GAJDOŠÍK Jozef 16.9.1921-19.3.1981: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 541
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 28. 11. 2019, 15:48

Jozef GAJDOŠÍK
Narození 16.9.1921
Místo narození Kmeťovo (U Nových Zámků, Slovensko)
Úmrtí 19.3.1981
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 541
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48106

GAJDOŠÍK, Jozef, * 16. 9. 1921 Kmeťovo (u Nových Zámků, Slovensko), † 19. 3. 1981 Bratislava (Slovensko), politik

Pocházel z rodiny zemědělského dělníka. 1937–41 studoval na učitelských ústavech v Levicích, Nové Bani a Banské Štiavnici. Po absolvování učil dva roky v kysuckých obcích Čierne a Oščadnica. 1943 nastoupil základní vojenskou službu ve slovenské armádě, v srpnu 1944 zběhl k partyzánské skupině Čapajev a bojoval ve Slovenském národním povstání. U Prešova byl zajat a poslán s transportem do Německa, odkud se mu podařilo uprchnout. 1945/46 opět učil v Oščadnici. 1946–48 byl zaměstnán u Československé přesídlovací komise v Maďarsku, která zajišťovala poválečnou výměnu obyvatelstva mezi oběma zeměmi, a současně redigoval krajanský časopis Sloboda v Budapešti. Po návratu nastoupil jako finanční referent Krajského národního výboru v Žilině, kde setrval do 1952.

Krátce po osvobození vstoupil do Demokratické strany. Po jejím rozpadu přešel na jaře 1948 do nástupnické Strany slovenskej obrody, která byla plně podřízena KSČ. 1949 se podílel na tzv. Katolické akci, s jejíž pomocí se komunisté pokusili vnitřně rozvrátit katolickou církev. Bezvýhradná G. loajalita k záměrům vládnoucí garnitury mu otevřela cestu ke kariérnímu růstu. 1952–70 byl generálním (ústředním) tajemníkem Strany slovenskej obrody. Získal si důvěru vedoucích představitelů KSS. V četných sporech, které měl s tehdejším předsedou strany Jozefem Kyselým a dalšími funkcionáři, mohl G. počítat s jejich podporou. V průběhu padesátých let získal ve straně výsadní postavení a odsunul Kyselého do role pouhé ceremoniální postavy. Na veřejnosti vystupoval jako reprezentant satelitní politické strany, disciplinovaně obhajující všechny proměny politické linie KSČ. 1954 se stal jejím tajným členem. Jeho stranická legitimace byla uložena u A. Novotného a členské příspěvky platil osobně prvnímu tajemníkovi ÚV KSS K. Bacílkovi.

V březnu 1954 se stal jako náhradník poslancem Slovenské národní rady (SNR). Téhož roku uspěl i v řádných volbách a mandát poté nepřetržitě obhajoval až do své smrti. 1953–68 zastával různá místa ve Sboru pověřenců i orgánech SNR. Od března do září 1953 byl pověřencem stavebních hmot, 1953–55 místního hospodářství, 1955–58 pracovních sil. Po krátké přestávce byl 1959–60 pověřencem potravinářského průmyslu. Po zrušení Sboru pověřenců a převedení jeho výkonných pravomocí na SNR působil 1960–64 a znovu 1967–68 jako předseda komise SNR (pověřenec) pro věci finanční, 1964–67 pro potravinářský průmysl. Za Stranu slovenské obrody byl delegován do ÚV Národní fronty ČSR (později ČSSR) a ÚV Slovenské národní fronty.

V době pražského jara patřil ve Straně slovenské obrody ke konzervativnímu proudu. Obhajoval její poúnorovou činnost a podporoval stejně smýšlejícího předsedu J. Mjartana. Současně se ale již na počátku roku 1968 zapojil v SNR do diskuse o novém vymezení kompetencí slovenských národních orgánů. Navrhl znovuobnovení Sboru pověřenců a kritizoval předsedu SNR M. Chudíka za podporu A. Novotného. Komunistům oddaný G. zřejmě jednal na popud funkcionářů KSS. V březnu 1968 se stal členem komise SNR pro státoprávní otázky, která jejich řešení spatřovala ve federalizaci republiky. S nástupem tzv. normalizace si postavení ještě načas upevnil. Od ledna do září 1969 pracoval v první federální vládě O. Černíka jako státní tajemník ministerstva financí, posléze 1969–70 vykonával funkci ministra financí Slovenské socialistické republiky. 1970 byl odsunut na reprezentativní post místopředsedy SNR, kde setrval až do konce života. Obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1955), Řád práce (1971), Řád Vítězného února (1980).

L: MČE 2, s. 555; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 209; J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948–1989, Prešov 2003, s. 112–113; J. Marušiak, Postavenie nekomunistických strán v politickom systéme Slovenska v druhej polovici 50. rokov, in: Politické vedy 3, 2000, č. 1, s. 22–69; M. Barnovský, Prvá vlna destalinizácie a Slovensko, 2002, s. 96; J. Pešek, Slovensko na prelome 50. a 60. rokov, 2005, s. 79–80, 86–87; J. Marek – P. Malíř a kol., Politické strany II (1938–2004). Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a v Československu, 2005, s. 1322–1325, 1328–1329; J. Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století, 2012, s. 470, 474; Rudé právo 3. 1. 1969, s. 3; https://cs.wikipedia.org/ (stav k 12. 5. 2015).

Zdeněk Doskočil