Biografický slovník
FUČÍK Milan 3.10.1876-12.3.1934
| Milan FUČÍK | |
 | |
| Narození | 3.10.1876 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 12.3.1934 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
63- Spisovatel 45- Voják nebo partyzán |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56036 |
FUČÍK, Milan, * 3. 10. 1876 Praha, † 12. 3. 1934 Praha, spisovatel, překladatel, vojenský teoretik
Narodil se v rodině bibliofila a sokolského funkcionáře. Studoval na gymnáziu v Praze na Novém Městě, odkud byl v kvintě vyloučen pro aktivní účast v pokrokářském hnutí české mládeže. 1895 maturoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici, 1900 absolvoval českou právnickou fakultu. Brzy se orientoval na novinářskou činnost, o prázdninách 1896 zastupoval J. Hejreta ve vedení Píseckých listů, za studií redigoval „krejcarové noviny“ národních dělníků (národně sociální strany). Od 1899 byl členem České strany státoprávní, 1901–02 odpovědným redaktorem jejího orgánu Radikální listy; v redakci setrval do zániku novin. 1902–03 absolvoval vojenský zeměbranecký výcvik. Od 1903 se podílel na kampani vedené F. A. Šubrtem a J. Kamprem ve prospěch druhého stálého českého divadla (pozdějšího Městského divadla na Královských Vinohradech). Byl externím redaktorem Hlasu národa a 1905 redigoval Divadelní list Máje. Od 1906 přispíval do Pokrokové revue, kde se spřátelil s pokrokářským radikálem L. Borským, od 1910 byl redaktorem orgánu České strany státoprávně pokrokové Samostatnost, v němž založil vojenskou rubriku. V Sokole zastával nižší náčelnické funkce, redigoval edici Matice sokolská a od mládí se zabýval analýzou vojenských poměrů v Evropě. Vedle Borského byl hlavním mluvčím pokrokářské teorie o válečném velmocenském konfliktu jako předpokladu řešení české národní a státoprávní otázky. Fejetony psal pod šifrou Nap.
Bojoval 1914–17 jako důstojník na haličské frontě, koncem 1917 byl převelen do Prahy, spolupracoval s Maffií a pod šifrou přispíval do Neodvislosti a do Národních listů. Už 29. října 1918 zřídil vojenskou kancelář Národního výboru československého, kterou po vzniku ministerstva národní obrany reorganizoval v administrativní základnu ministerstva. V hodnosti kapitána se stal ministerským radou a zasahoval především do chodu vojenské administrativy. Stál u zrodu československé vojenské vědy (Poprava pruského militarismu, 1919; Vojenský problém v demokracii, 1921; Základy vojenské nauky. Obrana svobody válkou, 1921); dostával se do sporů, které vedly 1925 k jeho suspendování v rámci tzv. restrikčního zákona. 1926 pod pseudonymem F. Martin publikoval První knihu československého radioamatéra, průkopnický spis těžící z armádní zkušenosti. Organizoval radioamatérské a turistické hnutí.
Jako beletrista měl okrajový význam. Vyšel z okruhu Moderní revue, jeho básnické sbírky Utíkám k slunci (1897) a Cantus firmus (1899) oslavovaly životní aktivity a optimismus a mířily proti dekadenci. Dobového ohlasu dosáhl jako prozaik nacionálního ražení, akcentující ideje sokolství a slovanství (Tajemství Gabriely W*** a jiné povídky, 1918; romány Zlatá srdce, 1929; Štěstí zlatého města, 1931). Vlasteneckou rétorikou se vyznačuje Pochod Sokolek (hudba J. Mácha, 1898) a bilanční sbírka Jak léty zpíval člověk – Čech (1920). V divadelní tvorbě nepřekročil zábavnou konvenci. Překládal z francouzštiny (O. Mirbeau, P. Bourget, J. Rouget de Lisle, Marseillaisa) a z němčiny (např. S. Przybyszewski, Satanovy děti, 1901; tento román inspiroval F. divadelní hru Dobrou noc, pane Satane /1919/). Mezi 1905–18 vyšlo ve třech svazcích deset dalších F. her, většinou komedií.
L: OSN 28, s. 455–456; OSND 2/1, s. 759; AČP, s. 107; Kunc 1, s. 173–174; LČL 1, s. 770–771 (s bibliografií a další literaturou).
P: LA PNP, Praha, osobní fond (2 kartony).
Martin Kučera
