GABLER Vilém 14.3.1821-27.2.1897: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 14.3.1821
 
| datum narození = 14.3.1821
| místo narození = Strář pod Ralskem
+
| místo narození = Stráž pod Ralskem
 
| datum úmrtí = 27.2.1897
 
| datum úmrtí = 27.2.1897
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 68- Redaktor nebo žurnalista
+
| povolání = 68- Redaktor nebo žurnalista<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  

Verze z 27. 11. 2019, 17:50

Vilém GABLER
Narození 14.3.1821
Místo narození Stráž pod Ralskem
Úmrtí 27.2.1897
Místo úmrtí Praha
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48098

GABLER, Vilém (též GÁBLER), * 14. 3. 1821 Stráž pod Ralskem, † 27. 2. 1897 Praha, novinář, spisovatel, politik, pedagog

Pocházel z kupecké českoněmecké rodiny, matka byla Češka. Absolvoval pět tříd šestiletého gymnázia (1833–37 v Mladé Boleslavi, 1837/38 na staroměstském Akademickém gymnáziu). 1838 začal studovat na univerzitě v Praze (PhDr. 1843). Na filozofii se seznámil s K. Havlíčkem, který měl na jeho další vývoj zásadní vliv, nasměroval jej ke studiu románského světa a kultury. G. působil jako vychovatel ve šlechtických i měšťanských rodinách, do 1846 v rodině knížete K. Rohana. 1846 pobýval půl roku v Paříži. Navštěvoval univerzitní přednášky (např. R. Cypriena, Mickiewiczova nástupce na katedře slovanské literatury na Collège de France) a účastnil se veřejného života. Do Paříže se vrátil ještě dvakrát 1849. Článkem Něco o filosofii zaměřeným proti německé filozofii vyvolal 1847 polemiku, kterou vedl spolu s Havlíčkem v Časopisu českého muzea a České včele zejména proti A. Smetanovi, F. Čuprovi a R. V. Glaserovi (Ost und West). 1848 se zapojil do revolučního dění, 11. března byl zvolen do Svatováclavského výboru, jeho sekretářem se stal o den později. Po rozpuštění výboru pracoval v redakci Národních novin, od podzimu 1848 je spoluredigoval. V červnu 1849 redakci po roztržce s Havlíčkem opustil (podle Havlíčkova názoru kvůli přílišnému reakcionářství, podle Ottova slovníku naučného šlo o rozdílné názory na světové dějiny, podle Rittersbergova Kapesního slovníčku novinářského a konversačního o názory na francouzskou politiku). V dubnu 1850 G. převzal po Smetanovi redakci německého listu Union. 1850 byl odsouzen ke čtrnáctidennímu vězení a ztrátě kauce sta zlatých, v říjnu omilostněn, milost odmítl, koncem října znovu uvězněn, krátce nato propuštěn. V listopadu byl list zastaven. G. se zapojil do přípravy českého konverzačního slovníku, ale ten (původně záměr F. Palackého) počátkem 1852 ztroskotal. V srpnu nastoupil – zejména díky Palackému, k němuž měl názorově blízko – jako vychovatel syna srbského knížete Alexandra Karađorđeviće Petra v Bělehradě. Kvůli napětí mezi Rakouskem a Srbskem byl již 1854 propuštěn a od konce roku studoval krátce ve Vídni historii a zeměpis. Od 1855 tam působil jako vychovatel v rodině továrníka Mannera; v té době byl pod dohledem policie. Počátkem 1863 dostal nabídku stát se ředitelem nově zřizované Městské vyšší dívčí školy v Praze, a proto ještě před nástupem podnikl studijní cestu po Švýcarsku a Německu. Školu řídil 1863–96; pro výuku sestavil čítanky, učebnice i jubilejní spisy. 1865 se v Praze oženil s Annou, roz. Beckovou. Manželé měli dceru Annu, která ještě za otcova života zemřela. G. se angažoval také v politice, 1877 byl zvolen do českého sněmu, 1880 do říšské rady. 1871 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Svoji rozsáhlou knihovnu věnoval Národnímu muzeu v Praze.

Až do poloviny čtyřicátých let publikoval výhradně německy. Ovlivnil publicistiku, zasáhl i českou historiografii, zejména týkající se francouzských dějin (mj. Dějepisectví revoluce francouzské, 1866). Spor o německou filozofii shrnul do studie Erwiderung auf Dr. Aug. Smetana´s Aufsatz (1847). Na podporu Palackého politiky vydal práci Die nationale Politik in Österreich (1850). V závěru života publikoval memoáry na rok 1848 a na Havlíčka (1867 po své cestě do Brixenu a 1896 při čtyřicátém výročí jeho úmrtí). Vzpomínku věnoval také F. A. Zachovi (1892). Od 1845 připravoval francouzsko-český slovník (vyšel ve spolupráci s J. A. Gabrielem až 1866), uveřejnil i cestopisné črty z Paříže. Z Vídně dopisoval od 1861 do Národních listů, po návratu do Prahy psal do deníku Politik; 1869 přispěl do vídeňského periodika Reform. Od šedesátých let po návratu do Prahy průběžně psal do českých periodik: Národ, Posel z Prahy, Hlas národa, Památky archeologické a místopisné, Osvěta, Světozor, Věstník KČSN ad. i do Riegrova Slovníku naučného a Ottova slovníku naučného. Ve vlastní i překladatelské práci se věnoval Velké francouzské revoluci, mj. dílu A. Thierse či A. Lamartina. Přetlumočil francouzskou prózu a dramata. O francouzských dějinách napsal dílo Johanna Dark, panna Orleánská (drama 1865, próza 1870). G. dílo Alexander Veliký (1861–62) bylo v českém kontextu pro svou kritičnost výjimečné.

L: RSN 3, s. 278; OSN 9, s. 810; 28, s. 459; LČL 1, s. 781; BL 1, s. 278; MČE 2, s. 550; L. Quis, Z korespondence Havlíčkovy, in: Zvon 9, 1908/09, s. 197–181; 196–198; 230–233; 242–244; J. V. Šimák, Chronologický přehled literární činnosti Dra V. G., in: ČČM 71, 1897, s. 129; H. Traub, V. G., in: Tribuna 1. 3. 1927; E. Šormová a kol., Česká činohra 19. a začátku 20. století 1, 2015, s. 207–208 (se soupisem pramenů a literatury); nekrology: Světozor 31, 1896/97, s. 202; Literární listy 1. 4. 1897, s. 175; Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 203.

P: LA PNP, Praha, osobní fond; SOA, Litoměřice, matrika nar. řkt. f. ú. Stráž pod Ralskem 1794–1827, fol. 209.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Magdaléna Pokorná