GAIEROVÁ Nelly 3.10.1908-30.10.1995: Porovnání verzí

Verze z 29. 3. 2018, 20:54

Nelly GAIEROVÁ
Narození	3.10.1908
Místo narození	Hradec Králové
Úmrtí	30.10.1995
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48104

GAIEROVÁ, Nelly (vl. jm. Cornélia, Kornelia, Kornelie, provd. 1. Peyrová, 2. Valentová), * 3. 10. 1908 Hradec Králové, † 30. 10. 1995 Praha, herečka, operetní zpěvačka

Otec, důstojník rakousko-uherské armády, padl na počátku první světové války. Umělecké nadání zdědila G. po matce Gabriele, úspěšné klavíristce. Hudbě se věnovali také sourozenci: Sestra Wandeta byla klavíristkou, účinkovala s Českou filharmonií, bratr Theodor byl varhaníkem. G. 1925–30 studovala zpěv u profesorky D. Branbergerové na pražské Státní konzervatoři. Absolvovala Ravelovým písňovým cyklem Šeherezáda při koncertu s Českou filharmonií. Již za studií zaujala jako mezzosopranistka, resp. altistka. V premiéře provedla písně J. Křičky (Daniny písničky, 1928), I. Krejčího, O. Jeremiáše a vokální cykly M. Ravela, G. Aurica a E. Satieho. 1928 vynikla při brněnském zájezdu konzervatoře jako Jiřík v opeře V. Nováka Zvíkovský rarášek. Od 1927 často spolupracovala s rozhlasem, 1930 se podílela na nahrávce Smetanovy Prodané nevěsty připravené F. Pujmanem a O. Jeremiášem. Zahájila operní dráhu v ostravském Národním divadle moravskoslezském (1933/34) a Městském divadle v Plzni (hostování 1932–34, angažmá 1934/35), kde zpívala úlohy subretní a mladodramatické (Esmeralda, B. Smetana: Prodaná nevěsta; Kuchtík, všechny tři lesní žínky, Cizí kněžna, A. Dvořák: Rusalka). Záhy však přešla k operetě (poprvé zpívala Rosalindu v ostravském nastudování Netopýra J. Strausse ml.). Po úspěchu v titulní roli plzeňské inscenace Lehárovy Giuditty se 1934 stala první subretou pražské Velké operety (účinkování 1932, angažmá 1934–39, opětovně 1940–42), kde často vystupovala s J. Pospíšilem. Perfektní dikci, bravurní intonační a výrazové zvládnutí pěveckých partů, smysl pro vtip a ironii, noblesu, šarm, temperament i civilně přirozený herecký projev tu zúročila v klasickém operetním repertoáru (Helena, O. Nedbal: Polská krev; titulní role v E. Kalmán: Hraběnka Marica; R. Friml: Rose Marie; F. Lehár: Giuditta aj.). 1939 krátce hrála činohru v Divadle U Nováků. 1942 přešla pod záminkou poškození hlasivek do činoherního souboru holešovické Uranie, aby se vyhnula nucenému angažmá v Novém německém divadle. Po uzavření českých divadel 1944 se věnovala práci pro rozhlas.

Po válce nastoupila do nově založeného Divadla 5. května (1945/46), kde zazářila v Radokově inscenaci Lehárovy Veselé vdovy. 1946–48 byla členkou Divadla V + W, následně účinkovala v Divadle státního filmu. 1955–79 působila ve Státním (posléze Hudebním) divadle Karlín a v Hudebním divadle v Nuslích. I po odchodu na odpočinek se na karlínské scéně objevovala až do počátku devadesátých let. Vytvořila postavy v operetách (K. Millöcker: Žebravý student, 1955; F. v. Suppé: Boccaccio, 1956; E. Kalmán: Čardášová princezna, 1958; R. Heuberger: Ples v opeře, 1960; A. Sullivan: Gondoliéři, 1962; J. Offenbach: Šestá žena Modrovousova, 1963; P. Burkhard: Ohňostroj, 1965; H. Berté – F. Schubert: Dům u tří děvčátek, 1968; P. Abraham: Ples v hotelu Savoy, 1970; R. Friml: Král tuláků, 1972; R. Stolz: Peppina, 1972; J. Kalaš: Mlynářka z Granady, 1981). Později se prosadila v muzikálech (A. Fried: Noc v Harlemu, 1961; K. Weill: Vzestup a pád města Mahagonny, 1961; týž: Žebrácká opera, 1963; F. Loewe: My Fair Lady, 1964; J. Kern: Loď komediantů, 1972; F. Živný – E. A. Longen: C. k. polní maršálek, 1978; J. Ježek – J. Voskovec – J. Werich: Balada z hadrů, 1984). Životní rolí se pro ni stala dohazovačka Dolly Leviová v Hermanově muzikálu Hello, Dolly! (1966). Ještě ve zralém věku se s úspěchem představila jako paní Schneiderová v nastudování Kabaretu J. Kandera (1978). Naposledy hrála úlohu Staré paní v muzikálu M. Štědroně a M. Uhdeho Hra na pohádku máje (1991). 1980 hostovala v Národním divadle v roli zpěvačky v Macháčkově inscenaci Čapkovy Bílé nemoci.

Zásluhou filmu se G. stala, zejména ve zralejším věku, i vyhledávanou činoherní herečkou. Po příchodu do Prahy debutovala titulní postavou zpívající herečky Darie Rovinské v sentimentální romanci O. Kmínka Klub tří (1935). Obdobnou roli získala v melodramatu Její hřích (1939). Za protektorátu vytvořila drobnější party ve snímcích O. Nového (Čtrnáctý u stolu), O. Vávry (Šťastnou cestu), F. Čápa (Tanečnice, vše 1943) a M. Cikána (U pěti veverek, 1944). V poválečném období se soustředila na jevištní práci. Filmaři byla nadále obsazována jen do vedlejších, až epizodních rolí zámožných dam (Nevíte o bytě, 1947; Anna proletářka, 1952; Dita Saxová, 1967), manželek (Křížová trojka, 1948; Vstanou noví bojovníci, 1950; Slovo dělá ženu, 1952), matek (Stříbrný vítr, 1954), šlechtičen (Z mého života, 1955; Čas lásky a naděje, 1976; Šílený kankán, 1982; Fešák Hubert, 1984; Svatba upírů, 1993), starších žen (Sarajevský atentát, 1975; Já už budu hodný, dědečku!, 1978; Zkrocení zlého muže, 1986; Šašek a královna, 1987; Příliš hlučná samota, 1994). Výjimku představovaly dvě postavy: herečka Alena v příběhu J. Hanibala Hvězda (1969) a úloha bývalé operetní divy Sandry Kálayové v Balíkově psychologickém snímku Konečná stanice (1981). Řadu menších rolí nabídla G. od šedesátých let také televize. Do povědomí se nejvíce zapsala jako Klára Grosbyová v epizodě ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky (1989). Pracovala pro rozhlas i dabing, nahrávala gramofonové desky. 1983 o ní natočil režisér M. Macků televizní medailón Muzikál pro N. G.

Prvním manželem G. byl JUDr. Karel Peyr (* 6. 2. 1904, † 1989), advokát, po únoru 1948 pomocný dělník a filmový epizodista. Manželství skončilo rozvodem. Podruhé se ve třicátých letech provdala za úředníka různých filmových výroben Josefa Valentu (1895–1966?). Ocenění: vyznamenání Za vynikající práci, 1968; zasloužilá umělkyně, 1969; cena Senior Prix za celoživotní uměleckou činnost, 1993; Cena Thálie 93 za celoživotní mistrovství v operetě, 1994.

L: MČE 2, s. 554; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 356; Kdo je kdo 91/92. Česká republika – Federální orgány ČSFR 2, 1991, s. 1046; HS 1, s. 358; EJ, s. 154; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí po roce 1945 a bibliografií, stav k 30. 6. 2015); FPH 1, s. 114–115; Fikejz 1, s. 302–303; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; N. G., in: Život umělce, č. 16, říjen 2009, s. 30–32; DČD 4, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, s. 45; V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík.

P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace; pamětní deska, hřbitov Praha-Strašnice.

Zdeněk Doskočil