GÜNTHER Anton 17.11.1783-24.2.1863

Z Personal
Anton GÜNTHER
Narození 17.11.1783
Místo narození Lindava (u Cvikova)
Úmrtí 24.2.1863
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 56- Filozof
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 811-812
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46652

GÜNTHER, Anton, * 17. 11. 1783 Lindava (u Cvikova), † 24. 2. 1863 Vídeň (Rakousko), římskokatolický kněz, filozof, teolog

Syn chudého, nábožensky orientovaného vesnického kováře navštěvoval 1796–1800 klášterní školu piaristů v Novém Boru a do 1803 gymnázium v Litoměřicích. Absolvoval tři filozofické ročníky na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a 1806–09 studoval práva. Poslouchal přednášky filozofie náboženství B. Bolzana, určujícím se však stalo jeho seznámení s německou idealistickou filozofií (I. Kant, F. Schelling) a s tzv. uče ním protikladů teoretika státu A. Müllera, jemuž podle autobiografie vděčil za základní zkušenost rozdílu mezi idejí a pojmem. Už během studia v Praze G. působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a 1810 vstoupil do služeb knížete Karla Augusta Bretzenheima ve Vídni. V konečném rozhodnutí stát se knězem sehrál důležitou roli G. příklon ke C. M. Hofbauerovi a jeho kruhu, kde se G. znovu setkal se svým nejstarším a nejbližším přítelem už od návštěv Bolzanových přednášek v Praze 1805, zvěrolékařem a později knězem a dómským kazatelem u sv. Štěpána, J. E. Veithem. Na Hofbauerovu radu G. studoval teologii, od 1817 nejprve soukromě a později v Győru, kde byl 1821 vysvěcen. 1822 vstoupil jako novic do jezuitského semináře v Altdorfu v Haliči (Stara Wieś, poblíž Rzeszówa, Polsko). 1824 řád, který se mu jevil příliš autoritářský, opustil a žil až do smrti opět ve Vídni jako soukromý učenec (nabízená akademická jmenování odmítal) z renty poskytnuté rodinou Bretzenheimů a působil také jako učitel v rodině knížete Schwarzenberga. G. žák Bedřich Schwarzenberg, později kardinál, se stal jeho nejvěrnějším stoupencem a zastáncem. G. začal publikovat recenze pro vídeňské ročenky Jahrbücher der Literatur (1820–25), přispíval i do periodik Lydia a Wiener Allgemeine Literaturzeitung. 1824–48 byl členem kolegia vídeňského nejvyššího Policejního a cenzurního úřadu (Oberste Polizei- und Zensur-Hofstelle). Jako hlavní reprezentant tzv. vídeňské teologické školy 19. století rozvíjel G. od 1828 „filozoficko-teologický systém učení, v němž, v zájmu souladu víry a rozumu, zdůvodňoval teologii antropologicky“ (Denzler–Andresen), pokoušel se „překonat soudobý rozpor mezi věděním a vírou“ a učinit „východiskem křesťanského filozofování sebevědomí“ (Lexikon für Theologie und Kirche). Filozofie a teologie si tak už nejen neodporovaly, nýbrž si odpovídaly a tvořily organickou jednotu. Takto chtěl ve smyslu ideální rekonstrukce křesťanství (v protikladu k pojmovému výkladu novoscholastiků) proměnit víru ve vědění. Jím a jeho školou rozvinutý filozofický a teologický systém nazvaný güntherianismus, pozitivně přijatý vzdělanými katolíky v Rakousku i Německu, nalezl podporu i v církevní hierarchii (u kardinálů Bedřicha Schwarzenberga, Gustava Adolfa Hohenloheho a Melchiora Diepenbrocka), u řádových bratří (zvláště benediktinů) a teologů. S nástupem politicko-náboženského neoabsolutismu a znovuoživení scholastické filozofie však byl G. 1852 v Římě obžalován, neboť světskému principu filozofie, která má být „služkou“ náboženství, přiděluje roli jeho učitele. Tím by se zrušil věčně platný rozdíl mezi světským věděním, podřízeným proměnlivým, a tedy rozmanitým omylům, a trvající neproměnností víry. G. názory na učení o nejsvětější Trojici a christologii byly odsouzeny jako hereze. Přitom se mu vytýkal – do jisté míry právem – polemicko- -sarkastický styl jeho spisů. Proces skončil 1857 rozsudkem dát jeho dosud vydané spisy na index a odsouzením jeho učení v papežském listu Eximiam Tuam. G. se, ač s pocitem zatrpklosti, církevní autoritě podrobil. Rozsáhlá recepce jeho systému učení proslulými teology (starokatolicismus viděl v G. svého duchovního předchůdce) na jedné straně a církevní odsudky jednotlivých bodů jeho učení (např. I. vatikánským koncilem 1870) na straně druhé dokládají značný vliv güntherianismu na teologickou vědu v Německu a Rakousku; byl nakonec potlačen vítězstvím ultramontanismu na I. vatikánském koncilu a z něho vycházející dogmatickou definicí novoscholastiky.

