StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie FUČÍKOVÁ Gusta 28.8.1903-25.3.1987

Gusta FUČÍKOVÁ
Narození	28.8.1903
Místo narození	Ostředek (u Benešova)
Úmrtí	25.3.1987
Místo úmrtí	Praha
Povolání	47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 63- Spisovatel 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56038

FUČÍKOVÁ, Gusta (roz. Kodeřičová, vl. jm. Augusta), * 28. 8. 1903 Ostředek (u Benešova), † 25. 3. 1987 Praha, redaktorka, editorka

Narodila se v rodině četnického strážmistra. Matka brzy zemřela na tuberkulózu, otec se znovu oženil. Pro konflikty s nevlastní matkou odešla do Prahy. Měla mladší sestru a nevlastního bratra. 1921 maturovala na obchodní akademii a dva roky pracovala jako prodavačka v obchodním domě. 1923 začala studovat na Vysoké škole obchodní, kterou nedokončila. Stýkala se s levicově orientovanými studenty. 1923 se seznámila s Juliem Fučíkem, pod jehož vlivem vstoupila o rok později do KSČ. Ve stranických strukturách se za první republiky příliš neprosadila. 1924–27 pracovala jako úřednice na ministerstvu školství a národní osvěty, 1927–29 působila v aparátu komunistického Mezinárodního všeodborového svazu v ČSR. Zároveň se s redaktorem Rudého práva A. Boučkem podílela na činnosti české redakce Meztiskoru (Mezinárodní tisková korespondence, německy Internationale Presse-Korrespondenz) v Berlíně. Uzavřela účelový sňatek s publicistou V. Borinem-Ležákem, aby získala tzv. výbavné, které použila na zaplacení sálu pro komunistické shromáždění. Manželství bylo rozvedeno 1933. Na V. sjezdu KSČ 1929, kterého se zúčastnila jako stenografka, podporovala Gottwaldovu frakci. Po rozkolu v Mezinárodním všeodborovém svazu byla propuštěna a do 1936 pracovala jako korespondentka na obchodním zastupitelství SSSR. 1936–38 působila v redakci Rudého práva jako překladatelka z němčiny a ruštiny. 1929 ukončila vztah s rumunským studentem A. Feldmannem a začala žít s J. Fučíkem, za kterého se v červenci 1938 provdala (svědky byli J. Šverma a B. Reicin). 1931 a 1935 navštívila SSSR.

V říjnu 1938 po zákazu komunistického tisku ztratila zaměstnání a žila s manželem nejprve v Praze, 1939–40 bez policejního přihlášení v Chotiměři (u Domažlic). Společně s ním překládala publikace z němčiny pro nakladatelství Čin. Po jeho přechodu do ilegality zůstala na venkově. 1941 se vrátila do pražského bytu a našla si místo česko-německé korespondentky a účetní v arizovaném závodě na kosmetické přípravky Srbek a spol. Na odbojové činnosti ilegální KSČ neměla výraznější podíl. Přesto se po Fučíkově zatčení v dubnu 1942 dostala do rukou gestapa. 1942–43 byla vězněna nejprve na Pankráci a následně střídavě na Karlově náměstí a v terezínské Malé pevnosti, 1943–45 v koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla přidělena do dílen firmy Siemens & Halske.

Po návratu do Prahy byla 1945–67 redaktorkou v nakladatelství Svoboda a zpracovávala pozůstalost J. Fučíka. Stala se spolutvůrkyní a hlavní představitelkou fučíkovského kultu. V létě 1945 postupně získala jednotlivé motáky s rukopisem Reportáže, psané na oprátce, které v úplnosti přepsala a připravila k vydání. Na pokyn R. Slánského a V. Davida jednajících se souhlasem vedení KSČ vynechala podstatnou část textu z posledních tří motáků a provedla několik dalších úprav formulací a jmen, čímž výrazně změnila vyznění díla. Série tendenčních vydání, navíc v detailech se od sebe lišících, která od 1945 redigovala, vyvolávala pochybnosti o hodnověrnosti Reportáže psané na oprátce. 1964 a znovu 1968 sice F. přislíbila zpřístupnění rukopisu ke kritické edici, na daném stavu se však až do pádu komunistického režimu nic nezměnilo. Originální motáky nechala zatavit do skla a ponechala si je v soukromém vlastnictví až do konce života.

V poválečných letech společně s L. Štollem edičně připravila dvanáct svazků Díla J. Fučíka (1947–63), na které později navázala nedokončenými pětisvazkovými Spisy J. Fučíka (1979–84). Uspořádala několik výborů z jeho textů. Na stručný Fučíkův portrét, který vyšel v několika cizojazyčných verzích, navázala memoáry. Vzpomínky na Julia Fučíka (1961) se věnovaly období nacistické okupace. Kniha Život s Juliem Fučíkem (1971) líčila Fučíkovy osudy od útlého dětství až do podzimu 1938. Přestože obě publikace vycházely z dobových dokumentů a svědectví pamětníků, šlo o díla poplatná ideologickým kritériím. Na interpretaci Fučíkova života a díla F. fakticky získala monopol. Zasahovala do textů jiných autorů a bránila publikování prací, které se vymykaly oficiálnímu kánonu. Sama se podrobovala ideologickým požadavkům stranického aparátu.

