejména prusko-rakouská válka 1866, F. naděje na prosazení českých národních snah a posílení samostatnosti ze zahraničí posílily. Záštitu hledal zejména v Prusku, které však nebylo české straně příznivě nakloněno.

F. soustavně podporovala jeho žena, která ho po větší část emigrace v zahraničí doprovázela. V Paříži se jim narodily tři děti: Josef Jan A. (1861–1945), Jan Ludvík (1863–1897) a Božena (1865–1923). Anna se vracela domů většinou v době zdravotních obtíží, nebo když bylo třeba dojednávat podmínky manželova návratu. Bez hmotné pomoci rodiny, především F. bratrů Karla a Františka, skrytě i otce a manželčiných rodičů, by však F. měl vážné existenční problémy a mnohé jeho aktivity i publikace by pravděpodobně nevyšly, protože jeho novinářská i vydavatelská činnost byla značně ztrátová.

Koncem sedmdesátých let, po sjednocení Německa a vytvoření nové mocenské rovnováhy v Evropě, se naděje na uskutečnění českých národních cílů vzdálila a F. pociťoval svoji izolaci od domácích poměrů stále tíživěji. Podmínky jeho návratu se dojednávaly poměrně obtížně, ale v říjnu 1879 se F. směl konečně vrátit do Prahy. Česká oficiální politická reprezentace sice uznávala jeho minulé zásluhy, jeho zahraniční činnost však většinou nepřijala za svou. F. se snažil zahájit novou etapu práce, ale aktuálním českým snahám občas dobře nerozuměl. 1880 působil krátce jako dramaturg Prozatímního divadla. Pro toto místo ho kvalifikovala vlastní dramatická tvorba, která však patřila k nejslabším částem jeho literárního odkazu. 1881 po otevření Národního divadla se nakrátko stal jeho bibliotékářem, ale pro neshody odtud brzy odešel. Veřejné práce při propagaci dramatické tvorby se však nevzdával. Stal se členem výboru literárního odboru Umělecké besedy, působil v Matici divadelní, v početných čtenářských spolcích apod. Psal divadelní kritiky, přednášel a prosazoval tehdy moderní realistickou tvorbu, zbavenou idealizace a romantického sentimentu. Politicky se sblížil s mladočechy, jejichž liberální program byl v jeho očích nejbližší požadavkům revoluce 1848–49. Kandidoval za ně i do zemského sněmu. Ani mladočeši však neřešili podle F. dost radikálně otázku české samostatnosti.

F. celoživotní literární práce byla velmi rozsáhlá a různorodá. Byl autorem lyrických veršů i politických básní, jeho dílo obsáhlo výchovné epické opusy, povídky a dramata. Velký význam pro poznání F. doby a motivace jeho rozhodnutí i činů mají obsáhlé a z velké části vydané paměti a jen zčásti publikované deníky a korespondence. Důležitou součástí jeho tvorby byly překlady. Jednalo se zejména o francouzské divadelní hry a komedie, které posílal z emigrace domů a jež byly v té době i uváděny. V zahraničí i doma přispíval do různých časopisů fejetony, politickými články i divadelními referáty. Ve svém časopise Čech, vydávaném v Ženevě, uveřejnil 1861 poprvé bojovné básně Písně z bašty, které spolu s verši Rezignace z doby věznění počátkem padesátých let patří k jeho nejznámějším a vycházely opakovaně, např. v publikaci Odkaz J. V. F. (1898, eds. J. J. Frič a J. Vrchlický). Publikoval často pod pseudonymy a šiframi: A. Hron, Hron, Hynek Jan Hron, J. Brodský, Martin Brodský, M. Brodský, jeden ze starých bojovníků božích, Starý Čech, J. Opočenský, Josef Gartner, H. S., J. B., J. St., J. V. F., Š. St. apod. Pohřben byl v Praze na Vyšehradském hřbitově.

D: Sebrané spisy veršem i prózou 1–4, J. V. F. (ed.), 1879–1880; F. čítanka, F. Strejček (ed.), 1924; J. V. F. v dopisech a v denících, K. Cvejn (ed.), 1955; R. Khel – J. Jakšová, Knihovna J. V. F., 1965; Spisy, O. Šimáček – B. Šimáčková (eds.), 1956; Paměti J. V. F. 1–3, K. Cvejn (ed.), 1957–1963.

L: OSN 9, s. 696–697; MSN 2, s. 785; LČL 1, s. 750–752 (se soupisem díla a literatury); SČF, s. 139; H. Traub, Fričův život, in: Paměti J. V. F., 1939; J. V. F., básník a revolucionář, 1953; J. V. F. a demokratické proudy v české politice a kultuře, K. Kosík – V. Žáček (eds.), 1956; K. Kosík, Česká radikální demokracie, 1958, passim; V. Žáček, J. V. F., 1979 (se soupisem díla a literatury); M. Šesták, Revoluční varianta řešení chorvatské a české otázky, in: Sborník historický 19, 1972, s. 189–219; S. Brouček, Kandidáti další existence. (Z osudů české novodobé emigrace), 2004, rejstřík; J. Janáčková, Božena Němcová. Příběhy, situace, osudy, 2007, passim.

P: Knihovna Divadelního ústavu, Praha, původní texty a překlady; LA PNP, Praha (neuspořádaný fond J. V. F.).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková