GAIEROVÁ Nelly 3.10.1908-30.10.1995: Porovnání verzí
(GAIEROVÁ_Nelly_(Cornelia)_3.10.1908-30.10.1995) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Nelly | + | | jméno = Nelly GAIEROVÁ |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 3.10.1908 | | datum narození = 3.10.1908 | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''GAIEROVÁ, Nelly''' ''(vl. jm. Cornélia, Kornelia, Kornelie, provd. 1. Peyrová, 2. Valentová), * 3. 10. 1908 Hradec Králové, † 30. 10. 1995 Praha, herečka, operetní zpěvačka'' | ||
+ | |||
+ | Otec, důstojník rakousko-uherské armády, padl na počátku | ||
+ | první světové války. Umělecké nadání zdědila G. po matce | ||
+ | Gabriele, úspěšné klavíristce. Hudbě se věnovali také sourozenci: | ||
+ | Sestra Wandeta byla klavíristkou, účinkovala s Českou | ||
+ | filharmonií, bratr Theodor byl varhaníkem. G. 1925–30 studovala | ||
+ | zpěv u profesorky D. Branbergerové na pražské Státní | ||
+ | konzervatoři. Absolvovala Ravelovým písňovým cyklem | ||
+ | ''Šeherezáda'' při koncertu s Českou filharmonií. Již za studií zaujala jako mezzosopranistka, resp. altistka. V premiéře provedla | ||
+ | písně J. Křičky (''Daniny písničky'', 1928), I. Krejčího, O. Jeremiáše | ||
+ | a vokální cykly M. Ravela, G. Aurica a E. Satieho. | ||
+ | 1928 vynikla při brněnském zájezdu konzervatoře jako Jiřík | ||
+ | v opeře V. Nováka ''Zvíkovský rarášek''. Od 1927 často spolupracovala | ||
+ | s rozhlasem, 1930 se podílela na nahrávce Smetanovy | ||
+ | ''Prodané nevěsty'' připravené F. Pujmanem a O. Jeremiášem. | ||
+ | Zahájila operní dráhu v ostravském Národním divadle moravskoslezském | ||
+ | (1933/34) a Městském divadle v Plzni (hostování | ||
+ | 1932–34, angažmá 1934/35), kde zpívala úlohy subretní | ||
+ | a mladodramatické (Esmeralda, B. Smetana: ''Prodaná nevěsta''; | ||
+ | Kuchtík, všechny tři lesní žínky, Cizí kněžna, A. Dvořák: | ||
+ | ''Rusalka''). Záhy však přešla k operetě (poprvé zpívala Rosalindu | ||
+ | v ostravském nastudování ''Netopýra'' J. Strausse ml.). Po úspěchu | ||
+ | v titulní roli plzeňské inscenace Lehárovy ''Giuditty'' se 1934 | ||
+ | stala první subretou pražské Velké operety (účinkování 1932, | ||
+ | angažmá 1934–39, opětovně 1940–42), kde často vystupovala | ||
+ | s J. Pospíšilem. Perfektní dikci, bravurní intonační a výrazové | ||
+ | zvládnutí pěveckých partů, smysl pro vtip a ironii, noblesu, | ||
+ | šarm, temperament i civilně přirozený herecký projev tu | ||
+ | zúročila v klasickém operetním repertoáru (Helena, O. Nedbal: | ||
+ | ''Polská krev''; titulní role v E. Kalmán: ''Hraběnka Marica''; | ||
+ | R. Friml: ''Rose Marie''; F. Lehár: ''Giuditta'' aj.). 1939 krátce hrála | ||
+ | činohru v Divadle U Nováků. 1942 přešla pod záminkou poškození | ||
+ | hlasivek do činoherního souboru holešovické Uranie, | ||
+ | aby se vyhnula nucenému angažmá v Novém německém divadle. | ||
+ | Po uzavření českých divadel 1944 se věnovala práci pro | ||
+ | rozhlas. | ||
+ | |||
+ | Po válce nastoupila do nově založeného Divadla 5. května | ||
+ | (1945/46), kde zazářila v Radokově inscenaci Lehárovy ''Veselé vdovy''. 1946–48 byla členkou Divadla V + W, následně účinkovala | ||
+ | v Divadle státního filmu. 1955–79 působila ve Státním | ||
+ | (posléze Hudebním) divadle Karlín a v Hudebním divadle | ||
+ | v Nuslích. I po odchodu na odpočinek se na karlínské | ||
+ | scéně objevovala až do počátku devadesátých let. Vytvořila | ||
+ | postavy v operetách (K. Millöcker: ''Žebravý student'', 1955; | ||
+ | F. v. Suppé: Boccaccio, 1956; E. Kalmán: ''Čardášová princezna'', | ||
