Verze z 16. 11. 2019, 19:27, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FRIDRICH Falcký 28.8.1596-29.11.1632

Z Personal
Falcký FRIDRICH
Narození 28.8.1596
Místo narození asi Amberg (Německo)
Úmrtí 29.11.1632
Místo úmrtí Mohuč (Německo)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 413-415

FRIDRICH Falcký (též FRIEDRICH V. von der Pfalz), * 28. 8. 1596 asi Amberg (Německo), † 29. 11. 1632 Mohuč (Německo), falcký kurfiřt, český král

F. byl příslušníkem starší (falcké) větve rodu Wittelsbachů a synem falckého kurfiřta Fridricha IV. a Luisy Juliany, dcery Viléma Oranžského, vůdce nizozemských stavů v povstání a osvobozenecké válce proti Španělsku. V osobách jeho rodičů se spojily dvě přední dynastie, které ztělesňovaly radikální politický kalvinismus protihabsburského zaměření. F. byl vychováván v ostře protikatolickém duchu nejprve v sídelním městě Heidelbergu, poté 1605–06 a 1608–12 na dvoře vévody Jindřicha z Bouillonu v severofrancouzském Sedanu, kde získal poměrně dobré vzdělání a osvojil si chování dvorského kavalíra. Kromě němčiny zvládl francouzštinu, která se stala jazykem jeho rodinné korespondence, částečně i latinu a italštinu.

Zároveň si nekriticky osvojil bojovný program kalvinismu, který hodlal naplňovat, aniž by si uvědomoval omezenost svých osobních schopností a vlastní nedostatečnou mocenskou základnu v rámci konfesijně a politicky rozdělené Evropy. Propadl iluzím o tom, že je předurčen ke svedení rozhodujícího zápasu mezi absolutním zlem (habsburským katolicismem) a absolutním dobrem (kalvinismem ve falcké podobě). Už jeho patron Jindřich z Bouillonu rozpoznal, že jde o citlivého, ale i ctižádostivého a domýšlivého mladíka, jenž nemá předpoklady k samostatné vládě, ale potřebuje dobré rádce, kteří by vedli jeho kroky. Jeden z F. nejzkušenějších rádců Ludwig Camerarius pokládal za jeho směrodatný povahový rys náboženský determinismus – naprosté spoléhání na Boží prozřetelnost, v jejíž moci mělo spočívat řešení všech jeho problémů. Tyto prozíravé úsudky se ovšem nedostaly na veřejnost a F. byl díky svému vytříbenému chování pokládán za nadějného knížete, který by mohl naplnit dlouhodobé expanzivní záměry falckého kurfiřtství.

Vzhledem k předčasnému úmrtí Fridricha IV. vládl Falci jeho poručník Jan z Zweibrückenu (1610–14), zatímco nezletilý F. se věnoval svým osobním zájmům. Na podzim 1612 přijel do Londýna, kde se zasnoubil s velice vzdělanou dcerou anglického krále Jakuba I. Alžbětou Stuartovnou, která ho svou inteligencí a rozhledem značně převyšovala. Byl to největší úspěch F., neboť vstoupil do šťastného manželství, z něhož se v průběhu dvou desetiletí narodilo třináct dětí. Zdánlivě došlo také k uzavření aliance mezí Falcí a Anglií, která vyrůstala v přední koloniální mocnost, a proto byl sňatek oslavován evropskými protestanty jako událost prvního řádu. F. propadl tomuto sebeklamu, neboť nepochopil, že britské velmocenské zájmy se zásadně rozcházejí s nerealistickou politikou falckého zetě anglického krále.

