FUCHS Alfred 23.6.1892-16.2.1941

Z Personal
Alfred FUCHS
Narození 23.6.1892
Místo narození Praha
Úmrtí 16.2.1941
Místo úmrtí Dachau (Německo)
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
63- Spisovatel
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 483-484
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56055

FUCHS, Alfred, * 23. 6. 1892 Praha, † 16. 2. 1941 Dachau (Německo), žurnalista, filozof

Narodil se jako jediné dítě v pražské židovské rodině obchodního cestujícího Julia F. a Berty, roz. Weisbarthové. Maturoval 1911 na vinohradském gymnáziu, poté vystudoval filozofii, český a německý jazyk na filozofické fakultě pražské české univerzity, 1915 obhájil disertační práci Malebranchovo učení o intuici (PhDr.). Byl odveden do armády, 1916 prošel školu pro jednoroční dobrovolníky, ale přímých bojů se neúčastnil, 1918 byl superarbitrován. Do konce první světové války absolvoval ještě pražskou právnickou fakultu, na níž složil první státní zkoušku, současně hospitoval na teologické fakultě. Po převratu působil na Těšínsku jako politický tajemník židovského hnutí. 1918–20 suploval na vyšší průmyslové škole v Moravské Ostravě. 1920 se oženil s Miroslavou Poncovou, s níž měl dceru Evu-Marii. Původně byl židovského vyznání, 1921 konvertoval k římskokatolické církvi. Z jeho křtu se tehdy stala veřejná, zpolitizovaná záležitost.

Od začátku dvacátých let se věnoval především žurnalistice. Krátce pracoval jako šéfredaktor Pondělníku Českého slova, periodika národně socialistické strany. Přispíval fejetony, besídkami a glosami do deníku Tribuna, kde se poprvé setkal s F. Peroutkou; 1928 začal publikovat v jeho Přítomnosti. Pravidelně se účastnil schůzek pátečníků u K. Čapka. 1921 nastoupil do tiskového odboru předsednictva vlády jako redaktor, později odborový rada a vrchní odborový rada, 1937 byl jmenován úředníkem zpravodajské služby prezidia ministerské rady. Zajišťoval zpravodajství ze zahraničí a propagaci Československa. 1925–31 vedl jako šéfredaktor německý deník Prager Abendblatt. Během třicátých let řídil Revue quotidienne de la presse tchécoslovaque. Spolupracoval s vládními listy Československá republika, Čechoslowakische Korrespondenz, Zahraniční politika, Parlament ad. Přednášel psychologii novinářského povolání a novověkou církevní politiku na Svobodné škole politických nauk v Praze. 1937 byl jmenován docentem pro obor křesťanské státovědy ve františkánském ústavu Studium catholicum (ústředí III. řádu sv. Františka).

Již za studií se F. zajímal o hebrejštinu a židovskou, později také o katolickou mystiku. Inspirován dílem M. Bubera Tři řeči o židovství napsal esej Devět kapitol o židovské otázce (1919). F. reprezentoval v českožidovském hnutí program kulturní asimilace s českým národem. Obecně byla uznávána jeho činnost v katolickém hnutí. Křesťanství podle F. pojetí lépe odpovídá na základní otázky smyslu života, zejména otevírá možnost osobního vztahu k Bohu. Tento názor se podobal také směřování Buberovu a dalších evropských intelektuálů (např. P. L. Landsberg, G. Marcel, E. Mounier či A. Schweitzer). Od mládí F. spolupracoval s J. Demlem, F. X. Šaldou, M. Brodem, nejvíce ho však ovlivnili T. G. Masaryk a F. Kordač. Své texty otiskoval v periodikách nejrůznějšího zaměření, později je shrnul do téměř třiceti knih. Tematicky se zabýval otázkami politické kultury, vztahu politiky a náboženství, církevně-náboženskými otázkami, podporoval ekumenické hnutí (unionismus, cyrilometodějství ad.) i usmíření, nebo alespoň otupení konfliktů mezi katolickou církví a státem. Jako jeden z mála katolických intelektuálů se tehdy trvale stýkal s českými evangelickými mysliteli, zejm. J. Luklem Hromádkou, E. Rádlem a J. Šimsou, a přispíval do Křesťanské revue.

Po nástupu nacismu v Německu ve třicátých letech se stále více soustřeďoval na kritiku fašistického, nacistického nebo komunistického totalitarismu. V článku Boj katolíků ve Třetí říši (in: Křesťanská revue 7, 1934) analyzoval postavení křesťanství v nacistickém Německu. V knize Demokracie a encykliky (1936) pronikal do katolické sociální nauky. K F. vrcholným dílům patří Propaganda v demokracii a diktaturách (1938) a Kurs křesťanské státovědy (1938) nebo sociologicko-filozofická studie Autorita (1930). V ní dokazoval, že ústředním problémem moderní státovědy je autorita v demokracii. F. habilitační práce Nejnovější politika papežská (1930) teoreticky rozebírala evropskou církevní politiku od 19. století do současnosti.

