GABRIEL Josef 2.6.1902-16.9.1970: Porovnání verzí

Z Personal
(GABRIEL_Josef_2.6.1902-16.9.1970)
 
Řádka 10: Řádka 10:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
−
}}<br/><br/>Josef GABRIEL
+
}}
 +
 
 +
'''GABRIEL, Josef,''' ''* 2. 6. 1902 Praha, † 16. 9. 1970 Praha, scénograf, kostýmní výtvarník, malíř''
 +
 
 +
Malbu studoval 1924–27 u prof. S. Maka v Praze v Ukrajinském
 +
studiu výtvarných umění se svým bratrancem, malířem
 +
a grafikem Karlem G. (1891–1963). Studijně pobýval
 +
na Balkáně, v Řecku a Itálii. Záhy se profiloval jako výrazný
 +
figuralista fauvistického směru, autor scén z městské periferie,
 +
divadelních, maškarních a cirkusových výjevů. Fauvistická lineárnost
 +
charakterizovala jak jeho rané znakově abstrahující
 +
malby, tak pokusy o vlastní verzi sociálního realismu. Na konci
 +
života se k malbě vrátil a tvořil převážně koloristicky zajímavá
 +
zátiší. Vystavoval s Uměleckou besedou, Spolkem výtvarných
 +
umělců moravských, Spolkem olomouckých výtvarníků.
 +
 
 +
Scénografem Intimního divadla v Praze se stal 1930, v následujícím
 +
roce ho angažoval ředitel tehdejšího Českého divadla
 +
v Olomouci S. Langer jako šéfa výpravy. Zejména jeho spolupráce
 +
s režisérem O. Stiborem, ovlivněná sovětskou konstruktivistickou
 +
avantgardou, a zvláště Tairovovým myšlením
 +
o divadle, se projevovala v činoherní i operní dramaturgii; byla
 +
mimořádně úspěšná a trvala až do jejich zatčení 1940. V té době
 +
se G. zabýval i teoretickými úvahami. Do 1940 uvedli G. a Stibor
 +
řadu premiér (např. J. Zeyer: ''Stará historie''; J. W. Goethe:
 +
''Faust''; V. P. Katajev: ''Kvadratura kruhu''; V. V. Višněvskij: ''Optimistická tragédie'', dále hry W. Shakespeara, E. O’Neilla, L. Stroupežnického,
 +
P. Calderóna, opery B. Smetany, A. Dvořáka,
 +
W. A. Mozarta, D. Šostakoviče). Většinu z nich scénograf doprovodil
 +
formálně i barevně adekvátními kostýmními návrhy.
 +
Spolu se Stiborem a řadou dalších členů divadla byl G. zatčen
 +
a vězněn v káznici, pro nedostatek důkazů však propuštěn. Během
 +
zatčení byla většina jeho jevištních a kostýmních návrhů
 +
zničena. Od 1942 působil jako šéf výpravy pražského divadla
 +
Uranie, kde zejména s režisérem A. Podhorským dále rozvíjel
 +
svoji jevištní poetiku až do září 1944, kdy byla po vyhlášení
 +
všeobecné pracovní povinnosti zavřena divadla. 1943/44
 +
externě spolupracoval s divadlem v Plzni.
 +
 
 +
Po osvobození přešel do Divadla 5. května spolu s režisérem
 +
A. Kuršem (mj. J. Anouilh: ''Antigona''), kde spolupracoval s vedoucím
 +
výpravy J. Svobodou a s F. Trösterem. Začal využívat
 +
barvy, obrazové objekty, drapérie. 1947 se stal výtvarníkem
 +
státního filmu, od 1950 šéfem výpravy v Divadle na Vinohradech.
 +
Dospěl k jednoduché monumentalitě, vrcholu dosáhl
 +
ve spolupráci s režiséry J. Škodou a J. Strejčkem v klasických
 +
inscenacích (Sofokles, W. Shakespeare, F. Schiller, L. N. Tolstoj,
 +
E. Rostand, A. Dvořák), které nepostrádaly konstruktivní
 +
cítění a básnivost. 1951–53 inscenoval též repertoár v Hudebním
 +
divadle Karlín. V inscenování sovětské a soudobé české
 +
dramatiky se nevyhnul schematické popisnosti. Jeho pokus
 +
o umělecké srozumění s režisérem L. Pistoriem nepřinesl očekávaný
 +
výsledek. 1963 G. odešel do důchodu. Dosáhl i mezinárodního
 +
uznání: ceny ze scénografických výstav ve Vídni
 +
(1936), Paříži (1937), Miláně (1937), Velká cena na II. bienále
 +
v São Paulo (1959). Pracoval pro divadla v NDR a Polsku.
 +
Samostatně vystavoval jevištní a kostýmní návrhy v Olomouci
 +
(1939), Praze (1940, 1953, 1962), v Montevideu, Buenos
 +
Aires, Ciudadu de México a Caracasu. 1952 obdržel státní
 +
cenu, 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem.
 +
 
 +
'''L:''' Toman 1, s. 249; Tomeš 1, s. 355; SČSVU 2, s. 317–318; A. Uher, České
 +
divadlo v Olomouci (katalog), 1941; V. Jindra, J. G. Divadlo, scéna, kostým
 +
(katalog), 1962; Sto let českého divadla v Plzni, 1865–1965, 1965, s. 92,
 +
124, 142, 152, 190, 195, 199; V. Ptáčková, Česká scénografie XX. století,
 +
1982, s. 130; V. Jindra, Současná scénografie, 1982, s. 26–27; A. Schulzová,
 +
Olomoucké působení J. G., in: Historia artium (Acta Universitatis Palackianae
 +
Olomucensis, Facultas philosophica, Philosophica–Aesthetica) 1,
 +
1993, s. 43–53; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000,
 +
rejstřík a literatura; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem výstav a další
 +
literaturou, stav k 1. 4. 2015).
 +
 
 +
'''P:''' Divadelní ústav Praha, dokumentace; S. Langer, Stručná historie divadla
 +
v Olomouci, strojopis sign. 72 1MB (1961), nestr.
 +
 
 +
Martin Kučera
  
−
== Literatura ==
 
−
ČBS, 161; Toman 1, 249; SČSVU II, 317-318; Tomeš I, 355;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]]
 
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]]

Verze z 29. 3. 2018, 19:16

Josef GABRIEL
Narození 2.6.1902
Místo narození Praha
Úmrtí 16.9.1970
Místo úmrtí Praha
Povolání

76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46345

GABRIEL, Josef, * 2. 6. 1902 Praha, † 16. 9. 1970 Praha, scénograf, kostýmní výtvarník, malíř

Malbu studoval 1924–27 u prof. S. Maka v Praze v Ukrajinském studiu výtvarných umění se svým bratrancem, malířem a grafikem Karlem G. (1891–1963). Studijně pobýval na Balkáně, v Řecku a Itálii. Záhy se profiloval jako výrazný figuralista fauvistického směru, autor scén z městské periferie, divadelních, maškarních a cirkusových výjevů. Fauvistická lineárnost charakterizovala jak jeho rané znakově abstrahující malby, tak pokusy o vlastní verzi sociálního realismu. Na konci života se k malbě vrátil a tvořil převážně koloristicky zajímavá zátiší. Vystavoval s Uměleckou besedou, Spolkem výtvarných umělců moravských, Spolkem olomouckých výtvarníků.

Scénografem Intimního divadla v Praze se stal 1930, v následujícím roce ho angažoval ředitel tehdejšího Českého divadla v Olomouci S. Langer jako šéfa výpravy. Zejména jeho spolupráce s režisérem O. Stiborem, ovlivněná sovětskou konstruktivistickou avantgardou, a zvláště Tairovovým myšlením o divadle, se projevovala v činoherní i operní dramaturgii; byla mimořádně úspěšná a trvala až do jejich zatčení 1940. V té době se G. zabýval i teoretickými úvahami. Do 1940 uvedli G. a Stibor řadu premiér (např. J. Zeyer: Stará historie; J. W. Goethe: Faust; V. P. Katajev: Kvadratura kruhu; V. V. Višněvskij: Optimistická tragédie, dále hry W. Shakespeara, E. O’Neilla, L. Stroupežnického, P. Calderóna, opery B. Smetany, A. Dvořáka, W. A. Mozarta, D. Šostakoviče). Většinu z nich scénograf doprovodil formálně i barevně adekvátními kostýmními návrhy. Spolu se Stiborem a řadou dalších členů divadla byl G. zatčen a vězněn v káznici, pro nedostatek důkazů však propuštěn. Během zatčení byla většina jeho jevištních a kostýmních návrhů zničena. Od 1942 působil jako šéf výpravy pražského divadla Uranie, kde zejména s režisérem A. Podhorským dále rozvíjel svoji jevištní poetiku až do září 1944, kdy byla po vyhlášení všeobecné pracovní povinnosti zavřena divadla. 1943/44 externě spolupracoval s divadlem v Plzni.

Po osvobození přešel do Divadla 5. května spolu s režisérem A. Kuršem (mj. J. Anouilh: Antigona), kde spolupracoval s vedoucím výpravy J. Svobodou a s F. Trösterem. Začal využívat barvy, obrazové objekty, drapérie. 1947 se stal výtvarníkem státního filmu, od 1950 šéfem výpravy v Divadle na Vinohradech. Dospěl k jednoduché monumentalitě, vrcholu dosáhl ve spolupráci s režiséry J. Škodou a J. Strejčkem v klasických inscenacích (Sofokles, W. Shakespeare, F. Schiller, L. N. Tolstoj, E. Rostand, A. Dvořák), které nepostrádaly konstruktivní cítění a básnivost. 1951–53 inscenoval též repertoár v Hudebním divadle Karlín. V inscenování sovětské a soudobé české dramatiky se nevyhnul schematické popisnosti. Jeho pokus o umělecké srozumění s režisérem L. Pistoriem nepřinesl očekávaný výsledek. 1963 G. odešel do důchodu. Dosáhl i mezinárodního uznání: ceny ze scénografických výstav ve Vídni (1936), Paříži (1937), Miláně (1937), Velká cena na II. bienále v São Paulo (1959). Pracoval pro divadla v NDR a Polsku. Samostatně vystavoval jevištní a kostýmní návrhy v Olomouci (1939), Praze (1940, 1953, 1962), v Montevideu, Buenos Aires, Ciudadu de México a Caracasu. 1952 obdržel státní cenu, 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem.

L: Toman 1, s. 249; Tomeš 1, s. 355; SČSVU 2, s. 317–318; A. Uher, České divadlo v Olomouci (katalog), 1941; V. Jindra, J. G. Divadlo, scéna, kostým (katalog), 1962; Sto let českého divadla v Plzni, 1865–1965, 1965, s. 92, 124, 142, 152, 190, 195, 199; V. Ptáčková, Česká scénografie XX. století, 1982, s. 130; V. Jindra, Současná scénografie, 1982, s. 26–27; A. Schulzová, Olomoucké působení J. G., in: Historia artium (Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Philosophica–Aesthetica) 1, 1993, s. 43–53; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík a literatura; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem výstav a další literaturou, stav k 1. 4. 2015).

P: Divadelní ústav Praha, dokumentace; S. Langer, Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis sign. 72 1MB (1961), nestr.

Martin Kučera

Citováno z „http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?title=GABRIEL_Josef_2.6.1902-16.9.1970&oldid=102380“