FRYNTA Emanuel 3.1.1923-11.10.1975: Porovnání verzí

Z Personal
(FRYNTA_Emanuel_3.1.1923-11.10.1975)
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 3.1.1923
 
| datum narození = 3.1.1923
| místo narození = Slapy, o. Praha - západ
+
| místo narození = Slapy (u Prahy)
 
| datum úmrtí = 11.10.1975
 
| datum úmrtí = 11.10.1975
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 64- Překladatel
+
| povolání = 64- Překladatel<br />63- Spisovatel
63- Spisovatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Emanuel FRYNTA
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 469-470
 +
}}
 +
'''FRYNTA, Emanuel''', ''* 3. 1. 1923 Slapy (u Prahy), † 11. 10. 1975 Praha, překladatel, spisovatel''
 +
 
 +
Byl synem katolicky orientovaného učitele a překladatele Emanuela
 +
F. (1888–1949, psán též Frinta), přítele Jana Zahradníčka,
 +
Františka Hrubína, Jana Čepa aj. 1943 F. maturoval
 +
na klasickém gymnáziu v Praze a do konce války pracoval jako
 +
pomocný dělník. 1945–48 studoval rusistiku na Filozofické
 +
fakultě UK, odkud odešel z politických důvodů. Až do smrti
 +
pracoval jako překladatel z povolání. Jeho ženou byla herečka
 +
Ada Fryntová-Waldová (* 16. 2. 1928). Syn Daniel F. (* 1963)
 +
je zoolog a vysokoškolský pedagog.
 +
 
 +
F. básnicky debutoval 1945 a zařadil se do okruhu katolických
 +
literátů kolem revuí ''Akord'' a ''Vyšehrad''. Až posmrtně vydaný
 +
soubor úplné F. esejistické tvorby Eseje (2013, s kompletní
 +
bibliografií) ukázal rozsah a intenzitu jeho literárních zájmů,
 +
sahajících od Ignáta Herrmanna, Jaroslava Haška, Bohumila
 +
Hrabala a Franze Kafky až po osobnosti španělského písemnictví.
 +
F. překladatelské dílo, zaměřené zejména na ruskou
 +
literaturu (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. P. Čechov), ale
 +
zahrnující i překlady z několika dalších jazyků, bylo svázáno
 +
s jeho interpretační a komentátorskou aktivitou, citlivě vyzdvihlo
 +
úlohu tvůrčí individuality, kulturních vztahů a souvislostí.
 +
F. též soustavně poukazoval na neoddělitelnost básnické
 +
inspirace a životní praxe i nutnost oprostit se od kulturních
 +
stereotypů a mýtů. Přispíval do dobových literárních časopisů,
 +
např. ''Kytice'', ''Literárních novin'', ''Hosta do domu'', ''Světové literatury''
 +
aj. Jeho básnická tvorba vynikala imaginací, jazykovou komikou,
 +
vtipem, hříčkou a nonsensem. Přirozeně se realizovala
 +
v textech pro děti (''Písničky bez muziky'', 1988). Dětem věnoval
 +
též řadu populárních edic (''Zlatý věnec'', 1961; ''Moudří blázni'',
 +
1973). F. se zabýval též teorií fotografie a psal monografie
 +
o fotografech. Často spolupracoval s rozhlasem (''Zastřená tvář''
 +
''poezie'', 1969) a 1962 se uplatnil rovněž jako filmový scenárista
 +
(''Dvojí proces'', Golem).
 +
 
 +
'''D:''' Franz Kafka lebte in Prag, 1960; Jan Lukas, 1961; Eva Fuková, 1963;
 +
Hašek, the Creator of Schweik, 1965; Meč a píseň, 1970 (s V. Hulpachem
 +
a V. Cibulou); Závratné pomyšlení, 1993; Zastřená tvář poezie, 1993.
 +
Překlady, výběr: A. P. Čechov: Povídky 5, 1950; týž: Výbor z díla 1–4, 1951
 +
(s dalšími); Melancholický dekameron, 1958 (s dalšími); Srdce nechodí
 +
samo, 1968 (s dalšími); Tiché diagnózy, 1973 (s dalšími); F. M. Dostojevskij:
 +
Deník spisovatele 1, 1977 (s dalšími překladateli); A. S. Puškin: Lyrika 1, 2,
 +
1956; týž: Dramata, 1957 (s O. Fischerem); M. J. Lermontov: Výbor z díla
 +
1, 2, 1951 (s dalšími); Proměny démona, 1967 (s dalšími); S. Jesenin:
 +
Lyrika, 1964 (s dalšími); Modravá Rus, 1965; E. L. Masters: Spoonriverská
 +
antologie, 1957 (s dalšími); Lope de Vega: Zahradníkův pes, 1962; Kolo
 +
inspirace, 1967; Srdce ve mně sténá, 1970 (s P. Koptou).
 +
 
 +
'''L:''' Tomeš 1, s. 348; SČS 1, s. 187–188; J. Franěk, Překladatelské dílo E. F.,
 +
in: Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1982; E. Petiška, Doslov, in: E.
 +
F., Písničky bez muziky, 1988; J. Brabec a kol., Slovník zakázaných autorů,
 +
1991, s. 106; E. Doupalová, E. F. dětem, in: Acta Universitatis Palackianae
 +
Olomucensis. Facultas paedagogica. Philologica. Studia philologica, sv. 13,
 +
1992; M. Trávníček, E. F., in: Lidová demokracie 21. 1. 1993; J. Pechar,
 +
Skutečnosti se dotýkáme řečí, in: Literární noviny 6, 1995, č. 10,
 +
S. Urbanová, E. F.: Básník jazykového humoru a hravosti, in: Sborník prací
 +
Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda, č. 3, 1999; J. Franěk, E. F., in: Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy, 2002, s. 101–121; J. Naščaková, F. překladatel, in: tamtéž, 122–131; J. Honzík, Doslov, in: E.
 +
F., Eseje, 2013; nekrolog: H. Prošková, in: Lidová demokracie 16. 10. 1975.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/181292 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Jiří Zizler
  