K nedílné části F. odkazu patřily překlady a vlastní beletrie. Přebásnil J. W. Goetha, H. Heina, E. Lasker-Schülerovou, F. Werfela či středověké židovské autory; později překládal knihy M. Broda a středověké církevní skladby. Literární práci završil autobiografickým románem Oltář a rotačka (1930). Jako propagátor křesťanského univerzalismu, tolerance a úcty k člověku se stal spolutvůrcem ideálů první republiky. 1919–20 působil jako tajemník Svazu Čechů-židů, 1920 vstoupil do lidové strany a neúspěšně kandidoval do Národního shromáždění. Zasedal v československé Říšské katolické radě a tiskové komisi osvětového odboru Katolické akce pro pražskou diecézi. Za zásluhy o katolickou církev získal uznání od papeže Pia XII. rytířský komturský Řád sv. Řehoře Velikého, rytířský Řád sv. Jiří a zlatý záslužný kříž Pro fide et ecclesia papeže sv. Silvestra.

Po německé okupaci musel odejít na dovolenou s čekatelným a nesměl publikovat ani veřejně vystupovat, odmítl však emigrovat. Záhy ho začalo vyslýchat pražské gestapo. Po smrti manželky v dubnu 1940 se ocitl v hmotné nouzi, tehdy nalezl zázemí ve františkánském klášteře Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze, kde nadále psal. V říjnu 1940 ho zatklo gestapo, byl však zahrnut do seznamu osob navržených k vyjmutí z dosahu protižidovských opatření, který prezident E. Hácha předložil říšskému protektorovi K. v. Neurathovi; proti tomu se však jednoznačně postavil velitel pražského úseku bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst) H. Böhme. F. byl vězněn na Pankráci, později převezen do terezínské Malé pevnosti a odtud deportován do koncentračního tábora v Dachau, kde záhy podlehl následkům mučení. Urna s jeho popelem byla uložena v Praze-Břevnově. 1946 byl hrob během vzpomínkové slavnosti označen náhrobkem. 1992 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. stupně in memoriam.

L: OSND 2/1, s. 760; BL 1, s. 399; SČF, s. 139 (s výběrovou bibliografií); LČL 1, s. 772–774 (s bibliografií a literaturou); ČBS, s. 158; Album representantů, s. 943; Lidové noviny 18. 8. 1929; Kulturní adresář ČSR 2, A. Dolenský (ed.), 1936, s. 126; Politika a věda, J. Šíma (ed.), 1938, s. 69; A. Novák – J. V. Novák, Přehledné dějiny literatury české, 1936–1939, s. 1348; B. Baxa a kol., Politika a věda, 1938, s. 69; Svobodné noviny 1. 9. 1945; Lidová demokracie 10. 7. 1945, 17. 2. 1946 a 16. 4. 1946; Svobodné slovo 24. 4. 1946; Kniha o A. F., C. Mařan (ed.), 1946 (s bibliografií); J. Výborný, Zbožný novinář, in: Křesťanská revue 58, 1990 (obálka); R. Malý, A. F., 1990; C. Rybár, Židovská Praha, 1991, s. 147–148; M. Selucká, A. F. vyznavač a mučedník, in: Perspektivy 1992, s. 6; B. Nosek – H. Krejčová, Židé v českých zemích, 1995, rejstřík; A. Hyndráková – H. Krejčová – J. Svobodová, Prominenti v ghettu Terezín 1942–1945, 1996; R. Krumphanzl, A. F. …, 1997 (diplomová práce, FSV UK, Praha); S. Zámečník, To bylo Dachau, 2003, passim; Nacistická perzekuce, s. 186-190.

P: Archiv UK, Praha, FF, kniha rigorózních protokolů II, záznam 798; NA, Praha, fond PŘ II 1931–40, karton 5940, sign. F1811/5; 42/F–35/5, 42/F– 35/88; 38–27; fond MV I–SR, karton 5054, sign. 1936–1940, 8/85/6; fond MŠK, karton 36; fond ÚŘP – AMV 114, karton 181, sign. 114–183–1; fond PP 1931–40, karton 720, sign. F35/88; fond PP 1941–50, karton 1680, sign. F 81/2; fond PP 1931–40, karton 719, sign. F35/5; VHA, Praha, 37–44; Archiv bezpečnostních složek, Praha, 233–2–2; S–455–6; ZA Opava (pobočka Olomouc), fond Arcibiskupská konzistoř Olomouc, karton 5543, sign. N.

Tomáš Hermann, Michal V. Šimůnek