FRIED Evžen 13.3.1900-17.8.1943

Z Personal
Evžen FRIED
Narození 13.3.1900
Místo narození Trnava (Slovensko)
Úmrtí 17.8.1943
Místo úmrtí Brusel (Belgie)
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 416-417
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55818

FRIED, Evžen (též Eugen), * 13. 3. 1900 Trnava (Slovensko), † 17. 8. 1943 Brusel (Belgie), politik

Syn drobného židovského obchodníka Emila F. a Jeanetty, roz. Neubauerové. Po absolvování gymnázia v Banské Bystrici se zapsal ke studiu chemického inženýrství na Vysoké škole technické v Budapešti, školu však nedokončil. Bezprostředně po zániku habsburské monarchie 1918 se zapojil do revolučního hnutí v Maďarsku. 1919 ve službách Maďarské republiky rad navazoval kontakty s revolučními proudy na Slovensku. Po pádu tohoto pokusu o bolševickou revoluci byl krátce v Maďarsku vězněn, poté přijal československé státní občanství. Působil jako redaktor časopisu maďarských komunistů na Slovensku Munkás (Dělník). 1921 se podílel na sloučení všech komunistických sekcí do jednotné Komunistické strany Československa. 1923–24 byl členem jejího ústředního (výkonného) výboru a tajemníkem krajského výboru v Košicích. Ve straně patřil k radikálnímu levicovému křídlu, které usilovalo o tzv. bolševizaci komunistického hnutí (o odstranění vlivu sociáldemokratismu a anarchosyndikalismu). V tomto duchu vystoupil i na pátém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě (1924). Za politickou agitaci byl 1925 v Československu odsouzen k dvouletému vězení. Po propuštění pracoval v Liberci jako redaktor německého deníku Vorwärts.

1928 se stal podruhé členem ÚV KSČ a členem politbyra. V období vnitrostranické krize 1928–29 podporoval proud vedený K. Gottwaldem. Na pátém sjezdu 1929 byl opět zvolen do ÚV, kde působil do 1936 (zároveň člen politbyra). Svým netaktickým radikalismem tehdy (spolu s několika dalšími činiteli: O. Synek, P. Reiman, P. David, E. Klinger) komplikoval úsilí Gottwaldova křídla o regeneraci pozic KSČ. Žádal kromě jiného další čistky ve straně, prosazoval teorii permanentních bojů a nesmiřitelný postoj k případným spojencům v sociálních konfliktech. Byl podroben kritice ze strany ÚV a svých názorů se zřekl poté, kdy ho kritizovalo i vedení Kominterny. Od počátku 1930 však již pracoval v sekretariátu její exekutivy v Moskvě. Vzhledem k širokému rozhledu a jazykovým schopnostem (hovořil a psal maďarsky, česky, německy, francouzsky, jidiš, rusky a anglicky, částečně ovládal italštinu, turečtinu a holandštinu) byl pověřován řadou misí u zahraničních sekcí Kominterny (Německo, Francie, Belgie). Nejdéle v této roli působil ve Francii, kde vystupoval pod krycím jménem soudruh Clément. Pomáhal tehdy prosadit Maurice Thoreze a jeho směr do vedení francouzské komunistické strany. V duchu linie sedmého kongresu Kominterny (1935) se podílel v druhé polovině třicátých let na uplatňování taktiky lidové fronty. Po vypuknutí druhé světové války se stal pověřencem Kominterny pro západní Evropu. Účastnil se organizování protifašistického odboje ve Francii a v Belgii. Pobýval v Bruselu, kde byl posléze odhalen a zastřelen v ilegálním bytě gestapem; datum úmrtí je někdy uváděno 1944. Podle některých hypotéz (historik V. Kahan) stála za F. násilnou smrtí ve skutečnosti NKVD, která ho podezřívala z trockismu.

L: PSD 1, s. 203–204; MČE 2, s. 525–526; ČBS, s. 156; Kolář Elity, s. 61; BLS 2, s. 659; Tomeš 1, s. 343; V. Kopecký, ČSR a KSČ, 1960, s. 224–226 (s chybami); Dějiny komunistické strany Československa, 1961, s. 278–279; V. Plevza, KSČ a revolučné hnutie na Slovensku 1929–1938, Bratislava 1965, passim; P. Reiman, Ve dvacátých letech, 1966, s. 445n.; Prehľad dejín KSČ na Slovensku, Bratislava 1971, passim; A. Kriegel – S. Courtois, Eugen F. Le grand secret du PCF, Paris 1997; H. Lottman, The Left Bank. Writers, Artists, and Politics from the Popular Front to the Cold War, Chicago 1998, rejstřík; G. Dimitroff, Tagebücher 1933–1943, 2, Kommentare und Materialien, Berlin 2000, B. H. Bayerlein – W. Hedeler (eds.), s. 1460; M. Reiman, O Poly Reimanovi, in: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu 2, Z. Kárník – M. Kopeček (eds.), 2004, s. 69 až 71, 319–320; M. Švermová, Vzpomínky, 2008, s. 86–87, 89–90; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa, 2010, s. 35, 45, 49–55, 371.

Josef Harna, Zdeněk Doskočil