Po nabytí plnoletosti (1614) se F. formálně ujal vlády nad kurfiřtstvím, žil v Heidelbergu a dal přebudovat tamní rezidenci do podoby jednoho z nejkrásnějších renesančních zámků v Evropě. Jako obdivovatel manýristicky zdobených zahrad dal vytvořit Hortus Palatinus (falckou zahradu se skvostnou parkovou výzdobou a sochami F. a Alžběty v nadživotní velikosti), označovaný některými současníky za Parnas či osmý div světa. Výrazně přitom poškodil strategickou povahu svého sídla, což se mu vymstilo na počátku třicetileté války. Mezitím jeho diplomaté sledovali rostoucí napětí ve střední Evropě a snažili se prosadit falcké expanzivní zájmy. Rozhodující místo zaujal kníže Kristián I. z Anhaltu, místodržitel Horní Falce, přiléhající k západním hranicím země Koruny české. Tento velmož propojil své zájmy s falckou politikou a předpokládal, že v nastávající válce může dojít ke zhroucení habsburské monarchie. Jelikož byl F. formální hlavou protestantské Unie a Anhalt znal poměry v Čechách, podporoval propojení tzv. české otázky (povstání českých stavů proti Habsburkům 1618–20) s říšskou, a zvláště falckou politikou.

Povstalci v zemích Koruny české dočasně (1618–19) uplatňovali republikánskou formu vlády, kterou však hodlali nahradit nastolením takové monarchie, v níž by byl král voleným reprezentantem státu navenek a činitelem vyvažujícím zájmy stavovských skupin ve vnitřní politice. Vzhledem k potřebě získat zahraniční podporu museli najít představitele některé cizí dynastie, která by měla mezinárodní autoritu a byla ochotna vložit do války potřebné finanční zdroje. Po zvážení několika možností (mj. Sasko a Savojsko) se většina českých stavů na generálním sněmu rozhodla po sesazení habsburské dynastie povolat na český trůn F. K volbě došlo 26.–27. 8. 1619, ačkoli F. v té době ještě váhal a nevyhlásil oficiální kandidaturu. Vyčkával na zahraniční ohlasy a teprve 28. 9. se rozhodl volbu přijmout. V říjnu se triumfálně vydal do Prahy a 4. 11. byl korunován dvěma evangelickými duchovními na českého krále. Jmenoval nejvyšší zemské úředníky (6. 11.), přičemž vlivná místa zajistil představitelům dosavadní direktorské vlády v čele s Václavem Vilémem z Roupova.

Nová česko-falcká personální unie byla nerovným svazkem. Zatímco v zemích Koruny české žily asi čtyři miliony lidí, Falc měla zhruba 250 000 obyvatel. Oproti poměrně centralizované Falci byl český stát, nově reorganizovaný na základě České konfederace z 31. 7. 1619, složitým konglomerátem autonomních zemí s vysoce sebevědomými stavovskými obcemi. Politicky nezkušený a nerozhodný F. se v nové situaci nedokázal dostatečně orientovat, ačkoli zpočátku mu stavovská reprezentace značně vycházela vstříc. Třebaže podle konfederační ústavy měl být následník trůnu volen až po smrti vládnoucího krále, generální sněm v březnu 1620 rozhodl o přijetí králova prvorozeného syna Fridricha Jindřicha, ač byl ještě dítětem, za čekance (tj. korunního prince), což bylo výrazem snahy o upevnění sepětí Koruny české s novou dynastií.

Před F. stálo 1619–20 několik kardinálních problémů, bez jejichž řešení nebylo možné dovést probíhající válku s Habsburky k úspěšnému završení. Předně šlo o nalezení kompromisu mezi dvěma základními složkami privilegovaných stavů – šlechtou a královskými městy – tak, aby byla alespoň částečně uspokojena touha měšťanů po podílu na politické moci a aby přiměřenou část daňových břemen převzala šlechta. Král se však jednoduše přiklonil na stranu šlechty, a přičinil se tím o prohloubení finanční krize státu. Stejně pasivní zůstal ve vztahu k neprivilegované většině poddaných, k politicky se probouzejícímu tzv. čtvrtému stavu. Ačkoli se již ozývaly hlasy po osvobození venkovského obyvatelstva z poddanství, král se vůbec nepokusil zahájit jakékoli jednání o úlevách poddaným, jejichž postavení bylo v roce 1620 tak zoufalé, že se hromadně bouřili a k jejich potlačení musely být vysílány stavovské oddíly, jichž bylo zapotřebí v boji proti Habsburkům. Jelikož nerozhodný král nedokázal získat na svoji stranu ani všechnu nekatolickou šlechtu, sociální základna jeho vlády zůstávala v napjatých válečných poměrech příliš slabá; tvořili ji především příslušníci jednoty bratrské, kteří měli neblahé zkušenosti s habsburskou rekatolizační politikou, a radikální šlechtici utrakvistického a luteránského zaměření.

