Verze z 16. 11. 2019, 18:24, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FRIČ Martin 29.3.1902-26.8.1968

Z Personal
Martin FRIČ
Narození 29.3.1902
Místo narození Praha
Úmrtí 26.8.1968
Místo úmrtí Praha
Povolání 85- Filmař nebo filmový podnikatel
83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 404-406

FRIČ, Martin (též Mac), * 29. 3. 1902 Praha, † 26. 8. 1968 Praha, filmový režisér, scenárista, herec

Pocházel z významné pražské rodiny. Jeho pradědem byl Josef František F. (1804–1876) a prababičkou Johana F., roz. Reisová (1809–1849); dědečkem Vojtěch Klemens Jan F. (1844–1918), strýcem Vojtěch Alberto F. (1882–1944). Otec Martin F. (* 29. 11. 1875 Praha, † ?) se stal železničním inženýrem, vynálezcem a propagátorem aviatiky, vrchním radou Československých státních drah; matka Anna, roz. Ebertová (* 1. 11. 1871 Praha, † ?).

F. měl hudební a výtvarné nadání. Studoval na nižším reálném gymnáziu, odkud odešel na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (malba u prof. E. Dítěte), kterou pravděpodobně nedokončil. Po první světové válce se F. pohyboval v prostředí umělecké avantgardy. Začínal jako herec v kabaretu Červená sedma, kde nahradil odcházejícího F. Futuristu. Následně se podílel na založení nočního kabaretu Moderna v Bratislavě, v němž pod pseudonymem Mac Ferry působil jako herec a ředitel. Po krátké zastávce v Brně se vrátil do Prahy. Vystupoval v kabaretu BUM, Revoluční scéně E. A. Longena, v divadlech Rokoko a Varieté. V revui K. Hašlera Nechytejte ho! hrál po boku J. Plachty.

K filmu se dostal 1919 jako kreslič návrhů na plakáty pro snímek Dáma s malou nožkou. V Rokoku se spřátelil s K. Lamačem, který ho nasměroval k filmu. Ve dvacátých letech maloval reklamy a scénické návrhy, pracoval v laboratořích, byl kameramanem a střihačem, scenáristou a hercem. Drobnější úlohy vytvořil v devíti němých a pěti zvukových filmech, např. E. Fialy (Proč se neusměješ?, 1922), S. Innemanna (Venoušek a Stázička, 1922), K. Antona (Tu ten kámen, 1923), V. Kubáska (Nemodlenec, 1924; Okovy, 1925), J. Rovenského (Dům ztraceného štěstí, 1927), a zvláště K. Lamače (Bílý ráj, 1924; Dobrý voják Švejk, 1926; Funebrák, 1932). Lamač mu také svěřil hlavní úlohu detektiva v komedii Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932).

Začínal jako pomocný režisér J. Rovenského a K. Lamače, se kterým pracoval i v zahraničí. 1927 byl angažován firmou bratři Deglové jako scenárista a o rok později debutoval režisérsky. Na Lamačův popud adaptoval román J. Klecandy Páter Vojtěch (1928, zvuková verze 1936). Na sklonku němé éry natočil podle scénáře V. Nezvala drama Varhaník u sv. Víta (1929).