+ | 1958; R. Heuberger: ''Ples v opeře'', 1960; A. Sullivan: ''Gondoliéři'', | ||
+ | 1962; J. Offenbach: ''Šestá žena Modrovousova'', 1963; | ||
+ | P. Burkhard: ''Ohňostroj'', 1965; H. Berté – F. Schubert: ''Dům u tří děvčátek'', 1968; P. Abraham: | ||
+ | ''Ples v hotelu Savoy'', 1970; R. Friml: ''Král tuláků'', 1972; R. Stolz: ''Peppina'', 1972; J. Kalaš: | ||
+ | ''Mlynářka z Granady'', 1981). Později se prosadila v muzikálech | ||
+ | (A. Fried: ''Noc v Harlemu'', 1961; K. Weill: ''Vzestup a pád města Mahagonny'', 1961; týž: ''Žebrácká opera'', 1963; F. Loewe: ''My Fair Lady'', 1964; J. Kern: ''Loď komediantů'', 1972; F. Živný – | ||
+ | E. A. Longen: ''C. k. polní maršálek'', 1978; J. Ježek – J. Voskovec – | ||
+ | J. Werich: ''Balada z hadrů'', 1984). Životní rolí se pro ni stala | ||
+ | dohazovačka Dolly Leviová v Hermanově muzikálu Hello, Dolly! | ||
+ | (1966). Ještě ve zralém věku se s úspěchem představila jako | ||
+ | paní Schneiderová v nastudování ''Kabaretu'' J. Kandera (1978). | ||
+ | Naposledy hrála úlohu Staré paní v muzikálu M. Štědroně | ||
+ | a M. Uhdeho ''Hra na pohádku máje'' (1991). 1980 hostovala | ||
+ | v Národním divadle v roli zpěvačky v Macháčkově inscenaci | ||
+ | Čapkovy ''Bílé nemoci''. | ||
+ | |||
+ | Zásluhou filmu se G. stala, zejména ve zralejším věku, i vyhledávanou | ||
+ | činoherní herečkou. Po příchodu do Prahy debutovala | ||
+ | titulní postavou zpívající herečky Darie Rovinské v sentimentální | ||
+ | romanci O. Kmínka ''Klub tří'' (1935). Obdobnou | ||
+ | roli získala v melodramatu ''Její hřích'' (1939). Za protektorátu | ||
+ | vytvořila drobnější party ve snímcích O. Nového (''Čtrnáctý u stolu''), O. Vávry (''Šťastnou cestu''), F. Čápa (''Tanečnice'', vše | ||
+ | 1943) a M. Cikána (''U pěti veverek'', 1944). V poválečném | ||
+ | období se soustředila na jevištní práci. Filmaři byla nadále | ||
+ | obsazována jen do vedlejších, až epizodních rolí zámožných | ||
+ | dam (''Nevíte o bytě'', 1947; ''Anna proletářka'', 1952; ''Dita Saxová'', | ||
+ | 1967), manželek (''Křížová trojka'', 1948; ''Vstanou noví bojovníci'', 1950; ''Slovo dělá ženu'', 1952), matek | ||
+ | (''Stříbrný vítr'', | ||
+ | 1954), šlechtičen (''Z mého života'', 1955; ''Čas lásky a naděje'', | ||
+ | 1976; ''Šílený kankán'', 1982; ''Fešák Hubert'', 1984; ''Svatba upírů'', | ||
+ | 1993), starších žen (''Sarajevský atentát'', 1975; ''Já už budu hodný, dědečku!'', 1978; ''Zkrocení zlého muže'', 1986; ''Šašek a královna'', | ||
+ | 1987; ''Příliš hlučná samota'', 1994). Výjimku představovaly dvě | ||
+ | postavy: herečka Alena v příběhu J. Hanibala ''Hvězda'' (1969) | ||
+ | a úloha bývalé operetní divy Sandry Kálayové v Balíkově psychologickém | ||
+ | snímku ''Konečná stanice'' (1981). Řadu menších | ||
+ | rolí nabídla G. od šedesátých let také televize. Do povědomí se | ||
+ | nejvíce zapsala jako Klára Grosbyová v epizodě ze seriálu ''Dobrodružství kriminalistiky'' (1989). Pracovala pro rozhlas i dabing, | ||
+ | nahrávala gramofonové desky. 1983 o ní natočil režisér | ||
+ | M. Macků televizní medailón ''Muzikál pro N. G.'' | ||
+ | |||
+ | Prvním manželem G. byl JUDr. Karel Peyr (* 6. 2. 1904, | ||
+ | † 1989), advokát, po únoru 1948 pomocný dělník a filmový | ||
+ | epizodista. Manželství skončilo rozvodem. Podruhé se ve třicátých | ||
+ | letech provdala za úředníka různých filmových výroben | ||
+ | Josefa Valentu (1895–1966?). Ocenění: vyznamenání Za vynikající | ||
+ | práci, 1968; zasloužilá umělkyně, 1969; cena Senior | ||