Na veřejnosti vystupovala především v souvislosti s Fučíkem a propagandistickými kampaněmi v mírovém a ženském hnutí. Od 1949 byla členkou Československého výboru obránců míru, 1951–68 členkou jeho předsednictva, 1953–68 místopředsedkyní. 1955–67 pracovala ve Výboru československých žen. V listopadu 1952 vystoupila v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským s křivým svědectvím proti B. Reicinovi, kterého nařkla, že byl udavačem gestapa a zavinil Fučíkovo zatčení (Reicin však už 1940 odešel do SSSR, což F. pravděpodobně věděla). Hodnověrnost přelíčení hájila o měsíc později na mezinárodním Kongresu národů za mír ve Vídni. Míra její zprofanovanosti ji v šedesátých letech donutila stáhnout se do ústraní, 1967 odešla do důchodu. Po srpnu 1968 podpořila Husákovu prosovětskou politiku. Normalizační režim využil F. k pacifikaci reformních tendencí v ženském hnutí a zahrnul ji četnými reprezentativními funkcemi: od 1970 místopředsedkyně Československého výboru pro evropskou bezpečnost a spolupráci a členka předsednictva Československého mírového výboru, 1971–86 členka ÚV KSČ, 1971–81 poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění, 1971–76 členka předsednictva Federálního shromáždění, 1969–74 předsedkyně Československé rady žen, 1974–87 čestná předsedkyně ÚV Československého svazu žen, 1969–75 místopředsedkyně a 1975–87 čestná místopředsedkyně Mezinárodní demokratické federace žen, 1980–87 čestná předsedkyně Světové rady míru. Pohřbena byla v Národním památníku na pražském Vítkově; po zrušení panteonu byly její ostatky uloženy ve společném hrobě komunistických činitelů (mj. s K. Gottwaldem, G. Klimentem či M. Majerovou) na Olšanských hřbitovech v Praze.

Po válce byl jejím životním partnerem redaktor Zdeněk Novák. Trvalé sepětí s oficiální politikou KSČ ji přivedlo do osobní izolace. Pozůstalost po manželovi (včetně rukopisu Reportáže, psané na oprátce) i její vlastní materiály se staly základem sbírek Muzea Julia Fučíka (založeno 1988, zrušeno 1990), které převzalo Muzeum dělnického hnutí. F. byla nositelkou řady ocenění: Československá cena míru, 1955; vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, 1958; Řád práce, 1963; Zlatá medaile Světové rady míru, 1963; Řád republiky, 1970, 1973; Řád Vítězného února, 1973; Řád Klementa Gottwalda, 1983.

D: Jak Julius Fučík vydával ilegální tisk, 1949; Julius Fučík, 1953, 1955 (pouze v překladu do šesti světových jazyků); Stručný životopis Julia Fučíka, 1960. Edice: Dílo Julia Fučíka, 1947–1963, 12 sv. (s L. Štollem); Lidé, bděte!, 1950; Čtení o českých umělcích a buditelích, 1960; Ze zápisníků mladého Julia Fučíka, 1963 (s V. Dostálem); Dobrodružství skutečnosti, 1973; Poselství z moře času, 1978; Spisy J. Fučíka, 1979–1984, 5 sv. (se Z. Novákem). Překlady: P. A. Pavlenko, Na Dálném východě hřmí, 1937; V. V. Višněvskij, My, ruský lid, 1938 (obojí s J. Fučíkem); K. Sabina, Počátky českého divadla, 1940; A. Niklitschek, Zázraky na každém kroku, 1941; H. E. Busse, Selská šlechta, 1941; E. Samhaber, Jižní Amerika, 1941 (vše pseud. K. Strnad, s J. Fučíkem).

L: MČE 2, s. 534; Tomeš 1, s. 350; LČL 1, s. 771–772; Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 1953, s. 479–481; F. Černý, Theater–Divadlo, 1965, s. 260; H. Hrzalová, G. F., in: Literární měsíčník 7, 1978, č. 7, s. 118; Osobnosti Středočeského kraje, 1987, s. 35–36; J. Fučík, Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, 1995, rejstřík; Z. Hrabica, Jak jsem je poznal, 2001, s. 40–42; J. Pernes, Komunistky s fanatismem v srdci, 2006, s. 28–49; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 371; Julek Fučík – věčně živý!, F. A. Podhajský (ed.), 2010, rejstřík; M. Filípková, Fučík mi změnil život, in: http://www.czsk.net/ svet/clanky/cr/filipkovafucik.html (stav k 8. 10. 2015); K. Činátl, J. F. (1903 až 1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce, in: Antologie ideologických textů, http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-naopratce (stav k 8. 10. 2015); Rudé právo 26. 11. 1952, s. 6; 20. 12. 1952, s. 7; 12. 9. 1969, s. 2; nekrolog: Rudé právo 27. 3. 1987, s. 3.

P: NM, Praha, Historické muzeum, oddělení novodobých dějin, Sbírka Muzeum dělnického hnutí, fond G. F. (osobní fond).

Zdeněk Doskočil