Neporozumění českým poměrům znesnadňovalo F. konsolidovat vládní moc a naplnit původní očekávání. Prokázal to již při slavnostním příjezdu do Prahy (31. 10. 1619), kdy byl u Strahovské brány vítán husitskými symboly, jež měly legitimizovat novou evangelickou vládu a prokázat vůli ke společnému boji; král se sice choval navenek přátelsky, ale starobylým symbolům někdejší vojenské slávy se jen nechápavě smál. Ještě horší důsledky měl neuvážený postoj v náboženských otázkách, kde panovník podléhal svému dvornímu kazateli Abrahamu Scultetovi. Z jeho návodu dal v prosinci 1619 – v duchu kalvínského odporu proti údajnému modloslužebnictví – „očistit“ Chrám svatého Víta, ale vzápětí poznal, že zpustošení jednoho z nejposvátnějších míst českého státu zničením oltářů, soch a obrazů narazilo na nesouhlas většiny české šlechty.

Čeští stoupenci od něho očekávali, že získá zahraniční podporu vojenskou, diplomatickou i finanční. Leč i zde král ztroskotal. Z protihabsbursky orientovaného Nizozemí sice přicházela dílčí finanční podpora, ale byla zhruba desetkrát menší v porovnání s tím, co získávali ze zahraničních zdrojů rakouští Habsburkové. Zatímco F. ztrácel podporu i ve slabé protestantské unii, pevný katolický blok v čele s rakouskými a španělskými Habsburky, papežskou kurií a Bavorskem (v němž vládla mladší linie Wittelsbachů) vytrvale sílil.

F. a jeho čelní diplomaté (Václav Vilém z Roupova a Kristián I. z Anhaltu) nedokázali získat evangelické státy v západní Evropě k boji proti Habsburkům, proto se orientovali na východního spojence Gabriela Bethlena, který ovládal Uhry, ale byl krajně nespolehlivý a požadoval z Čech nepřiměřeně velké dotace na vydržování svého vojska. Poslední česko-falcký pokus o rozhodnutí války (obležení Vídně na přelomu listopadu a prosince 1619) ztroskotal a nepřátelský kruh kolem českých zemí se v průběhu jara a léta 1620 uzavíral. Na stranu Ferdinanda II. se přidalo na severovýchodě Polsko, na severozápadě Sasko a na jihozápadě Bavorsko, jehož vládce, vévoda Maxmilián, stál v čele Ligy katolických říšských knížat. Naproti tomu počátkem července 1620 se Unie protestantských říšských knížat zřekla svého dosavadního předsedy a vyhlásila neutralitu vůči válce v Čechách. Císařská a ligistická armáda mohla zahájit rozhodující ofenzívu přes jižní Čechy ku Praze. Výsledkem střetu s česko-falckým vojskem, které trpělo nevyplácením žoldu a celkovou demoralizací, byla jeho katastrofální porážka na Bílé hoře 8. 11. 1620.

F. naprostá dezorientace se projevila ve dnech 28. 9. – 4. 11. 1620, kdy pobýval u vojska, jemuž měl dodat bojový duch. Králova upřímná korespondence s manželkou prozrazuje panovníkovo kolísání mezi nadějemi na záchranu shůry a poraženeckou malodušností. Král se nesnažil zlepšit zoufalou situaci vyhladovělých a zimou oslabených vojáků, ale trápil se takovými malichernostmi jako vlastní titulaturou a neskrýval, že se v tomto prostředí hrozně nudí. Muž, který se měl stát integrační silou české stavovské společnosti, zklamal na všech stranách. Prokázal nepřipravenost k vážnému jednání, neschopnost činu a osobní zbabělost. V době, kdy narůstalo nebezpečí válečného rozdrcení zemí, jimž měl vládnout, se věnoval tanci, lovu a jiným zábavám, místo aby hledal cestu k odvrácení tragického vývoje nebo alespoň k důstojnému přijetí porážky. Ačkoli i po bělohorské bitvě zbývala možnost bránit opevněnou Prahu, a taková obrana nebyla v zimních měsících beznadějná, F. se dal hned 9. 11. 1620 i s rodinou a dvořany na útěk do Slezska a odtud později do Nizozemí. Ztratil tak nejen české země, ale i zděděné državy ve Svaté říši římské, neboť bělohorský vítěz Maxmilián Bavorský získal od císaře Ferdinanda II. falcký kurfiřtský titul a natrvalo připojil k Bavorsku F. rodnou Horní Falc (1623).

Od počátku 1621 žil F. v Haagu. Zůstal už natrvalo bezmocnou figurkou, odkázanou na milost příbuzných, nizozemských místodržitelů z oranžského rodu a tamních mimořádně bohatých stavů. Díky Alžbětě Stuartovně dostával diskrétní podporu také z Anglie. F. se v nových poměrech zabýval svou reprezentací, dvorem, přijímáním hostů a pořádáním slavností, tonul v dluzích a nedůstojně si stěžoval na své hostitele, že nedoceňují jeho královskou důstojnost. Zatímco čeští evangeličtí vyhnanci (včetně J. A. Komenského) v něm viděli jeden z posledních symbolů předbělohorského českého státu, on sám se opájel představami o tom, že po ztrátě Falce (1622) by mohl získat nějaké nové říšské panství. Osudnou se mu stala poslední cesta na německé území, když za pobytu v Mohuči onemocněl horečnatou chorobou a ve věku třiceti šesti let zemřel. Jeho hrob se nedochoval.

Za mírových podmínek se F. mohl stát průměrným, ale dobromyslným a oblíbeným knížetem, dokonce i významným mecenášem. Avšak v době prudkých zvratů, jež prožíval, se jen potácel mezi velkými nadějemi, omezenými schopnostmi a nedostatečným úsilím, jež vkládal do naplnění svých záměrů. Slabošský král nebyl cílevědomě jednajícím dobrodruhem, za jakého jej vydávali současníci i někteří pozdější historici, nýbrž ubohou obětí přehnaně ambiciózní falcké politiky a radikálního konfesijně politického kalvinismu. Pro české stavy znamenal východisko z nouze, neboť jiného přijatelného kandidáta na uvolněný český trůn nenašly. Volbou slabého a povahově nezralého člověka přispěly k neslavnému konci českého stavovského povstání.

L: M. A. E. Green, Elizabeth Electress Palatine and Queen of Bohemia, London 1855; A. Gindely, Geschichte des böhmischen Aufstandes von 1618, 1–3 (Geschichte des Dreissigjährigen Krieges, I/1–3), 1869–1878; týž, Friedrich V. von der Pfalz, der ehemalige Winterkönig von Böhmen, seit dem Regensburger Deputationstag vom Jahre 1622 bis zu seinem Tode, 1885; A. Wendland, Elisabeth Stuart, Königin von Böhmen. Ein Lebensbild, in: Neue Heidelberger Jahrbücher 13, 1905, s. 23–55; Ze zimního království. Dopisy F. F. královně Alžbětě z let 1619–1620, E. Mendlová – B. Mendl (eds.), 1919; C. Oman, Elizabeth of Bohemia, London 1938; E. Mendlová- Mráčková, Alžběta Falcká, „zimní královna česká“, in: Královny, kněžny a velké ženy české, K. Stloukal (ed.), 1940, s. 273–280; F. H. Schubert, Die pfälzische Exilregierung im Dreißigjährigen Krieg. Ein Beitrag zur Geschichte des politischen Protestantismus, in: Zeitschrift für die Geschichte des Oberrheins 102, 1954, s. 575–680; Die Politik Maximilians I. von Bayern und seiner Verbündeten 1618–1651, I/1, K. Mayr-Deisinger – G. Franz (eds.), München–Wien 1966; E. Weiß, Die Unterstützung Friedrichs V. von der Pfalz durch Jakob I. und Karl I. von England im Dreißigjährigen Krieg (1618–1632), Stuttgart 1966; V. Press, Calvinismus und Territorialstaat. Regierung und Zentralbehörden der Kurpfalz 1559–1619, Stuttgart 1970; A. Egler, Die Spanier in der linksrheinischen Pfalz 1620–1632. Invasion, Verwaltung, Rekatholisierung, Mainz 1971; Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, J. Janáček (ed.), 1984; N. Mout, Der Winterkönig im Exil. Friedrich V. von der Pfalz und die niederländischen Generalstaaten 1621–1632, in: Zeitschrift für Historische Forschung 15, 1988, s. 257–272; J. Bahlcke, Falcko-české království. Motivy a působení zahraničně politické orientace Falce od české královské volby po ulmskou smlouvu, in: ČMM 111, 1992, s. 227–251; I. Barteček, Listy F. F. královně Alžbětě z let českého stavovského povstání 1619–1620, in: Folia Historica Bohemica 17, 1994, s. 151–157; M. Lemberg, Eine Königin ohne Reich. Das Leben der Winterkönigin Elisabeth Stuart und ihre Briefe nach Hessen, Marburg 1996; T. Winkelbauer, Nervus belli Bohemici. Die finanziellen Hintergründe des Scheiterns des Ständeaufstands der Jahre 1618 bis 1620, in: Folia Historica Bohemica 18, 1997, s. 173–223; V. Kramář, Zpustošení Chrámu sv. Víta v roce 1619, M. Šroněk (ed.), 1998 (= Fontes historiae artium, VI); J. Petráň – L. Petráňová, The White Mountain as a Symbol in Modern Czech History, in: Bohemia in History, M. Teich (ed.), Cambridge 1998, s. 143–163; P. Bilhöfer, Instrumentalisierung der Antike in der Herrscherrepräsentation am Beispiel des „Winterkönigs“ Friedrich von der Pfalz, in: Thetis. Mannheimer Beiträge zur Klassischen Archäologie und Geschichte Griechenlands und Zyperns 7, 2000, s. 117–130; J. Hubková, Exil F. F. v letácích jeho doby, in: Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, M. Hrubá (ed.), 2001, s. 184–209; B. C. Purcell, The Winterking. Frederick V of the Palatinate and the Coming of the Thirty Years War, London 2003; Der Winterkönig. Friedrich V. – Der letzte Kurfürst aus der Oberen Pfalz: Amberg – Heidelberg – Prag – Den Haag. Katalog der Bayerischen Landesausstellung 2003 (Stadtmuseum Amberg, 9. Mai bis 2. November 2003), P. Wolf – M. Henker – E. Brockhoff – B. Steinherr – S. Lippold (eds.), Augsburg 2003; P. Billhöfer, Nicht gegen Ehre und Gewissen. Friedrich V., Kurfürst von der Pfalz – der Winterkönig von Böhmen, Heidelberg 2004; J. Čechura, Zimní král aneb české dobrodružství F. F., 2004; J. Miller, Falcký mýtus. Fridrich V. a obraz české války v raně stuartovské Anglii, 2004; J. Petráň, Staroměstská exekuce, 2004, passim; J. Pánek, F. F., in: Čeští králové, 2008, M. Ryantová – P. Vorel (eds.), s. 365–381; J. Hubková, F. F. v zrcadle letákové publicistiky. Letáky jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619–1632, 2010; J. Pánek, Husitství jako politický argument v předbělohorské době, in: R. Novotný – P. Šámal a kol., Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy, 2011, s. 309–319.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jaroslav Pánek