Verze z 17. 11. 2019, 18:07, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FRYNTA Emanuel 3.1.1923-11.10.1975

Z Personal
Emanuel FRYNTA
Narození 3.1.1923
Místo narození Slapy (u Prahy)
Úmrtí 11.10.1975
Místo úmrtí Praha
Povolání 64- Překladatel
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 18, Praha 2015, s. 469-470

FRYNTA, Emanuel, * 3. 1. 1923 Slapy (u Prahy), † 11. 10. 1975 Praha, překladatel, spisovatel

Byl synem katolicky orientovaného učitele a překladatele Emanuela F. (1888–1949, psán též Frinta), přítele Jana Zahradníčka, Františka Hrubína, Jana Čepa aj. 1943 F. maturoval na klasickém gymnáziu v Praze a do konce války pracoval jako pomocný dělník. 1945–48 studoval rusistiku na Filozofické fakultě UK, odkud odešel z politických důvodů. Až do smrti pracoval jako překladatel z povolání. Jeho ženou byla herečka Ada Fryntová-Waldová (* 16. 2. 1928). Syn Daniel F. (* 1963) je zoolog a vysokoškolský pedagog.

F. básnicky debutoval 1945 a zařadil se do okruhu katolických literátů kolem revuí Akord a Vyšehrad. Až posmrtně vydaný soubor úplné F. esejistické tvorby Eseje (2013, s kompletní bibliografií) ukázal rozsah a intenzitu jeho literárních zájmů, sahajících od Ignáta Herrmanna, Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Franze Kafky až po osobnosti španělského písemnictví. F. překladatelské dílo, zaměřené zejména na ruskou literaturu (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. P. Čechov), ale zahrnující i překlady z několika dalších jazyků, bylo svázáno s jeho interpretační a komentátorskou aktivitou, citlivě vyzdvihlo úlohu tvůrčí individuality, kulturních vztahů a souvislostí. F. též soustavně poukazoval na neoddělitelnost básnické inspirace a životní praxe i nutnost oprostit se od kulturních stereotypů a mýtů. Přispíval do dobových literárních časopisů, např. Kytice, Literárních novin, Hosta do domu, Světové literatury aj. Jeho básnická tvorba vynikala imaginací, jazykovou komikou, vtipem, hříčkou a nonsensem. Přirozeně se realizovala v textech pro děti (Písničky bez muziky, 1988). Dětem věnoval též řadu populárních edic (Zlatý věnec, 1961; Moudří blázni, 1973). F. se zabýval též teorií fotografie a psal monografie o fotografech. Často spolupracoval s rozhlasem (Zastřená tvář poezie, 1969) a 1962 se uplatnil rovněž jako filmový scenárista (Dvojí proces, Golem).

D: Franz Kafka lebte in Prag, 1960; Jan Lukas, 1961; Eva Fuková, 1963; Hašek, the Creator of Schweik, 1965; Meč a píseň, 1970 (s V. Hulpachem a V. Cibulou); Závratné pomyšlení, 1993; Zastřená tvář poezie, 1993. Překlady, výběr: A. P. Čechov: Povídky 5, 1950; týž: Výbor z díla 1–4, 1951 (s dalšími); Melancholický dekameron, 1958 (s dalšími); Srdce nechodí samo, 1968 (s dalšími); Tiché diagnózy, 1973 (s dalšími); F. M. Dostojevskij: Deník spisovatele 1, 1977 (s dalšími překladateli); A. S. Puškin: Lyrika 1, 2, 1956; týž: Dramata, 1957 (s O. Fischerem); M. J. Lermontov: Výbor z díla 1, 2, 1951 (s dalšími); Proměny démona, 1967 (s dalšími); S. Jesenin: Lyrika, 1964 (s dalšími); Modravá Rus, 1965; E. L. Masters: Spoonriverská antologie, 1957 (s dalšími); Lope de Vega: Zahradníkův pes, 1962; Kolo inspirace, 1967; Srdce ve mně sténá, 1970 (s P. Koptou).

L: Tomeš 1, s. 348; SČS 1, s. 187–188; J. Franěk, Překladatelské dílo E. F., in: Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1982; E. Petiška, Doslov, in: E. F., Písničky bez muziky, 1988; J. Brabec a kol., Slovník zakázaných autorů, 1991, s. 106; E. Doupalová, E. F. dětem, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica. Philologica. Studia philologica, sv. 13, 1992; M. Trávníček, E. F., in: Lidová demokracie 21. 1. 1993; J. Pechar, Skutečnosti se dotýkáme řečí, in: Literární noviny 6, 1995, č. 10, S. Urbanová, E. F.: Básník jazykového humoru a hravosti, in: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda, č. 3, 1999; J. Franěk, E. F., in: Avantgarda. Vztah české a ruské avantgardy, 2002, s. 101–121; J. Naščaková, F. překladatel, in: tamtéž, 122–131; J. Honzík, Doslov, in: E. F., Eseje, 2013; nekrolog: H. Prošková, in: Lidová demokracie 16. 10. 1975.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Zizler