D: Vorschule zur speculativen Theologie des positiven Christenthums 1–2, Wien 1828–1829 (2. rozšířené vyd., tamtéž 1846–1848); Peregrin’s Gastmahl. Eine Idylle … aus dem deutschen wissenschaftlichen Volksleben, mit Beiträgen zur Charakteristik europäischer Philosophie in älterer und neuerer Zeit, tamtéž 1830; Süd- und Nordlichter am Horizonte spekulativer Theologie. Fragment eines evangelischen Briefwechsels, tamtéž 1832 (2. vyd. 1850); Der letzte Symboliker. Eine durch die symbolischen Werke Doctor J. A. Möhler’s und Doctor F. C. Baur’s veranlaßte Schrift…, tamtéž 1834; Janusköpfe, für Philosophie und Theologie (s J. H. Pabstem), tam též 1834; Thomas a Scrupulis. Zur Transfiguration der Persönlichkeits-Pantheismen neuester Zeit, tamtéž 1835; Die Juste Milieus in der deutschen Philosophie gegenwärtiger Zeit, tamtéž 1838; Euristheus und Hercules. Meta-logische Kritiken und Meditationen, tamtéž 1843; Lydia. Philosophisches Taschenbuch als Seitenstück zu A. Ruge’s „Akademia“ (s J. E. Veit - hem), tamtéž 1849–1854; Lentikos und Peregrins Briefwechsel, tamtéž 1857; Anti Savarese, P. Knoodt (ed.), tamtéž 1883; Gesammelte Schriften 1–9, tamtéž 1882.

L: výběr: Wurzbach 6, s. 10–15; ADB 10, s. 146–167; NDB 7, s. 268–269; ÖBL 2, s. 100–101; P. Knoodt, A. G. Eine Biographie 1–2, Wien 1881 (s autobiografií); H. Denzinger – C. Bannwart, Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum, Freiburg i. B. 1928, s. 445–447; L. Orbán, Theologia Güntheriana et Concilium Vaticanum. Inquisitio historico-dogmatica de re Güntheriana 1–2, Rom 1949–1950; P. Wenzel, Das wissenschaftliche Anliegen des Güntherianismus, Essen 1961; J. Pritz, Glauben und Wissen bei A. G. Eine Einführung in sein Leben und Werk…, Wien 1963; Katholische Theologen Deutschlands im 19. Jahrhundert 1, H. Fries – G. Schwaiger (eds.), Graz–Wien–Köln 1975, s. 348–375; E. Mann, Die Wiener theologische Schule A. G.s im Urteil des 20. Jahrhunderts, Wien 1979; G. Denzler – C. Andresen, dtv-Wörterbuch der Kirchengeschichte, München 1982, s. 250 (heslo güntherianismus); Ch. Kronabel, Die Aufhebung der Begriffsphilosophie. A. G. und der Pantheismus, Freiburg i. B. – München 1989; B. Osswald, A. G. Theo logisches Denken im Kontext einer Philosophie der Subjektivität, Paderborn–München–Wien–Zürich 1990; Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon 2, F. W. Bautz – T. Bautz (eds.), Hamm 1990, sl. 384–386; Lexikon für Theologie und Kirche 4, W. Kasper (ed.), Freiburg i. B. – Basel – Rom – Wien 1995, sl. 1105–1106; W. Klaghofer, Kritische Differenz. Biographisch-theologische Studien zur Wiener Theologischen Schule des 19. Jahrhunderts, Innsbruck – Wien 2000; M. Brandl, Die deutschen katholischen Theologen der Neuzeit. Ein Repertorium 3/1, Graz 2006, s. 227–228; M. Wögerbauer – P. Píša – P. Šámal – P. Janáček, V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014, 1, 2015, s. 325; The Catholic Encyclopedia (www.newadvent.org/cathen/07085a.htm, stav k 7. 7. 2016).

Hubert Reitterer