GALATÍKOVÁ Věra 19.8.1938-21.12.2007: Porovnání verzí

Z Personal
 
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Věra GALATÍKOVÁ
 
| jméno = Věra GALATÍKOVÁ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Galatikova Vera portret.jpg
 
| datum narození = 19.8.1938
 
| datum narození = 19.8.1938
 
| místo narození = Zlín
 
| místo narození = Zlín
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 544-546
 
}}
 
}}
  
Řádka 87: Řádka 88:
 
Film neposkytl G. tolik příležitostí jako divadlo. Před kamerou
 
Film neposkytl G. tolik příležitostí jako divadlo. Před kamerou
 
debutovala 1962 figurou venkovské dívky Jolany ve slovenském
 
debutovala 1962 figurou venkovské dívky Jolany ve slovenském
dramatu M. Hollého Havrania cesta. F. Vláčil jí nabídl
+
dramatu M. Hollého ''Havrania cesta''. F. Vláčil jí nabídl
stěžejní part zemanky Lenory ve středověké baladě Údolí včel
+
stěžejní part zemanky Lenory ve středověké baladě ''Údolí včel''
 
(1967). Na sklonku šedesátých let vytvořila několik menších
 
(1967). Na sklonku šedesátých let vytvořila několik menších
 
rolí: Patřila mezi ně skica manželky sedláka Františka ve vesnické
 
rolí: Patřila mezi ně skica manželky sedláka Františka ve vesnické
kronice V. Jasného Všichni dobří rodáci (1968), barová
+
kronice V. Jasného ''Všichni dobří rodáci'' (1968), barová
zpěvačka Helena v Mášově Ohlédnutí (1968), svazačka z trezorového
+
zpěvačka Helena v Mášově ''Ohlédnutí'' (1968), svazačka z trezorového
snímku J. Menzla Skřivánci na niti (1969) či citově
+
snímku J. Menzla ''Skřivánci na niti'' (1969) či citově
labilní žena v Matějkově psychologickém dramatu Nahota
+
labilní žena v Matějkově psychologickém dramatu ''Nahota''
 
(1970). Od počátku sedmdesátých let byla stereotypně obsazována
 
(1970). Od počátku sedmdesátých let byla stereotypně obsazována
do úloh manželek a matek dospívajících dětí (Rodeo,
+
do úloh manželek a matek dospívajících dětí (''Rodeo'',
1972; Zrcadlo pro Kristinu, 1975; Stín létajícího ptáčka, 1977;
+
1972; ''Zrcadlo pro Kristinu'', 1975; ''Stín létajícího ptáčka'', 1977;
Sólo pro starou dámu, 1978; Kam nikdo nesmí, 1979; Havárie,
+
''Sólo pro starou dámu'', 1978; ''Kam nikdo nesmí'', 1979; ''Havárie'',
1985; Kytice, 2000), lékařek a ošetřovatelek (Zrcadlení, 1977;
+
1985; ''Kytice'', 2000), lékařek a ošetřovatelek (''Zrcadlení'', 1977;
Anděl Exit, 2000), učitelek (Jakub, 1976), sekretářek (Skalpel,
+
''Anděl Exit'', 2000), učitelek (''Jakub'', 1976), sekretářek (''Skalpel,''
prosím, 1985) či intelektuálek (Člověk proti zkáze, 1989).
+
''prosím'', 1985) či intelektuálek (''Člověk proti zkáze'', 1989).
 