Ve zvukovém filmu režíroval 1931 s K. Lamačem české i německé verze komedií s V. Burianem On a jeho sestra a To neznáte Hadimršku a německé filmy Der Hexer (Maska) a Der Zinker (Udavač). Téhož roku realizoval první film Dobrý voják Švejk se S. Rašilovem v hlavní roli. Ve třicátých letech se zařadil mezi nejvyhledávanější české režiséry. Do 1945 užíval pseudonym Mac F. Jeho tvorba se vyznačovala atraktivními náměty a žánrovou pestrostí. Přestože byl schopen natočit i šest filmů ročně (1933, 1937), snažil se neupadnout do řemeslné rutiny. Většina snímků z třicátých a čtyřicátých let převyšovala běžnou komerční produkci. F. doménou se stal žánr situačních a konverzačních komedií. Divácky nejúspěšnější byly filmy s V. Burianem (Anton Špelec, ostrostřelec, 1932; Pobočník jeho výsosti, 1933; Hrdina jedné noci, 1935; Tři vejce do skla, 1937; Baron Prášil, 1940; Katakomby, 1940); největší uměleckou hodnotu však měla díla Dvanáct křesel, Revizor a U snědeného krámu (vše 1933). Popularitu získaly společenské veselohry s H. Haasem (Život je pes, 1933; Mazlíček; Poslední muž, 1934; Ať žije nebožtík; Jedenácté přikázání, 1935; Ulička v ráji, 1936; Mravnost nade vše, 1937), na nichž F. často spolupracoval i scenáristicky, či snímky s O. Novým (Advokátka Věra, 1937; Eva tropí hlouposti; Kristian, 1939; Hotel Modrá hvězda; Roztomilý člověk, 1941; Valentin Dobrotivý, 1942). Ohlas vzbudily rovněž komedie ze školního prostředí Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), historické veselohry (Počestné paní pardubické; Prstýnek, 1944) či parodie (Těžký život dobrodruha, 1941). F. často spolupracoval např. s A. Mandlovou, J. Štěpničkovou, N. Gollovou, H. Vítovou, V. Matulovou, L. Boháčem, O. Korbelářem, J. Marvanem, G. Nezvalem, L. Peškem, T. Pištěkem, F. Smolíkem, Z. Štěpánkem, J. Vojtou, Z. Baldovou, T. Brzkovou, E. Fialou, F. Futuristou.

Ve třicátých letech F. natočil několik žánrově různorodých filmů, výrazně přesahujících dobový standard: s J. Voskovcem a J. Werichem sociálně laděnou komedii Hej Rup! (1934) i antifašistickou satiru Svět patří nám (1937). Adaptoval literární a dramatické látky: Nejúspěšnější byl Jánošík (1935), promítaný na Mezinárodním filmovém festivalu (MFF) v Benátkách 1936 a prodaný do tří desítek zemí. Drama V. Wernera inspirovalo snímek Lidé na kře (1937), podle románu K. Čapka natočil film Hordubalové (1937), 1938 opět reprezentující tuzemskou kinematografii na MFF v Benátkách.

V protektorátní éře se F. – vedle komerčních komedií – častěji obracel k adaptacím českých literárních předloh, kterými se snažil posilovat národní duch. Převedl Hálkovu Muzikantskou Lidušku (1940), povídku J. Havlíčka Barbora Hlavsová (1942), romaneto K. M. Čapka-Choda Experiment (1943) či sociální drama z hornického prostředí Druhá směna (1940), natočené podle románu J. Drdy. Na sklonku války realizoval pod pseudonymem Fritsch v produkci Prag-Filmu AG dva německé filmy – operetní drama Der zweite Schuss (Druhý výstřel, s H. Vítovou, 1943) a komedii Dir zuliebe (Z lásky k tobě, 1944), které se staly podkladem k F. poválečnému vyšetřování pro kolaboraci, z něhož však vyšel očištěn.

Ve znárodněné kinematografii F. patřil k jejím klíčovým představitelům. Vedl Sdružení uměleckých tvůrčích pracovníků, 1946–48 byl členem Filmového uměleckého sboru, 1950–53 členem předsednictva Filmové rady, 1951–52 Kolektivního vedení Ústřední dramaturgie, 1952–53 Komise pro hodnocení práce herců ve filmu při Hlavní správě Československého státního filmu, od 1955 Umělecké rady Československého státního filmu. Od 1947 byl uměleckým šéfem 3. barrandovské výrobní skupiny (Frič–Reimann), v níž vznikaly i filmy jiných režisérů. Posuzoval filmové scénáře, navštěvoval zahraniční filmové festivaly (I. MFF v Indii, 1952, MFF v Cannes, 1955) a učil na nově založené FAMU. 1965–1968 předsedal Svazu československých filmových a televizních umělců (FITES). Zasloužil se o rozvoj slovenského filmu. Po Jánošíkovi se 1946 podílel na režii (s P. Bielikem) prvního slovenského celovečerního filmu Varúj!. Po únoru 1948 vstoupil do KSČ.