== Literatura ==
 
Tomeš I, 348;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:64- Překladatel]]
 
[[Kategorie:64- Překladatel]]

Verze z 17. 11. 2019, 18:07

Emanuel FRYNTA
Narození 3.1.1923
Místo narození Slapy (u Prahy)
Úmrtí 11.10.1975
Místo úmrtí Praha
Povolání 64- Překladatel
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 469-470
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56029

FRYNTA, Emanuel, * 3. 1. 1923 Slapy (u Prahy), † 11. 10. 1975 Praha, překladatel, spisovatel

Byl synem katolicky orientovaného učitele a překladatele Emanuela F. (1888–1949, psán též Frinta), přítele Jana Zahradníčka, Františka Hrubína, Jana Čepa aj. 1943 F. maturoval na klasickém gymnáziu v Praze a do konce války pracoval jako pomocný dělník. 1945–48 studoval rusistiku na Filozofické fakultě UK, odkud odešel z politických důvodů. Až do smrti pracoval jako překladatel z povolání. Jeho ženou byla herečka Ada Fryntová-Waldová (* 16. 2. 1928). Syn Daniel F. (* 1963) je zoolog a vysokoškolský pedagog.

F. básnicky debutoval 1945 a zařadil se do okruhu katolických literátů kolem revuí Akord a Vyšehrad. Až posmrtně vydaný soubor úplné F. esejistické tvorby Eseje (2013, s kompletní bibliografií) ukázal rozsah a intenzitu jeho literárních zájmů, sahajících od Ignáta Herrmanna, Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Franze Kafky až po osobnosti španělského písemnictví. F. překladatelské dílo, zaměřené zejména na ruskou literaturu (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. P. Čechov), ale zahrnující i překlady z několika dalších jazyků, bylo svázáno s jeho interpretační a komentátorskou aktivitou, citlivě vyzdvihlo úlohu tvůrčí individuality, kulturních vztahů a souvislostí. F. též soustavně poukazoval na neoddělitelnost básnické inspirace a životní praxe i nutnost oprostit se od kulturních stereotypů a mýtů. Přispíval do dobových literárních časopisů, např. Kytice, Literárních novin, Hosta do domu, Světové literatury aj. Jeho básnická tvorba vynikala imaginací, jazykovou komikou, vtipem, hříčkou a nonsensem. Přirozeně se realizovala v textech pro děti (Písničky bez muziky, 1988). Dětem věnoval též řadu populárních edic (Zlatý věnec, 1961; Moudří blázni, 1973). F. se zabýval též teorií fotografie a psal monografie o fotografech. Často spolupracoval s rozhlasem (Zastřená tvář poezie, 1969) a 1962 se uplatnil rovněž jako filmový scenárista (Dvojí proces, Golem).

D: Franz Kafka lebte in Prag, 1960; Jan Lukas, 1961; Eva Fuková, 1963; Hašek, the Creator of Schweik, 1965; Meč a píseň, 1970 (s V. Hulpachem a V. Cibulou); Závratné pomyšlení, 1993; Zastřená tvář poezie, 1993. Překlady, výběr: A. P. Čechov: Povídky 5, 1950; týž: Výbor z díla 1–4, 1951 (s dalšími); Melancholický dekameron, 1958 (s dalšími); Srdce nechodí samo, 1968 (s dalšími); Tiché diagnózy, 1973 (s dalšími); F. M. Dostojevskij: Deník spisovatele 1, 1977 (s dalšími překladateli); A. S. Puškin: Lyrika 1, 2, 1956; týž: Dramata, 1957 (s O. Fischerem); M. J. Lermontov: Výbor z díla 1, 2, 1951 (s dalšími); Proměny démona, 1967 (s dalšími); S. Jesenin: Lyrika, 1964 (s dalšími); Modravá Rus, 1965; E. L. Masters: Spoonriverská antologie, 1957 (s dalšími); Lope de Vega: Zahradníkův pes, 1962; Kolo inspirace, 1967; Srdce ve mně sténá, 1970 (s P. Koptou).

L: Tomeš 1, s. 348; SČS 1, s. 187–188; J. Franěk, Překladatelské dílo E. F., in: Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1982; E. Petiška, Doslov, in: E. F., Písničky bez muziky, 1988; J. Brabec a kol., Slovník zakázaných autorů, 1991, s. 106; E. Doupalová, E. F. dětem, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica. Philologica. Studia philologica, sv. 13, 1992; M. Trávníček, E. F., in: Lidová demokracie 21. 1. 1993; J. Pechar, Skutečnosti se dotýkáme řečí, in: Literární noviny 6, 1995, č. 10, S. Urbanová, E. F.: Básník jazykového humoru a hravosti, in: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda, č. 3, 1999; J. Franěk, E. F., in: Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy, 2002, s. 101–121; J. Naščaková, F. překladatel, in: tamtéž, 122–131; J. Honzík, Doslov, in: E. F., Eseje, 2013; nekrolog: H. Prošková, in: Lidová demokracie 16. 10. 1975.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Zizler