Verze z 17. 11. 2019, 17:32, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FRIŠ Eduard 27.1.1912-14.5.1978

Z Personal
Eduard FRIŠ
Narození 27.1.1912
Místo narození Stará Ľubovňa (Slovensko)
Úmrtí 14.5.1978
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
68- Redaktor nebo žurnalista
53- Historik
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 441

FRIŠ, Eduard (též Edo, vl. jm. Frisch, Edmund), * 27. 1. 1912 Stará Ľubovňa (Slovensko), † 14. 5. 1978 Bratislava (Slovensko), politik, novinář, historik

Pocházel z židovské rodiny právníka Ármina Frische a Arany, roz. Popperové. Otec a mladší sestra Marta zahynuli za druhé světové války v koncentračním táboře. Po absolvování prešovského gymnázia F. 1930 studoval na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (JUDr. 1935). V letech 1935–1939 pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři Zoltán–Fridrich. Již za vysokoškolských studií začal inklinovat k radikální levici. Stal se členem a funkcionářem Spolku socialistických akademiků, 1932 vstoupil do Kostufry (Komunistické studentské frakce) a 1935 byl přijat do KSČ. Pohyboval se v prostředí slovenských komunistických intelektuálů (V. Clementis, L. Novomeský, G. Husák, E. Löbl aj.) a publicisticky přispíval do periodik DAV, Šíp, Ľudový denník, Slovenské zvesti aj.

Po vzniku Slovenského státu emigroval do Polska, odkud se v září 1939 dostal do Sovětského svazu, kde 1940–41 působil v Nakladatelství cizojazyčné literatury. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se stal hlasatelem a 1942 šéfredaktorem slovenského vysílání moskevského rozhlasu. Zároveň agitoval mezi slovenskými vojáky, kteří přeběhli frontu. V Moskvě se osobně seznámil s předáky zahraničního vedení KSČ (K. Gottwald, R. Slánský, V. Kopecký). Ti mu otevřeli cestu do vysoké politiky. V únoru 1945 byl vyslán na Slovensko, kde na půl roku převzal funkci politického tajemníka ÚV KSS a poslance Slovenské národní rady. 1945–50 byl členem ÚV KSS a sekretariátu ÚV KSS, 1945–46 členem dočasného ÚV KSČ a zároveň poslancem Prozatímního národního shromáždění, 1945–47 tajemníkem ÚV KSS pro kulturně-propagační činnost, 1947–52 šéfredaktorem ústředního deníku KSS Pravda, 1948–54 znovu poslancem Národního shromáždění.

Na počátku padesátých let se F. zapojil do kampaně proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu. Kvůli svému židovskému původu a úzkým osobním vazbám ke kritizovaným funkcionářům (Clementis, Husák, Novomeský) se záhy sám stal terčem útoků. Na IX. sjezdu KSS 1950 pronesl sebekritiku, postupně ztratil všechny funkce a byl odsunut do Slovenského nakladatelství politické literatury, kde překládal a redigoval spisy klasiků marxismu-leninismu. 1955 se stal jeho šéfredaktorem. Po XX. sjezdu KSSS (1956) vystoupil veřejně s kritikou kultu osobnosti a požadoval, aby sjezdové závěry byly důsledně aplikovány na československé poměry. Pod záminkou spolupráce s trockisty byl 1958 vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání. 1961 se stal pracovníkem Historického ústavu SAV. V šedesátých letech se věnoval historické publicistice zaměřené na dějiny protinacistického odboje a SNP. Přispíval do Pravdy, Kultúrneho života, Plamene, Příspěvků k dějinám KSČ, vídeňského časopisu Tagebuch a vydal několik knih. 1966–67 se zapojil do polemiky o vztahu čechoslovakismu a luďáctví, kde odsoudil nedemokratický charakter válečného Tisova režimu a odmítl tezi, že centralismus první republiky měl ve slovenském prostředí stejně negativní dopad jako luďácká ideologie. 1968 se publicistickými články zasazoval za demokratizaci politických poměrů a dostal zpět členství v KSČ.

Na počátku tzv. normalizace byl označen za nositele revizionismu a pravicového oportunismu, 1970 opětovně vyloučen ze strany a o rok později nuceně penzionován. V závěru života se sblížil s prostředím slovenského disentu a byl perzekvován StB. Byl nositelem řádů Za obranu Moskvy (1942), SNP I. třídy (1945), 25. února (1949). Své publikace podepisoval jako Edo F., v novinářské práci občas používal pseudonym J. Blažný. F. první manželkou byla učitelka Irena, roz. Moyzesová (1911–1986), dcera hudebního skladatele a pedagoga Mikuláše Moyzese a sestra hudebního skladatele Alexandra Moyzese. Po rozvodu se F. oženil s překladatelkou a publicistkou Soňou Čechovou, roz. Kňazovičovou (* 9. 9. 1930 Bratislava, † 4. 3. 2007 Bratislava), zakladatelkou a redaktorkou časopisu Mosty, propagátorkou česko-slovenské vzájemnosti. Spolu měli dceru Martu, provd. Šimečkovou (* 1962), která je překladatelkou a novinářkou.

D: Medzinárodná situácia vo svetle diela J. V. Stalina „Ekonomické problémy socializmu v ZSSR“ a zjazdu KSSZ, Martin 1953; Na ceste k Októbru, Bratislava 1957; Povstanie zďaleka i zblízka, tamtéž 1964; Naša revolúcia vo svetle medzinárodných vzťahov, tamtéž 1965; Pravda našej mladosti, in: DAV. Spomienky a štúdie, tamtéž 1965, s. 434–444; Myšlienka a čin. Úvahy o Československu 1938–1948, tamtéž 1968.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 204; SBS 2, s. 130; BLS 2, s. 666; Dav a davisti v obrazoch, Banská Bystrica 1969, s. 8; J. Špetko, Krvavé ívery, Zürich 1979; J. Mlynárik, Diaspora historiografie, 1998, s. 171; J. Marušiak, Slovenská literatura a moc v druhej polovici pätdesiatych rokov, 2001, s. 130–134; M. Barnovský, Prvá etapa destalinizácie a Slovensko (1953 až 1957), 2002, s. 73; J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948 až 1989, Prešov 2003, s. 109–111; Listy v exilu, D. Havlíček (ed.), 2008, s. 809–811; J. Leikert, Taký bol Ladislav Mňačko, Bratislava 2008, s. 64–66; J. Rozner, Sedem dní do pohrebu, tamtéž 2010, s. 219–220; J. Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století, 2012, s. 454–455; A. Kalinová, Mojich 7 životov, Bratislava 2012, passim; Pravda (Bratislava) 23. 8. 1997, příloha Sobota plus, č. 33, s. 14; nekrolog: J. Rozner, Za E. F., in: Listy 8, 1978, č. 5, s. 49.

P: Slovenský národný archív, Bratislava, fond KSS-ÚV, tajomník ÚV KSS E. F.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil