FRITTA Bedřich 19.9.1906-8.11.1944: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 447-448
 
}}
 
}}
 
'''FRITTA, Bedřich''' ''(pův. jm. Taussig, Friedrich), * 19. 9. 1906 Višňová (u Frýdlantu), † 8. 11. 1944 Osvětim (Polsko), karikaturista''
 
'''FRITTA, Bedřich''' ''(pův. jm. Taussig, Friedrich), * 19. 9. 1906 Višňová (u Frýdlantu), † 8. 11. 1944 Osvětim (Polsko), karikaturista''

Aktuální verze z 17. 11. 2019, 17:43

Bedřich FRITTA
Narození 19.9.1906
Místo narození Višňová (u Frýdlantu)
Úmrtí 8.11.1944
Místo úmrtí Osvětim (Polsko)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 447-448

FRITTA, Bedřich (pův. jm. Taussig, Friedrich), * 19. 9. 1906 Višňová (u Frýdlantu), † 8. 11. 1944 Osvětim (Polsko), karikaturista

Datum a místo narození se v literatuře objevují chybně. Narodil se v rodině Josefa Taussiga, přednosty železniční stanice v Raspenavě, a Anny, roz. Hellerové. Po otcově smrti 1928 se přestěhoval do Prahy, kde se matka znovu provdala za Maxmiliána Stránského. Po studiích F. pracoval jako technický kreslíř a propagační grafik. Na přelomu dvacátých a třicátých let odešel do Paříže, pokoušel se uplatnit jako novinový kreslíř, po dvou letech se vrátil do Prahy. Nastoupil jako technický kreslič v ateliéru architekta Emila Weisze a propagační grafik v reklamní kanceláři Ladislava Radoměrského. 1934 se účastnil Mezinárodní výstavy karikatury a humoru v Mánesu a 1934–35 spolupracoval s pražským satirickým týdeníkem Simplicus, v němž se výtvarníci vyjadřovali k politice zejména v hitlerovském Německu. Časopis redigoval F. Bidlo, přispívali do něj A. Pelc, A. Hoffmeister, J. Čapek, O. Sekora, E. Godal ad. F. v něm publikoval na padesát kreseb a karikatur (např. Doslov Oseku, Tiché sebevraždy, Japanischer Taifun, Poslední zákazy novin, Rooseveltova prosperita). 1934 se Simplicus přejmenoval na Simpl a F. jej krátce redigoval. Díky spolupráci s významnými výtvarníky a karikaturisty tehdy dozrál umělecky a politicky. 1934–35 se znovu vydal do Paříže (Pohled na Seinu, Maska hladu – Maska smrti, Černošská tanečnice). Kresby v Simplu publikoval již pod pseudonymem, utvořeným z prvních hlásek jména Fritz Taussig, tj. Fritta. 1936 požádal o změnu jména na Bedřich Fritta a uzavřel v Praze sňatek s Johannou Editou, roz. Fantlovou (* 13. 3. 1909 Praha). Manželé bydleli naproti divadlu v Karlíně, kde měl F. i ateliér. Žili velmi skromně, F. se živil jako propagační grafik a soukromě vyučoval kreslení. Na přelomu 1936/37 se vydal s přáteli na studijní cestu na Podkarpatskou Rus, odkud si přivezl kresby z prostředí tradičních židovských obcí (Bohoslužby v synagoze, Židé v zasněžené krajině, Dřevorubci). V následujících letech kreslil pražské veduty – pohledy na Staré Město z Prašné brány, Valdštejnskou zahradu, stavbu Národní banky Na Příkopě, nádvoří domu v Dlouhé ulici či pohledy na Pražský hrad – vesměs sépiové nebo černobílé kresby tuší a rákosem, perem či štětcem, jejichž pevná a výrazná kresba předznamenala jeho terezínskou tvorbu.

Manželům se 22. 1. 1941 narodil syn Tomáš. F. byl jedním z prvních transportů 4. 12. 1941 deportován do Terezína, manželka se synem ho následovali 2. 7. 1942. Střediskem výtvarníků se v Terezíně stala kreslírna technické kanceláře v Magdeburských kasárnách. Jejich vedoucím byl jmenován F., zástupcem Petr Kien, absolvent pražské AVU (k dalším členům patřili portrétista Leo Haas z Opavy, reklamní grafik Leo Heilbrunn a filmový režisér Adolf Aussenberg z Prahy, malíř Otto Ungar a architekt Norbert Troller z Brna, Ferdinand Bloch a Oswald Pöck z Vídně, 1943 přibyl ilustrátor Joseph Spier z Nizozemska). Časem v kreslírně pracovalo patnáct až dvacet výtvarníků, kterým toto zařazení umožňovalo částečně se věnovat své profesi a získat čas a vzácné prostředky k vlastní tvorbě. Kreslírna zpracovávala stavební a technické plány pro projekty různých provozů a zařízení ghetta, jejím dalším posláním byla příprava grafů, statistik a příloh ke zprávám a výkazům o činnosti samosprávy pro komandaturu SS. Později se malíři museli podílet na výzdobě v rámci tzv. okrašlovací akce před návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže (MVČK), k níž došlo 23. 6. 1944.

Současně po večerech vytvořil F. v Terezíně zcela odlišný cyklus kreseb, zachycující skutečný života ghetta – všudypřítomné přelidnění, nekonečné fronty na jídlo, dlouhé řady přicházejících a odcházejících transportů, změť očíslovaných postav čekajících na deportaci v tzv. šlojsce, hromady opuštěných zavazadel, pohřební vozy tažené lidmi, převážející staré, nemocné a mrtvé, přeplněné ubikace v kasematech a na půdách, přízračné postavy slepců, invalidů a duševně nemocných v tzv. kavalíru, denně se vršící hromady rakví a těl v márnici. Své motivy zjednodušil a dramaticky vyhrotil, symbolicky zobrazil nelidské podmínky a absurditu tamního života. Jeho výrazové tušové kresby inspirovaly k ilegální tvorbě i ostatní výtvarníky, mezi něž patřili především Leo Haas, Otto Ungar a Ferdinand Bloch. Ačkoli měli různé školení i výtvarný názor, jejich motivy a náměty se doplňovaly a zachytily v každodenních výjevech mnohostranný obraz utrpení a zkázy v terezínském ghettu. Silnou výrazovou nadsázkou se F. přiblížil dílům expresionistů Georga Grosze a Alfreda Kubina.

Několik týdnů po návštěvě zástupců MVČK upozornil F., Haase, Ungara a Blocha vedoucí technického oddělení Otto Zucker, že budou předvoláni k výslechu na komandaturu SS. Umělci využili zbývající čas k tomu, aby své práce v Terezíně důkladně uschovali. 17. 7. 1944 byl F. spolu s dalšími zatčen, vyslýchán samotným A. Eichmannem a za tzv. propagandu hrůzy deportován i s rodinou do věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. Tam byl nejdříve umučen Ferdinand Bloch. F. byl po třech měsících, 26. 10. 1944, společně s L. Haasem deportován do Osvětimi, kde zakrátko podlehl neléčenému zranění a celkovému vyčerpání. V únoru 1945 v Malé pevnosti zemřela F. manželka, o jejich čtyřletého syna pak pečovala Erna Haasová, která se s podlomeným zdravím dožila osvobození. Z pěti nejznámějších terezínských malířů se vrátil jediný Leo Haas, který vyzdvihl z úkrytů své a F. kresby a 1945 je vystavil v pražském Mánesu. Později se staly depozitem Židovského muzea v Praze a po 1990 byly vráceny synovi Tomáši Frittovi-Haasovi. 2006 se dočkaly velké výstavy v Židovském muzeu v Berlíně a v Památníku Terezín.

L: Terezín. Katalog výstavy B. F., Praha, výstavní síň Mánes 1945; Leo Haas, Die Affäre der Theresienstädter Maler, in: Theresienstadt, R. Iltis (ed.), Wien 1968, s. 171–176; G. Green, The Artists of Terezín, New York 1969; M. Votavová, B. F. (nástin osobnosti a díla), in: Terezínské listy 9, 1978, s. 18–28; A. Pařík, Art in the Terezín Ghetto, in: Katalog výstavy Seeing through „Paradise“ – Artists and the Terezín Concentration Camp, Boston 1991, s. 49–61; N. Troller, The „Painters’ Affair“, in: Theresienstadt. Hitler’s Gift to the Jews, Chapell Hill – London 1991, s. 131–142; O chlapci, který se nestal číslem. Podle originálních obrázků B. F. z roku 1944 textem doprovodil Ivan Klíma, 1998; A. Pařík, Výtvarné umění v terezínském ghettu, in: Kultura proti smrti. Katalog expozice Památníku Terezín, 2002, s. 51–175; I. Panochová, B. F. (1906–1944). Cesta terezínského umělce od satiry k dokumentu. Výstavní katalog, Památník Terezín 2006.

P: NA, Praha, Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, (1735) 1784–1949 (1960), matrika nar. Liberec 1900–1915, inv. č. 985, obr. 53.

Arno Pařík