Z této linie vybočily jen učitelka Pavla Kodetová ve Vláčilově
 
Z této linie vybočily jen učitelka Pavla Kodetová ve Vláčilově
přepisu románu B. Říhy Dým bramborové natě (1976) a venkovanka
+
přepisu románu B. Říhy ''Dým bramborové natě'' (1976) a venkovanka
Halina Vašicová ve filmu J. Hanibala Láska s vůní
+
Halina Vašicová ve filmu J. Hanibala ''Láska s vůní''
pryskyřice (1984). Výraznější uplatnění našla G. v televizi, kde
+
''pryskyřice'' (1984). Výraznější uplatnění našla G. v televizi, kde
 
se zvláště v osmdesátých letech představila sérií charakterních
 
se zvláště v osmdesátých letech představila sérií charakterních
hrdinek (Dlouhý podzimní den, 1971; Pozdní léto, 1974; Julie
+
hrdinek (''Dlouhý podzimní den'', 1971; ''Pozdní léto'', 1974; ''Julie pod balkonem'', 1978; ''Půl milionu za Alvara'', 1979; ''Počítání oveček'',
pod balkonem, 1978; Půl milionu za Alvara, 1979; Počítání oveček,
+
1981; ''Babička se zbláznila'', 1982; ''Jako kníže Rohan''; ''Johnny si vzal pušku''; ''Kvůli mně přestane'', 1983;  
1981; Babička se zbláznila, 1982; Jako kníže Rohan; Johnny
+
''Její pastorkyňa'', 1984;
si vzal pušku; Kvůli mně přestane, 1983; Její pastorkyňa, 1984;
+
''Několik životů''; ''Nevěsta''; ''Tchyně'', 1985; ''Principálka'', 1986; ''Zatmění všech sluncí'', 1987;  
Několik životů; Nevěsta; Tchyně, 1985; Principálka, 1986; Zatmění
+
''Kdoví kdy začne svítat'', 1988; ''Příběh kriminálního rady'', 1994; ''Hadí tanec'', 2005), hrdých aristokratek
všech sluncí, 1987; Kdoví kdy začne svítat, 1988; Příběh
+
(''Na dvoře vévodském'', 1979; ''Smrt krále Václava IV.'', 1983)
kriminálního rady, 1994; Hadí tanec, 2005), hrdých aristokratek
+
(Na dvoře vévodském, 1979; Smrt krále Václava IV., 1983)
+
 
a pohádkových postav. Diváky nejvíce oslovila 1984 jako ředitelka
 
a pohádkových postav. Diváky nejvíce oslovila 1984 jako ředitelka
Martínková v seriálu My všichni školou povinní (Zlatý
+
Martínková v seriálu ''My všichni školou povinní'' (Zlatý
 
krokodýl ʼ84; Zlatý květ, 1985). V rozhlase recitovala poezii,
 
krokodýl ʼ84; Zlatý květ, 1985). V rozhlase recitovala poezii,
 
četla prózu a odehrála řadu dramatických postav (např. Hester
 
četla prózu a odehrála řadu dramatických postav (např. Hester
Prynnová, N. Hawthorn – M. Götz: Šarlatové písmeno; Marie
+
Prynnová, N. Hawthorn – M. Götz: ''Šarlatové písmeno''; Marie
Rajevská-Volkonská, H. Šedivá: Útěk, 1976; Božena Němcová,
+
Rajevská-Volkonská, H. Šedivá: ''Útěk'', 1976; Božena Němcová,
M. Uhde: Jitřenka naší slávy, 1977; Marta, M. Mathausová:
+
M. Uhde: ''Jitřenka naší slávy'', 1977; Marta, M. Mathausová:
Rozhovor na konci léta, 1983). Popularitu si získala dabováním
+
''Rozhovor na konci léta'', 1983). Popularitu si získala dabováním
 
francouzské herečky A. Girardotové. Od 1987 vyučovala hereckou
 
francouzské herečky A. Girardotové. Od 1987 vyučovala hereckou
 
tvorbu na pražské DAMU (docentkou 1993). Ocenění:
 
tvorbu na pražské DAMU (docentkou 1993). Ocenění:
Řádka 132: Řádka 131:
 
herectví. Pohřbena je v Praze-Motole.
 
herectví. Pohřbena je v Praze-Motole.
  
