FRIČ Vojtěch Klemens Jan 8.12.1844-12.10.1918: Porovnání verzí
(FRIČ_Vojtěch_8.12.1844-12.10.1918) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Vojtěch FRIČ | + | | jméno = Vojtěch Klemens Jan FRIČ |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 8.12.1844 | | datum narození = 8.12.1844 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Praha |
| datum úmrtí = 12.10.1918 | | datum úmrtí = 12.10.1918 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
− | | povolání = 44- Právník | + | | povolání = 44- Právník<br />43- Významný představitel obecní správy |
− | 43- Významný představitel obecní správy | + | |
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | FRIČ, Vojtěch Klemens Jan, * 8. 12. 1844 Praha, † 12. 10. 1918 Praha, právník, politik | ||
+ | |||
+ | Pocházel z rodiny Josefa Františka F. (1804–1876) a Johany, | ||
+ | roz. Reisové (1809–1849). F. měl jedenáct sourozenců, z nichž | ||
+ | mnozí se podíleli na českém veřejném životě; Josef Václav F. | ||
+ | (1829–1890), Antonín F. (1832–1913), Karel Jan F. (1834 až | ||
+ | 1915) a Václav F. (1839–1916). | ||
+ | |||
+ | F. absolvoval Akademické gymnázium v Praze na Starém Městě. | ||
+ | Vzdělání si prohloubil zahraničními cestami, navštívil některé | ||
+ | německé země, Švýcarsko a Francii. Po návratu nastoupil | ||
+ | v otcových stopách na pražskou univerzitu, kde studoval práva. | ||
+ | Úspěšně je ukončil 1870 a stal se koncipientem v otcově | ||
+ | advokátní kanceláři. Dva roky po jeho smrti (1878) si založil | ||
+ | kancelář vlastní. Už jako student se účastnil sokolského hnutí. | ||
+ | Stal se pobočníkem J. Fügnera a později místostarostou Sokola. | ||
+ | Otce následoval i v práci pro orgány pražské samosprávy. | ||
+ | 1893 byl zvolen do městského zastupitelstva a do městské rady, | ||
+ | působil také jako náměstek starosty. Jako člen správních i dozorčích | ||
+ | rad se podílel na práci řady veřejně prospěšných nadací | ||
+ | a škol. V politických názorech však s otcem zcela nesouhlasil, | ||
+ | nevyznával konzervativní, ale spíše liberální názory. Projevilo | ||
+ | se to např. na pražské radnici, kde podporoval stavební změny | ||
+ | spojené s tzv. asanací, v nichž spatřoval důležitý předpoklad modernizace životních podmínek ve městě. S manželkou Růženou, roz. Švagrovskou (1851–1935), pocházející z rodiny | ||
+ | významného pražského podnikatele a mecenáše, které se dvořil | ||
+ | také Jan Neruda (mj. jí dedikoval své ''Povídky malostranské''), | ||
+ | měl několik dětí. Starší syn Martin F. (1875–?) se sblížil s pěvkyní | ||
+ | Emou Destinnovou, která sepsala verše na jeho počest; | ||
+ | jeho synem (F. vnukem) byl režisér Martin F. (1902–1968). | ||
+ | Mladším synem F. byl botanik Alberto Vojtěch F. (1882 až | ||
+ | 1944). F. byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Řeč JUDra V. F. proslovená na II. řádné schůzi slavného sboru obecních | ||
+ | starších královského hlavního města Prahy 6. dne měsíce února 1899, 1899. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' OSN 9, s. 699; M. Slaboch, Dějiny rodu F. a jeho významné osobnosti, | ||
+ | 2007; J. Králík, Po stopách básní Emy Destinnové, in: Sborník Národního | ||
+ | muzea v Praze, řada C – literárněhistorická, 2012, č. 1–2, s. 135–136. | ||
+ | |||
+ | Pavla Vošahlíková | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:44- Právník]] | [[Kategorie:44- Právník]] | ||
Řádka 16: | Řádka 56: | ||
[[Kategorie:1844]] | [[Kategorie:1844]] | ||
+ | [[Kategorie:Praha]] | ||
[[Kategorie:1918]] | [[Kategorie:1918]] | ||
+ | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 25. 11. 2017, 17:30
Vojtěch Klemens Jan FRIČ | |
Narození | 8.12.1844 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 12.10.1918 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
44- Právník 43- Významný představitel obecní správy |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55792 |
FRIČ, Vojtěch Klemens Jan, * 8. 12. 1844 Praha, † 12. 10. 1918 Praha, právník, politik
Pocházel z rodiny Josefa Františka F. (1804–1876) a Johany, roz. Reisové (1809–1849). F. měl jedenáct sourozenců, z nichž mnozí se podíleli na českém veřejném životě; Josef Václav F. (1829–1890), Antonín F. (1832–1913), Karel Jan F. (1834 až 1915) a Václav F. (1839–1916).
F. absolvoval Akademické gymnázium v Praze na Starém Městě. Vzdělání si prohloubil zahraničními cestami, navštívil některé německé země, Švýcarsko a Francii. Po návratu nastoupil v otcových stopách na pražskou univerzitu, kde studoval práva. Úspěšně je ukončil 1870 a stal se koncipientem v otcově advokátní kanceláři. Dva roky po jeho smrti (1878) si založil kancelář vlastní. Už jako student se účastnil sokolského hnutí. Stal se pobočníkem J. Fügnera a později místostarostou Sokola. Otce následoval i v práci pro orgány pražské samosprávy. 1893 byl zvolen do městského zastupitelstva a do městské rady, působil také jako náměstek starosty. Jako člen správních i dozorčích rad se podílel na práci řady veřejně prospěšných nadací a škol. V politických názorech však s otcem zcela nesouhlasil, nevyznával konzervativní, ale spíše liberální názory. Projevilo se to např. na pražské radnici, kde podporoval stavební změny spojené s tzv. asanací, v nichž spatřoval důležitý předpoklad modernizace životních podmínek ve městě. S manželkou Růženou, roz. Švagrovskou (1851–1935), pocházející z rodiny významného pražského podnikatele a mecenáše, které se dvořil také Jan Neruda (mj. jí dedikoval své Povídky malostranské), měl několik dětí. Starší syn Martin F. (1875–?) se sblížil s pěvkyní Emou Destinnovou, která sepsala verše na jeho počest; jeho synem (F. vnukem) byl režisér Martin F. (1902–1968). Mladším synem F. byl botanik Alberto Vojtěch F. (1882 až 1944). F. byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
D: Řeč JUDra V. F. proslovená na II. řádné schůzi slavného sboru obecních starších královského hlavního města Prahy 6. dne měsíce února 1899, 1899.
L: OSN 9, s. 699; M. Slaboch, Dějiny rodu F. a jeho významné osobnosti, 2007; J. Králík, Po stopách básní Emy Destinnové, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C – literárněhistorická, 2012, č. 1–2, s. 135–136.
Pavla Vošahlíková