V prvních poválečných letech si ještě mohl svobodně vybírat látky pro svoji tvorbu. Dokončil místo J. A. Holmana detektivku Třináctý revír (1946) s J. Marvanem v hlavní roli. Následně režíroval povídkový snímek Čapkovy povídky (1947, čestné uznání na MFF v Benátkách), dobovou komedii Polibek ze stadionu (1948) a parodii na červenou knihovnu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). Poskytl velkou hereckou příležitost K. Högerovi v komorním psychologickém dramatu Návrat domů (1948). Po komunistickém převratu se i F. přizpůsobil socialistickému realismu. Natočil budovatelské komedie Pětistovka (1949) a Bylo to v máji (1951), dále historickou veselohru Císařův pekař – Pekařův císař (1951) s J. Werichem v titulní úloze či životopisný snímek Tajemství krve (1953) věnovaný lékaři J. Janskému. Působivou atmosféru si uchovalo okupační drama Past (1950) s V. Chramostovou, věnované osudům ilegální komunistické skupiny (1952 Čestné uznání na MFF v Indii). V sociálním dramatu Zocelení (1950, Cena boje za sociální pokrok na V. MFF v Karlových Varech) popsal zápas dělníků proti hromadnému propouštění za velké hospodářské krize.

V polovině padesátých let nastal ve F. díle útlum. Historické drama podle románu A. Jiráska Psohlavci (1955), komedie Nechte to na mně (1955), satira Zaostřit, prosím! (1956) ani pohádky Dařbuján a Pandrhola či Princezna se zlatou hvězdou (obojí 1959) nevybočovaly z dobového průměru. Výjimku představovalo drama o alkoholové závislosti Dnes naposled (1958). V šedesátých letech vytvořil komedie (Král Králů, 1963; Přísně tajné premiéry, 1967; Nejlepší ženská mého života, 1968), do kterých obsazoval herce mladší generace (J. Sovák, J. Bohdalová, V. Brodský). Snímek Hvězda zvaná Pelyněk (1964) pojednával o rumburské vzpouře rakousko-uherských vojáků 1918. Na motivy povídkové knihy E. Basse Lidé z maringotek vznikl 1966 stejnojmenný film. V závěru kariéry natočil pro Československou televizi miniatury na motivy povídek A. P. Čechova s J. Werichem (Medvěd, 1961; Slzy, které svět nevidí, 1962, Stříbrná plaketa na V. Mezinárodním televizním festivalu v Římě 1963) nebo s J. Pivcem (Námluvy, 1961). F. se věnoval i dokumentaristice. 1938 realizoval krátkometrážní X. všesokolský slet, který byl po okupaci Československa nacisty zakázán, v polovině padesátých let sérii dokumentů věnovaných průběhu I. celostátní spartakiády. Na přelomu padesátých a šedesátých let vytvořil medailony T. Pištěka, R. Naskové, E. Fialy, T. Brzkové.

F. se stal nejproduktivnějším českým filmařem. Jeho filmografie zahrnovala přes stovku titulů, z toho více než osmdesát celovečerních hraných filmů. Získal řadu ocenění: vavřínový věnec a diplom časopisu Filmové listy, 1935 (Hej rup!); čestná cena ministra průmyslu obchodu a živností, 1936 (Jánošík); Svatováclavská cena ministra průmyslu, obchodu a živností, 1939 (Škola základ života a Kristian); Cena země české za rok 1939, 1940; Národní cena, 1940 (Muzikantská Liduška); Cena filmových kritiků, 1950; Národní cena, 1951; státní cena I. stupně, 1951 (vše za Zocelení); státní cena II. stupně, 1951 (Bylo to v máji); státní cena I. stupně, 1954 (Tajemství krve); Řád republiky, 1955; zasloužilý umělec, 1962; hlavní cena v Umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa, 1965 (Hvězda zvaná Pelyněk); národní umělec, 1965; Cena města Liberce, 1969 (Nejlepší ženská mého života).

1928 F. uzavřel manželství s herečkou Suzanne Marwille (vl. jm. Marta Schöllerová, * 11. 7. 1895 Praha, † 14. 1. 1962 Praha), hvězdou němé kinematografie. Po sňatku vystupovala výhradně ve F. filmech (Páter Vojtěch, 1928; Varhaník u sv. Víta, 1929; Chudá holka; Vše pro lásku, 1930; Sestra Angelika, 1932; Pobočník jeho výsosti, 1933; Hordubalové, 1937).

Ve zvukové éře se již nedokázala výrazněji uplatnit, na sklonku třicátých let herectví definitivně zanechala. Sňatkem F. vyženil dvě dcery, Martu a Evu (1926–2000), které přijaly jeho jméno. Starší Marta Fričová (* 10. 12. 1914 Praha, † 7. 10. 1993 Praha) se stala herečkou a tanečnicí, pod pseudonymem Martička Marwille účinkovala po matčině boku v němých filmech. Kromě dívčích rolí (Bogra; Sivooký démon, 1919; Poslední radost; Román boxera, 1921) se objevila i v postavách chlapeckých (Černí myslivci, 1921; Adam a Eva, 1922) či pohádkových (Noc tříkrálová, 1922). Ve zvukové éře, kdy již užívala vlastní jméno, debutovala rolí tanečnice ve F. krátkometrážním snímku Černobílá rapsodie (1936). Na počátku okupace jí V. Slavínský svěřil menší part v komedii Žabec (1939) a poté hlavní úlohu ve veselohře Poznej svého muže (1940). Následně hrála už jen v několika F. filmech (Počestné paní pardubické, 1944; Zocelení, 1950; Psohlavci, 1955; Dnes naposled, 1958). Většího úspěchu dosáhla na jevišti. Ve druhé polovině třicátých let vystupovala v divadle V. Buriana, za protektorátu v Intimním divadle a Divadle O. Nového, po skončení války v Divadle kolektivní tvorby (1945–46). Byla obsazována především do postav zamilovaných a naivních mladých děvčat a hodných žen. Zřídila a vedla taneční a rytmickou školu s výukou rytmiky, akrobacie a stepu na Karlově náměstí v Praze. Pedagogické činnosti se věnovala až do pozdního věku.

V letech 1934–35 si F. nechal v Praze-Hodkovičkách postavit funkcionalistickou vilu (architekt L. Žák, interiéry J. Hesoun), po 2000 byla rekonstruována. 1966 se F. stal zakladatelem a prvním předsedou Spartaklubu, sdružení fanoušků fotbalové Sparty. Spolu s manželkou a adoptivní dcerou Martou byl pochován v Praze-Přední Kopanině.

D: Český hraný film I, 1995; II, 1998; III, 2001; IV, 2004, rejstřík (se soupisem filmů).

L: OSND 2/1, s. 747; ČBS, s. 155; Tomeš 1, s. 342; BLS 2, s. 654–655; Encyklopédia dramatických umení Slovenska 1, Bratislava 1989, s. 399; EJ, s. 146–147; FP, s. 105–110 (s filmografií a bibliografií); Fikejz 1, s. 292 až 293; http://www.csfd.cz/ (s filmografií, stav k 11. 11. 2014); http://www. fdb.cz/ (s filmografií, stav k 11. 11. 2014); J. Stefanová, M. F. a jeho filmy, 1966 (diplomová práce, DAMU, Praha); Režisér M. F. 1902–1967 (příloha Filmových informací), 1967; Š. Vraštiak, Z tvorby M. F., 1968; L. Bartošek, Dějiny čs. kinematografie 2/2, 1982, s. 113–118; O. Suchý, A večer bude biograf, 1990, s. 32–38; P. Taussig, Filmový smích M. F., 1992; P. Cabadaj, Jánošík vo filme, Terchová 1992, s. 32–34; Ladislav Žák – vila režiséra M. F., M. Koukolová (ed.), 1996; V. Macek – J. Paštéková, Dejiny slovenskej kinematografie, Bratislava 1997, rejstřík; R. Šmatláková, Katalóg slovenských celovečerných filmov 1921–1999, Bratislava 1999, s. 343; A. J. Liehm, Ostře sledované filmy, 2001, s. 58–62; R. Mihola, … byl to gigant. M. F. a jeho filmy, 2005; P. Veverka a kol., Slavné pražské vily, 2007; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu, 2007, rejstřík; M. Fiala, M. F. Muž, který rozdával smích, 2008; T. Lachman, F. M., in: Iluminace 23, 2011, č. 1, s. 128–130; Ej, bogatýre Makoviči obrazotvorče – z korespondence M. F. a Jaroslava Žáka 1938–1948, I. Klimeš (ed.), 2014; Kulturní tvorba 1964, č. 39, s. 6–7; Muž, který rozdával smích, 1970 (střihový film, režie V. Sís). K dceři Martě F.: Fikejz 1, s. 293–294; http://www.csfd.cz/ (s filmografií, stav k 11. 11. 2014); http://www.fdb.cz/ (s filmografií, stav k 11. 11. 2014).

P: Národní filmový archiv, Praha, fond M. F. (osobní fond); busta na budově filmového studia, Praha-Barrandov.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil