Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky FUTURISTA Ferenc 7.12.1891-19.6.1947

{{Infobox - osoba
| jméno = Ferenc FUTURISTA
| obrázek = Futurista Ferenc portret.jpg
| datum narození = 7.12.1891
| místo narození = Smíchov (dnes Praha)
| datum úmrtí = 19.6.1947
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec<br />82- Dramaturg, režisér nebo choreograf<br />63- Spisovatel<br />
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 521-523
}}

'''FUTURISTA, Ferenc''' ''(vl. jm. Fiala, František), * 7. 12. 1891 Smíchov (dnes Praha), † 19. 6. 1947 Praha, herec, zpěvák, kabaretiér, dramatik, režisér''

Pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Dědeček vyučoval
hudbě, otec Karel F. (1871–1931) pracoval v nemocenské
pojišťovně, později byl hercem a ředitelem smíchovského Švandova divadla, ve dvacátých letech ztvárnil téměř čtyřicet
rolí v němých filmech; matka Antonie F., roz. Zelenková
(1874–1898). Nevlastní bratr Eman (vl. jm. Emanuel)
Fiala (1899–1970) byl hudebním skladatelem, dirigentem
a hercem, bratranec Jiří Julius Fiala (1892–1974) hudebním
skladatelem a druhý bratranec Ferdinand Fiala (1888–1953)
filmovým architektem.

F. se vyučil štukatérem. Od 1908 studoval sochařství
na UMPRUM v Praze u S. Suchardy a C. Kloučka. Vytvořil
soubor soch (''Spravedlnost'', ''Práce'', ''Vlast'' a ''Samospráva'') na fasádě
secesní radnice v Humpolci od architekta F. Kavalíra z let
1912–14 a podílel se na výzdobě Městského divadla na Královských
Vinohradech
(hlavy klaunů nad bočními vchody). Záhy
však přešel ke kabaretu. Pseudonym si vytvořil podle jména
amerického sochaře maďarského původu Ferenthe, kterému
prý byl podobný, a z názvu avantgardního uměleckého směru
futurismus po pražské přednášce jeho zakladatele F. T. Marinettiho.
Poprvé vystoupil 1908 s krátkými skeči v kabaretu
U Halánků, kde zaujal osobitým stylem. S kabaretními loutkovými
výstupy účinkoval v pražském Loutkovém divadle Českého
svazu přátel loutkového divadla a plzeňském Loutkovém
divadle feriálních osad. Nespoutaný temperament, výtvarné
nadání a pohotový vtip ho přivedly na pražské scény (s výjimkou
Národního divadla) i k divadelnímu podnikání. Jako profesionální
kabaretiér začínal 1913–15 v hostinci U Kuřího oka
na Královských Vinohradech, odkud byl angažován do Rokoka,
Varieté a Červené sedmy, jejichž profil za první světové války
spoluutvářel. Na rozdíl od kabaretních umělců, kteří přešli
ke stálému divadlu, zůstal F. malým scénám věrný. Prosazoval
se v nich jako herec, zpěvák, autor, režisér a příležitostně
i jako divadelní ředitel (divadlo Komedia, Divadlo komiků).
Po vzniku republiky účinkoval s různými soubory v Rokoku
(1918–21, 1923, 1927–31, 1932–34), Lucerně (1919–22),
Divadle miniatur (1919), kabaretu Bum (1920), Longenově
Revoluční scéně (1920–21), Červené sedmě (1921), Švandově
divadle (1921), Vinohradské zpěvohře (1923), divadle Komedia
(1924–27), smíchovské Aréně (1926), karlínském Varieté
(1927–28), Divadle komiků ve Švandově divadle (1931–32),
Červeném esu E. F. Buriana (1932–33), Alhambře, Uranii,
Adrii, Mertenově divadle, Jiráskově divadle ve Vršovicích aj.
Příležitostně vystupoval s Vlastou Burianem, s nímž soupeřil
o přízeň publika. Po polovině dvacátých let utvořil partnerskou
dvojici s J. Kohoutem, kterého přivedl k umělecké dráze. Trvale
spolupracoval s bratrem E. Fialou.

V desátých a dvacátých letech F. patřil k nejpopulárnějším
kabaretním komikům. Jeho humor vybočoval z kultivované
intelektuální sféry a vyznačoval se groteskní, až drastickou
komikou. Kombinoval slovní žerty, podbízející se lascívností
a vulgaritou lidovému publiku, se zpěvem kupletů, šansonů
a písní. Zapojoval do nich i prvky černého humoru (''Balada o vodníkovi''). Satirické scénky, monology či parodie na písňové
texty si často psal sám, řadu z nich vydal tiskem. 

K umělecky nejhodnotnějším obdobím F. kariéry patřilo
hostování v Městském divadle na Královských Vinohradech
(1922–24). Pod patronací uměleckého šéfa činohry J. Kvapila
a dramaturga K. Čapka vytvořil několik komediálních
i charakterních rolí v klasickém repertoáru (např. Sganarello,
Molière: ''Lékařem proti své vůli''; Princ Kloten, W. Shakespeare:
''Cymbelín''; Vrah, P. B. Shelley: ''Cenci''; Dollarson, J. Čapek:
''Země mnoha jmen''). 1929–30 hrál a zpíval kuplety v Osvobozeném
divadle (Soudce, J. Voskovec – J. Werich: ''Líčení se odročuje''; Vězeň, tíž: ''Fata morgana''), odkud pro neshody odešel.
1932 v Divadle komiků nastudoval Shakespearův ''Večer tříkrálový'', kde se představil v roli Šaška. Ve třicátých letech
se objevoval v operetě. Vracel se do nuselského Tylova divadla
(1933, 1935–39, 1941), kde si získal oblibu především
postavou hajného Matěje Štětivce v operetě J. Beneše ''Na tý louce zelený'' (sedm set repríz). V období nacistické okupace
hrál v divadlech Unitaria (1941) a Metropol (1943–1944).
Po osvobození založil s bratrem Scénu FF v pražském paláci
Kotva (1945/46). V závěru života krátce vystupoval v obnoveném
Divadle V+W v paláci U Nováků (1946/47).

Účinkování v kabaretu a operetě předurčilo F. filmovou dráhu.
1918 debutoval jako herec, scenárista a výjimečně i režisér
kratších veseloherních snímků (''Ferenc se žení''; ''Oklamaný hypnotizér Swengali''; ''Ošálená komtesa Zuzana''; 
''Učitel orientálních jazyků''). V němé kinematografii, kde uplatnil výraznou
mimiku, vytvořil i několik závažnějších postav: egyptologa
v Antonově veselohře ''Tu ten kámen'' (1923), vodníka
Ivana v Lamačově ''Lucerně'' (1925, znovu 1938 ve zvukové
verzi), spisovatele Matěje Kuděje a pana Sniba v Innemannových
komediích ''Ve dvou se to lépe táhne'' (1928)
a ''Neviňátka'' (1929), v nichž mu byl partnerem J. Kohout.
Společně s dalšími příslušníky vlastní rodiny se podílel
na realizaci tragikomedie ''Proč se nesměješ'' (1922) či pokusu
o avantgardní drama ''Za oponou smrti'' (1923, scénář, režie,
titulní role). Oba snímky byly komerčně neúspěšné.
Zvukový film nedokázal jeho komediální potenciál náležitě
využít. F. ztvárňoval především četné epizody hostinských,
řemeslníků, sluhů, komorníků, podomků, zřízenců,
strážných, obecních policistů atd., které měly nezřídka
podobu pouhých sólových výstupů. Účinkování ve filmech
různých žánrů (komedie, opereta, drama) a schopnost zaujmout
i na malé ploše mu získaly popularitu také u generací,
které již nemohly poznat jeho kabaretní dráhu. Z téměř čtyř
desítek zvukových snímků přesahovaly polohu figurek postavy
malíře v adaptaci Herrmannova románu ''Otec Kondelík a ženich Vejvara'' (1937), školníka z komedie 
''Cesta do hlubin študákovy duše'' (1938), ševcovského mistra ve ''Venouškovi a Stázičce'' (1939), sluhy ve veselohře ''Dědečkem proti své vůli'' (1939), sanytrníka Součka v dramatu ''Muzikantská Liduška''
(1940) či opilého policisty v ''Městečku na dlani'' (1942). Nejvýraznější,
spíše charakterně laděnou roli majordoma Hynka
získal ve Fričově komedii ''Tetička'' (1941). Častým filmovým partnerem mu byl bratr E. Fiala. Po osvobození se F. v kinematografii
ze zdravotních důvodů již neobjevil.

Nahrál přes sto gramofonových desek s písněmi různé kvality,
pravidelně spolupracoval s rozhlasem. Za protektorátu pod nátlakem
účinkoval v několika rozhlasových skečích (např. ''Hvězdy nad Baltimore'') zesměšňujících představitele londýnské exilové
vlády. Pochován je na pražském hřbitově Malvazinky.

F. manželkou byla herečka '''Anna Tichá''' (* 4. 7. 1906 Smíchov,
Praha, † 21. 2. 1989 Praha), elévka Národního divadla, členka
smíchovské Arény a divadla Komedie; sporadicky účinkovala
ve filmu (''Syn hor''; ''Vdavky Nanynky Kulichovy'', oba 1925;
''Neviňátka'', 1929; ''Znamení kotvy'', 1947). Po sňatku 1926 se
umělecké činnosti věnovala jen vzácně. Po manželově smrti se
provdala za B. Filípka. Dcera '''Anna Ferencová''', vl. jm. Fialová
(* 25. 5. 1927 Praha), se stala rovněž herečkou. 1947
absolvovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze,
1947–49 působila v zájezdovém Vesnickém divadle, 1949–51
v Krajském oblastním divadle v Olomouci, 1951–89 patřila
k oporám Východočeského divadla v Pardubicích. Před kamerou
se po několika epizodách (''Bláhový sen'', 1943; ''Pouta'',
1961; ''…a pozdravuji vlaštovky'', 1972) prosadila až na počátku
osmdesátých let, kdy ji do svých snímků začal obsazovat především
V. Olmer (''Skleněný dům'', 1981; ''Co je vám, doktore?'', 1984;
''Jako jed'', 1985; ''Páni Edisoni'', 1987; ''Čeleď brouků finančníků'';
''Strašidlo cantervillské'', 1989; ''Ta naše písnička česká II'', 1990;
''Ještě větší blbec, než jsme doufali'', 1994; ''Tuláci'', 2001; ''Waterloo po česku'', 2002; ''Hlava–ruce–srdce'', 2010). Životní osudy otce i své vlastní zpracovala v memoárech ''Hříchy Anny Ferencové'' (1991).

'''D:''' beletrie: Telefonem do nebe, 1917; Divadlo bláznů; Velký manifest
proti blahobytu, 1918; Člověk ruku v ruce se zvířetem; Keťasovo pokání,
1919; Dům hrůzy, 1920; Max & Moritz (s J. Kohoutem a J. Neubergem);
Falešná věštkyně; Když to mrtvola zvrzne; Makavý důkaz; Maminko, proč
mě prohlížejí?; Páni, pozor na kalhoty!; Ve spárech masérky, vše 1929 (vše
s J. Kohoutem a K. Tobisem); Červené eso; Čtenáři myšlenek; Futuristická
pohádka; Nesmělý milenec; Sebevrazi; V říši duchů; Vítání France Josefa,
b. d.

'''L:''' OSND 2/1, s. 525; MČE 2, s. 544; Tomeš 1, s. 354; M. Churaň, Kdo
byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, s. 167; FPH 1, s. 113–114;
Fikejz 1, s. 257–259; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí,
stav k 14. 8. 2015); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav
k 14. 8. 2015); Český hraný film 1, 1995, rejstřík; 2, 1998, rejstřík; LČL 1,
s. 780–781; DČD 4, rejstřík; L. Pacák, Dějiny pražských operetních divadel,
1946, rejstřík; Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích, 1958,
s. 76–77, 194–207; J. Červený, Červená sedma, 1959, rejstřík; J. Brož –
M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1898–1930, 1959,
passim; A. Dvořák, Saša Rašilov, 1965, s. 29–32; J. Brož – M. Frída,
Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, passim;
V. Kudělka, Perly paní O. Úvod do studia české operety, 1976, s. 48–53;
F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978,
s. 128–133, 162, 164, 230, 287; J. Pelc, Zpráva o Osvobozeném divadle,
1982; V. Just, Proměny malých scén, 1984; J. Pelc, Osvobozené divadlo,
1990; P. Taussig, Filmový smích F. F., 1991; M. Schonberg, Osvobozené,
1992; M. Herzán – V. Budinský, Divadlo Rokoko, 1998, s. 8, 74, 128–129;
Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; M. Šulc,
Česká operetní kronika 1863–1948. Vyprávění a fakta, 2002, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007,
rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo
na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 30, 192;
R. Žitný, Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků,
2010, s. 171–176; R. Žitný – J. Farník, F. F. – drastický komik, 2015. K dceři
Anně F.: Fikejz 1, s. 259; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav
k 14. 8. 2015); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 8.
2015).

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/146349 Bibliografie dějin Českých zemí] (Ferenc Futurista)

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/be9b7aa5-dfb6-4225-a301-8207e0fab8c9 Bibliografie dějin Českých zemí] (Anna Ferencová)

Zdeněk Doskočil

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]
[[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]

[[Kategorie:1891]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:1947]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Futurista Ferenc rodina.jpg|Ferenc Futurista s manželkou Annou Tichou a dcerou Annou Ferencovou
Futurista Ferenc Kohout.jpg|Ferenc Futurista s Járou Kohoutem
</gallery>