L: MČE 2, s. 557; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 358; FPH 1, s. 116–117; Fikejz 1,
+
'''L:''' MČE 2, s. 557; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 358; FPH 1, s. 116–117; Fikejz 1,
 
s. 305–306; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí, stav k 15. 6.
 
s. 305–306; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí, stav k 15. 6.
 
2015); http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 15. 6. 2015);
 
2015); http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 15. 6. 2015);
Řádka 143: Řádka 142:
 
V. G. v rozhovoru Zuzany Maléřové, CD, 2012.
 
V. G. v rozhovoru Zuzany Maléřové, CD, 2012.
  
P: Archiv ND, Praha, V. G. (osobní spis, výstřižkový archiv); Divadelní ústav,
+
'''P:''' Archiv ND, Praha, V. G. (osobní spis, výstřižkový archiv); Divadelní ústav,
 
Praha, dokumentace.
 
Praha, dokumentace.
  
Řádka 154: Řádka 153:
 
[[Kategorie:2007]]
 
[[Kategorie:2007]]
 
[[Kategorie:Kladno]]
 
[[Kategorie:Kladno]]
 +
 +
<gallery>
 +
Galatikova Vera Udoli vcel.JPG|Historické drama Údolí včel (Věra Galatíková, Petr Čepek a Jan Kačer), 1967
 +
Galatikova vera Frej.jpg|Věra Galatíková s manželem Ladislavem Frejem
 +
</gallery>

Aktuální verze z 16. 1. 2021, 14:49

Věra GALATÍKOVÁ
Narození 19.8.1938
Místo narození Zlín
Úmrtí 21.12.2007
Místo úmrtí Kladno
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 544-546
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48108

GALATÍKOVÁ, Věra, * 19. 8. 1938 Zlín, † 21. 12. 2007 Kladno, herečka

Narodila se v rodině pracovníka Baťových strojíren Ignáce Galatíka a Marie, roz. Poláškové. Dětství prožila na valašské samotě s výjimkou 1939–40 strávených v chorvatské obci Borovo (Vukovar), kam otec odjel za prací. Zájem o divadlo v ní podnítila matka, nadšená ochotnická herečka. Ze zlínského gymnázia přestoupila do druhého ročníku Pedagogické školy pro vzdělávání učitelů národních škol v Kroměříži (maturita 1957), kde hrála s ochotníky a věnovala se recitaci. Poté rok učila na základní škole ve Vracově (u Kyjova), odkud odešla studovat herectví na brněnskou JAMU (absolvovala 1962). Z pedagogů ji ovlivnili J. Ryšánková, J. Lázničková, O. Vykypěl, a především E. Sokolovský st. Pod jeho režijním vedením nastudovala v Činoherním studiu JAMU první výraznější role (Valja, A. Arbuzov: Irkutská historie; Důrová, V. Vančura: Rozmarné léto; Elvíra, Molière: Don Juan). Za studií hostovala v Divadle bratří Mrštíků (Marcela, V. Nezval: Manon Lescaut) a ve Státním divadle v Brně (Zoša, R. Brandstaetter, Markoltovo šprýmování aneb frantové a bařtipáni; Ludovika, B. Brecht: Kavkazský křídový kruh). Od počátku kariéry vytvářela především charakterní a dramatické role. Vynikala jako představitelka psychologicky složitých, realistických, čechovovských či antických hrdinek. Její herectví se vyznačovalo přesnou mírou stylizace, smyslem pro detail v mimice, gestu a intonaci, kultivovaným projevem, neobvyklou barvou hlasu, schopnou vyjádřit emoci i intelektuální hloubku.

První angažmá získala ve Východočeském divadle v Pardubicích (1962–67). Spolupracovala s režiséry J. Novotným, R. Mihulou a generačně i intelektuálně blízkou H. Glancovou. Zaujala jako Marka v Leonovově Zlatém kočáru, Blažena v Shakespearově Mnoho povyku pro nic, Nina v Lermontovově Maškarádě, titulní postava v Hildeshaimerově Dobývání princezny Turandot či ve Strindbergově Královně Kristině, Silvie ze Schisgalových Stenotypistů, a především Jelena Andrejevna v Čechovově Strýčku Váňovi. Recitovala také v pardubické Viole (A. Phillipová: Kratší než vzdech). 1967 odešla do Prahy a na pět sezon se stala členkou Činoherního klubu. Uplatnila se tu především v postavách z moderní dramaturgie (Matka v Bondově Spasených; ošetřovatelka Gábinka v tragikomedii A. Vostré Na ostří nože; Stařena ve Vostrého dramatizaci Voltairova románu Candide). Mimořádný ohlas vyvolalo její nesentimentální pojetí Raněvské v Kačerově režii Čechovova Višňového sadu. Po nástupu tzv. normalizace odešla do Divadla S. K. Neumanna (1972–79). Inspirativní úkoly jí nabídl do Libně odsunutý O. Krejča (Anna Vojnicevová, A. P. Čechov: Platonov; Zuzka, G. Preissová – O. Krejča: Eva krajčířka; dvojrole Isabelly a Hippolity, P. Corneille: Magická komedie). V druhé polovině sedmdesátých let se představila jako Tonička v Hrubínově Křišťálové noci, Kristina v tragédii O’ Neilla Smutek sluší Elektře, Helena ve hře S. Delaneyové Chuť medu. Komediální příležitost dostala jako Madeleine v nenáročné variaci V. Petrova Mušketýři po třiceti letech aneb Čestné mušketýrské. Nevyhnula se ale ani účinkování v trapném pamfletu na rok 1968 (V. Trapl: Tobě hrana zvonit nebude). 1979–93 byla členkou Městských divadel pražských, kde se potkala s režiséry L. Vymětalem a K. Křížem. Sehrála tu např. Xanthippu v alegorické hře E. Radzinského Rozhovory se Sokratem, více postav z karnevalové komedie Co řekl Ruzante, Annu v Schnitzlerově Neznámé pevnině, Titánii v Shakespearově Snu noci svatojánské, matku v Krvavé svatbě F. G. Lorky, diktátorskou vrchní sestru Ratchedovou v adaptaci Keseyova románu Přelet nad hnízdem kukačky, Zimsenovou v Dürrenmattově Achterloo a Julii v Boltonově a Maughamově konverzační komedii Julie, ty jsi kouzelná! Divadelní dráhu G. završila v Národním divadle (1993–2005). Kritika ocenila role paní Sorbyové v Ibsenově Divoké kachně, Lindy v Millerově Smrti obchodního cestujícího, Jedličkové v Paličově dceři J. K. Tyla, Gunhildy Borkmanové opět v Ibsenově hře John Gabriel Borkman a Mommo v Murphyho dramatu Bailegangaire aneb Město beze smíchu. Nejvýraznějšího úspěchu dosáhla jako trojská královna Hekabé při hostování v Divadle Labyrint v Euripidově tetralogii Pokořitelé Tróje (Cena Thálie 1994). Jako host se vrátila do Činoherního klubu (T. Williams: Skleněný zvěřinec). S přestávkami se věnovala uměleckému přednesu. Účinkovala v pražské Viole (Pod nebem Francie; Kůň a tanečnice; Láska je silnější než bolest; Jako záblesk dýky) a od konce osmdesátých let také v Lyře Pragensis (Anna Achmatovová; A. de Saint-Exupéry: Malý princ; Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti; F. Peroutka: Budování státu aj.).

