FRIŠ Oldřich 7.5.1903-14.1.1955: Porovnání verzí
(FRIŠ_Oldřich_7.5.1903-14.1.1955) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 7.5.1903 | | datum narození = 7.5.1903 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Boskovice |
| datum úmrtí = 14.1.1955 | | datum úmrtí = 14.1.1955 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
− | | povolání = 55- Jazykovědec | + | | povolání = 55- Jazykovědec<br />64- Překladatel |
− | 64- Překladatel | + | |
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''FRIŠ, Oldřich''', ''* 7. 5. 1903 Boskovice, † 14. 1. 1955 Praha, indolog, překladatel'' | ||
+ | |||
+ | Maturoval 1922 na gymnáziu v rodišti, poté studoval klasickou | ||
+ | a slovanskou filologii na Filozofické fakultě UK. Navštěvoval | ||
+ | přednášky z indické lingvistiky a historie u M. Winternitze, | ||
+ | a zejména V. Lesného, 1924–25 studijně pobýval tři semestry | ||
+ | v Berlíně (přednášky u H. Lüderse a J. Nobela). Učil jako | ||
+ | středoškolský profesor češtiny a latiny na gymnáziích ve Strakonicích, | ||
+ | Prešově, Mělníku a od 1933 v Tišnově (u Brna). | ||
+ | Indickým studiím se věnoval pouze soukromě, plány na vysokoškolskou | ||
+ | dráhu narušila druhá světová válka, během níž | ||
+ | učil na gymnáziu v Praze. 1945 obhájil disertaci ''Sattasaí a její'' | ||
+ | ''místo v indické lyrice'' (u V. Lesného) a začal působit v redakci | ||
+ | časopisu ''Nový Orient'', nejprve jako člen redakční rady, od 1951 | ||
+ | jako šéfredaktor. 1948 se habilitoval, přednášel jako soukromý | ||
+ | docent v Praze a 1949/50 v Olomouci. 1950 se stal odborným | ||
+ | asistentem indologie na UK, 1951 státním docentem, 1953 | ||
+ | vedoucím katedry, 1954 po smrti V. Lesného profesorem staroindické | ||
+ | filozofie a vzápětí děkanem filozofické fakulty. Byl | ||
+ | členem vědecké rady Orientálního ústavu ČSAV a od 1953 | ||
+ | šéfredaktorem časopisu ''Archiv orientální''. Mnohá z jeho děl | ||
+ | vyšla až posmrtně. | ||
+ | |||
+ | Od filologie starých indických jazyků, íránistiky a dějin indického | ||
+ | subkontinentu se záhy propracoval k moderní indologii, | ||
+ | hojně překládal jak ze staroindických jazyků včetně sanskrtu | ||
+ | a páli, tak i z jazyků moderních; u jeho převodů je vysoce | ||
+ | hodnocena rovněž literární úroveň, pouze v jednom případě si | ||
+ | vzal básníka-spoluautora (Bilhana: ''Dnes ještě'', 1953, s F. Hrubínem). | ||
+ | Do češtiny přetlumočil mj. ''Védské hymny'' (1948), část | ||
+ | ''Rámájany'' (1957) či díla staroindického básníka Kalidásy (''Oblak'' | ||
+ | ''poslem lásky'', 1954; Šest ročních dob, 1956). Až na výjimky | ||
+ | překládal jen poezii. Místo metrické vazby, běžné v indických | ||
+ | jazycích, se přikláněl k využití v češtině běžnějšího rýmu tak, | ||
+ | aby dosáhl maximálního účinku na čtenáře v souladu s originálem. | ||
+ | Cenné jsou F. četné články o indických dějinách | ||
+ | a společnosti hlavně v ''Novém Orientu'' a ''Archivu orientálním'', | ||
+ | ale i textově-historické studie v řadě zahraničních periodik. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' soupis in: H. Knížková, Bibliography of O. F., in: Archiv orientální 23, | ||
+ | 1955, s. 506–509. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' V. Gampert – E. Herold, In memoriam O. F. (7. V. 1903 – 14. I. 1955), in: | ||
+ | Archiv orientální 23, 1955, s. 497–505; J. Rypka, Nad rakví O. F., in: Nový | ||
+ | Orient 10, 1955, č. 3, s. 33–35; LČL 1, s. 757; B. Čapková – Z. Mikošková, | ||
+ | O. F. a jeho dílo, in: Zprávy Československé společnosti orientalistické při | ||
+ | ČSAV 27, 1986, č. 1, s. 38–46; Kdo byl kdo – Čeští a slovenští orientalisté, | ||
+ | afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 143–145; J. Černý – J. Holeš a kol., | ||
+ | Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, 2008, s. 173–174. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' NM, Praha, Náprstkovo muzeum, Archiv cestovatelů (2 kartony). | ||
+ | |||
+ | Jiří Martínek | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:55- Jazykovědec]] | [[Kategorie:55- Jazykovědec]] | ||
Řádka 16: | Řádka 69: | ||
[[Kategorie:1903]] | [[Kategorie:1903]] | ||
+ | [[Kategorie:Boskovice]] | ||
[[Kategorie:1955]] | [[Kategorie:1955]] | ||
+ | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 29. 11. 2017, 11:35
Oldřich FRIŠ | |
Narození | 7.5.1903 |
---|---|
Místo narození | Boskovice |
Úmrtí | 14.1.1955 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
55- Jazykovědec 64- Překladatel |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55936 |
FRIŠ, Oldřich, * 7. 5. 1903 Boskovice, † 14. 1. 1955 Praha, indolog, překladatel
Maturoval 1922 na gymnáziu v rodišti, poté studoval klasickou a slovanskou filologii na Filozofické fakultě UK. Navštěvoval přednášky z indické lingvistiky a historie u M. Winternitze, a zejména V. Lesného, 1924–25 studijně pobýval tři semestry v Berlíně (přednášky u H. Lüderse a J. Nobela). Učil jako středoškolský profesor češtiny a latiny na gymnáziích ve Strakonicích, Prešově, Mělníku a od 1933 v Tišnově (u Brna). Indickým studiím se věnoval pouze soukromě, plány na vysokoškolskou dráhu narušila druhá světová válka, během níž učil na gymnáziu v Praze. 1945 obhájil disertaci Sattasaí a její místo v indické lyrice (u V. Lesného) a začal působit v redakci časopisu Nový Orient, nejprve jako člen redakční rady, od 1951 jako šéfredaktor. 1948 se habilitoval, přednášel jako soukromý docent v Praze a 1949/50 v Olomouci. 1950 se stal odborným asistentem indologie na UK, 1951 státním docentem, 1953 vedoucím katedry, 1954 po smrti V. Lesného profesorem staroindické filozofie a vzápětí děkanem filozofické fakulty. Byl členem vědecké rady Orientálního ústavu ČSAV a od 1953 šéfredaktorem časopisu Archiv orientální. Mnohá z jeho děl vyšla až posmrtně.
Od filologie starých indických jazyků, íránistiky a dějin indického subkontinentu se záhy propracoval k moderní indologii, hojně překládal jak ze staroindických jazyků včetně sanskrtu a páli, tak i z jazyků moderních; u jeho převodů je vysoce hodnocena rovněž literární úroveň, pouze v jednom případě si vzal básníka-spoluautora (Bilhana: Dnes ještě, 1953, s F. Hrubínem). Do češtiny přetlumočil mj. Védské hymny (1948), část Rámájany (1957) či díla staroindického básníka Kalidásy (Oblak poslem lásky, 1954; Šest ročních dob, 1956). Až na výjimky překládal jen poezii. Místo metrické vazby, běžné v indických jazycích, se přikláněl k využití v češtině běžnějšího rýmu tak, aby dosáhl maximálního účinku na čtenáře v souladu s originálem. Cenné jsou F. četné články o indických dějinách a společnosti hlavně v Novém Orientu a Archivu orientálním, ale i textově-historické studie v řadě zahraničních periodik.
D: soupis in: H. Knížková, Bibliography of O. F., in: Archiv orientální 23, 1955, s. 506–509.
L: V. Gampert – E. Herold, In memoriam O. F. (7. V. 1903 – 14. I. 1955), in: Archiv orientální 23, 1955, s. 497–505; J. Rypka, Nad rakví O. F., in: Nový Orient 10, 1955, č. 3, s. 33–35; LČL 1, s. 757; B. Čapková – Z. Mikošková, O. F. a jeho dílo, in: Zprávy Československé společnosti orientalistické při ČSAV 27, 1986, č. 1, s. 38–46; Kdo byl kdo – Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 143–145; J. Černý – J. Holeš a kol., Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, 2008, s. 173–174.
P: NM, Praha, Náprstkovo muzeum, Archiv cestovatelů (2 kartony).
Jiří Martínek