+ | Prix za celoživotní uměleckou činnost, 1993; Cena Thálie 93 | ||
+ | za celoživotní mistrovství v operetě, 1994. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' MČE 2, s. 554; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 356; Kdo je kdo 91/92. | ||
+ | Česká republika – Federální orgány ČSFR 2, 1991, s. 1046; HS 1, s. 358; | ||
+ | EJ, s. 154; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí po roce 1945 | ||
+ | a bibliografií, stav k 30. 6. 2015); FPH 1, s. 114–115; Fikejz 1, s. 302–303; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); | ||
+ | http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); Český | ||
+ | hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; N. G., | ||
+ | in: Život umělce, č. 16, říjen 2009, s. 30–32; DČD 4, rejstřík; J. Černý, | ||
+ | Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, s. 45; | ||
+ | V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) | ||
+ | nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Divadelní ústav, Praha, dokumentace; pamětní deska, hřbitov Praha-Strašnice. | ||
+ | |||
+ | Zdeněk Doskočil | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] |
Verze z 29. 3. 2018, 20:54
Nelly GAIEROVÁ | |
Narození | 3.10.1908 |
---|---|
Místo narození | Hradec Králové |
Úmrtí | 30.10.1995 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48104 |
GAIEROVÁ, Nelly (vl. jm. Cornélia, Kornelia, Kornelie, provd. 1. Peyrová, 2. Valentová), * 3. 10. 1908 Hradec Králové, † 30. 10. 1995 Praha, herečka, operetní zpěvačka
Otec, důstojník rakousko-uherské armády, padl na počátku první světové války. Umělecké nadání zdědila G. po matce Gabriele, úspěšné klavíristce. Hudbě se věnovali také sourozenci: Sestra Wandeta byla klavíristkou, účinkovala s Českou filharmonií, bratr Theodor byl varhaníkem. G. 1925–30 studovala zpěv u profesorky D. Branbergerové na pražské Státní konzervatoři. Absolvovala Ravelovým písňovým cyklem Šeherezáda při koncertu s Českou filharmonií. Již za studií zaujala jako mezzosopranistka, resp. altistka. V premiéře provedla písně J. Křičky (Daniny písničky, 1928), I. Krejčího, O. Jeremiáše a vokální cykly M. Ravela, G. Aurica a E. Satieho. 1928 vynikla při brněnském zájezdu konzervatoře jako Jiřík v opeře V. Nováka Zvíkovský rarášek. Od 1927 často spolupracovala s rozhlasem, 1930 se podílela na nahrávce Smetanovy Prodané nevěsty připravené F. Pujmanem a O. Jeremiášem. Zahájila operní dráhu v ostravském Národním divadle moravskoslezském (1933/34) a Městském divadle v Plzni (hostování 1932–34, angažmá 1934/35), kde zpívala úlohy subretní a mladodramatické (Esmeralda, B. Smetana: Prodaná nevěsta; Kuchtík, všechny tři lesní žínky, Cizí kněžna, A. Dvořák: Rusalka). Záhy však přešla k operetě (poprvé zpívala Rosalindu v ostravském nastudování Netopýra J. Strausse ml.). Po úspěchu v titulní roli plzeňské inscenace Lehárovy Giuditty se 1934 stala první subretou pražské Velké operety (účinkování 1932, angažmá 1934–39, opětovně 1940–42), kde často vystupovala s J. Pospíšilem. Perfektní dikci, bravurní intonační a výrazové zvládnutí pěveckých partů, smysl pro vtip a ironii, noblesu, šarm, temperament i civilně přirozený herecký projev tu zúročila v klasickém operetním repertoáru (Helena, O. Nedbal: Polská krev; titulní role v E. Kalmán: Hraběnka Marica; R. Friml: Rose Marie; F. Lehár: Giuditta aj.). 1939 krátce hrála činohru v Divadle U Nováků. 1942 přešla pod záminkou poškození hlasivek do činoherního souboru holešovické Uranie, aby se vyhnula nucenému angažmá v Novém německém divadle. Po uzavření českých divadel 1944 se věnovala práci pro rozhlas.
Po válce nastoupila do nově založeného Divadla 5. května (1945/46), kde zazářila v Radokově inscenaci Lehárovy Veselé vdovy. 1946–48 byla členkou Divadla V + W, následně účinkovala v Divadle státního filmu. 1955–79 působila ve Státním (posléze Hudebním) divadle Karlín a v Hudebním divadle v Nuslích. I po odchodu na odpočinek se na karlínské scéně objevovala až do počátku devadesátých let. Vytvořila postavy v operetách (K. Millöcker: Žebravý student, 1955; F. v. Suppé: Boccaccio, 1956; E. Kalmán: Čardášová princezna, 1958; R. Heuberger: Ples v opeře, 1960; A. Sullivan: Gondoliéři, 1962; J. Offenbach: Šestá žena Modrovousova, 1963; P. Burkhard: Ohňostroj, 1965; H. Berté – F. Schubert: Dům u tří děvčátek, 1968; P. Abraham: Ples v hotelu Savoy, 1970; R. Friml: Král tuláků, 1972; R. Stolz: Peppina, 1972; J. Kalaš: Mlynářka z Granady, 1981). Později se prosadila v muzikálech (A. Fried: Noc v Harlemu, 1961; K. Weill: Vzestup a pád města Mahagonny, 1961; týž: Žebrácká opera, 1963; F. Loewe: My Fair Lady, 1964; J. Kern: Loď komediantů, 1972; F. Živný – E. A. Longen: C. k. polní maršálek, 1978; J. Ježek – J. Voskovec – J. Werich: Balada z hadrů, 1984). Životní rolí se pro ni stala dohazovačka Dolly Leviová v Hermanově muzikálu Hello, Dolly! (1966). Ještě ve zralém věku se s úspěchem představila jako paní Schneiderová v nastudování Kabaretu J. Kandera (1978). Naposledy hrála úlohu Staré paní v muzikálu M. Štědroně a M. Uhdeho Hra na pohádku máje (1991). 1980 hostovala v Národním divadle v roli zpěvačky v Macháčkově inscenaci Čapkovy Bílé nemoci.
Zásluhou filmu se G. stala, zejména ve zralejším věku, i vyhledávanou činoherní herečkou. Po příchodu do Prahy debutovala titulní postavou zpívající herečky Darie Rovinské v sentimentální romanci O. Kmínka Klub tří (1935). Obdobnou roli získala v melodramatu Její hřích (1939). Za protektorátu vytvořila drobnější party ve snímcích O. Nového (Čtrnáctý u stolu), O. Vávry (Šťastnou cestu), F. Čápa (Tanečnice, vše 1943) a M. Cikána (U pěti veverek, 1944). V poválečném období se soustředila na jevištní práci. Filmaři byla nadále obsazována jen do vedlejších, až epizodních rolí zámožných dam (Nevíte o bytě, 1947; Anna proletářka, 1952; Dita Saxová, 1967), manželek (Křížová trojka, 1948; Vstanou noví bojovníci, 1950; Slovo dělá ženu, 1952), matek (Stříbrný vítr, 1954), šlechtičen (Z mého života, 1955; Čas lásky a naděje, 1976; Šílený kankán, 1982; Fešák Hubert, 1984; Svatba upírů, 1993), starších žen (Sarajevský atentát, 1975; Já už budu hodný, dědečku!, 1978; Zkrocení zlého muže, 1986; Šašek a královna, 1987; Příliš hlučná samota, 1994). Výjimku představovaly dvě postavy: herečka Alena v příběhu J. Hanibala Hvězda (1969) a úloha bývalé operetní divy Sandry Kálayové v Balíkově psychologickém snímku Konečná stanice (1981). Řadu menších rolí nabídla G. od šedesátých let také televize. Do povědomí se nejvíce zapsala jako Klára Grosbyová v epizodě ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky (1989). Pracovala pro rozhlas i dabing, nahrávala gramofonové desky. 1983 o ní natočil režisér M. Macků televizní medailón Muzikál pro N. G.
Prvním manželem G. byl JUDr. Karel Peyr (* 6. 2. 1904, † 1989), advokát, po únoru 1948 pomocný dělník a filmový epizodista. Manželství skončilo rozvodem. Podruhé se ve třicátých letech provdala za úředníka různých filmových výroben Josefa Valentu (1895–1966?). Ocenění: vyznamenání Za vynikající práci, 1968; zasloužilá umělkyně, 1969; cena Senior Prix za celoživotní uměleckou činnost, 1993; Cena Thálie 93 za celoživotní mistrovství v operetě, 1994.
L: MČE 2, s. 554; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 356; Kdo je kdo 91/92. Česká republika – Federální orgány ČSFR 2, 1991, s. 1046; HS 1, s. 358; EJ, s. 154; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí po roce 1945 a bibliografií, stav k 30. 6. 2015); FPH 1, s. 114–115; Fikejz 1, s. 302–303; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; N. G., in: Život umělce, č. 16, říjen 2009, s. 30–32; DČD 4, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, s. 45; V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík.
P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace; pamětní deska, hřbitov Praha-Strašnice.
Zdeněk Doskočil