Film neposkytl G. tolik příležitostí jako divadlo. Před kamerou debutovala 1962 figurou venkovské dívky Jolany ve slovenském dramatu M. Hollého Havrania cesta. F. Vláčil jí nabídl stěžejní part zemanky Lenory ve středověké baladě Údolí včel (1967). Na sklonku šedesátých let vytvořila několik menších rolí: Patřila mezi ně skica manželky sedláka Františka ve vesnické kronice V. Jasného Všichni dobří rodáci (1968), barová zpěvačka Helena v Mášově Ohlédnutí (1968), svazačka z trezorového snímku J. Menzla Skřivánci na niti (1969) či citově labilní žena v Matějkově psychologickém dramatu Nahota (1970). Od počátku sedmdesátých let byla stereotypně obsazována do úloh manželek a matek dospívajících dětí (Rodeo, 1972; Zrcadlo pro Kristinu, 1975; Stín létajícího ptáčka, 1977; Sólo pro starou dámu, 1978; Kam nikdo nesmí, 1979; Havárie, 1985; Kytice, 2000), lékařek a ošetřovatelek (Zrcadlení, 1977; Anděl Exit, 2000), učitelek (Jakub, 1976), sekretářek (Skalpel, prosím, 1985) či intelektuálek (Člověk proti zkáze, 1989). Z této linie vybočily jen učitelka Pavla Kodetová ve Vláčilově přepisu románu B. Říhy Dým bramborové natě (1976) a venkovanka Halina Vašicová ve filmu J. Hanibala Láska s vůní pryskyřice (1984). Výraznější uplatnění našla G. v televizi, kde se zvláště v osmdesátých letech představila sérií charakterních hrdinek (Dlouhý podzimní den, 1971; Pozdní léto, 1974; Julie pod balkonem, 1978; Půl milionu za Alvara, 1979; Počítání oveček, 1981; Babička se zbláznila, 1982; Jako kníže Rohan; Johnny si vzal pušku; Kvůli mně přestane, 1983; Její pastorkyňa, 1984; Několik životů; Nevěsta; Tchyně, 1985; Principálka, 1986; Zatmění všech sluncí, 1987; Kdoví kdy začne svítat, 1988; Příběh kriminálního rady, 1994; Hadí tanec, 2005), hrdých aristokratek (Na dvoře vévodském, 1979; Smrt krále Václava IV., 1983) a pohádkových postav. Diváky nejvíce oslovila 1984 jako ředitelka Martínková v seriálu My všichni školou povinní (Zlatý krokodýl ʼ84; Zlatý květ, 1985). V rozhlase recitovala poezii, četla prózu a odehrála řadu dramatických postav (např. Hester Prynnová, N. Hawthorn – M. Götz: Šarlatové písmeno; Marie Rajevská-Volkonská, H. Šedivá: Útěk, 1976; Božena Němcová, M. Uhde: Jitřenka naší slávy, 1977; Marta, M. Mathausová: Rozhovor na konci léta, 1983). Popularitu si získala dabováním francouzské herečky A. Girardotové. Od 1987 vyučovala hereckou tvorbu na pražské DAMU (docentkou 1993). Ocenění: zasloužilá umělkyně (1988), Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu (2000), Křišťálová růže za recitaci (2000). Manželem G. byl od 1977 herec Ladislav Frej st. (* 26. 11. 1941 Brno), dcera Kristýna (* 26. 10. 1971 Praha) i syn Ladislav ml. (* 8. 10. 1973 Praha) se také věnují herectví. Pohřbena je v Praze-Motole.

L: MČE 2, s. 557; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 358; FPH 1, s. 116–117; Fikejz 1, s. 305–306; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí, stav k 15. 6. 2015); http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 15. 6. 2015); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 15. 6. 2015); Český hraný film IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; http://dabingforum.cz (se soupisem dabingových rolí, stav k 15. 6. 2015); Z. Sílová, V. G. Obrazy ženského údělu, 1996; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, s. 33–34, 131, 256, 266, 327, 531; L. Chmel, V. G. Úděl statečné ženy, 2007; V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík; Usebraná láska. V. G. v rozhovoru Zuzany Maléřové, CD, 2012.

P: Archiv ND, Praha, V. G. (osobní spis, výstřižkový archiv); Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil