GALLA Karel 19.8.1901-9.10.1987: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Karel GALLA
 
| jméno = Karel GALLA
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Galla Karel portret.jpg
 
| datum narození = 19.8.1901
 
| datum narození = 19.8.1901
 
| místo narození = Nový Jičín
 
| místo narození = Nový Jičín

Verze z 16. 1. 2021, 15:19

Karel GALLA
Narození 19.8.1901
Místo narození Nový Jičín
Úmrtí 9.10.1987
Místo úmrtí Praha
Povolání 57- Sociolog
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 548
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46359

GALLA, Karel, * 19. 8. 1901 Nový Jičín, † 9. 10. 1987 Praha, sociolog, pedagog

Otec byl poštovním úředníkem. G. zpočátku formovalo převažující německojazyčné prostředí, později s rodinou přesídlil do Prahy; navštěvoval reálné gymnázium na Vinohradech, 1922 maturoval na Smíchově. Vystudoval filozofii, historii a zeměpis na Filozofické fakultě UK (1927 PhDr.), kde patřil k žákům B. Foustky. Současně navštěvoval 1924–25 Státní knihovnickou školu. 1926 se stal pracovníkem a vrchním komisařem Ústřední slovanské zemědělské knihovny Československé akademie zemědělských věd v Praze. 1931 se habilitoval pro obor sociologie, do 1948 pracoval v Univerzitní knihovně v Praze. Na sklonku druhé světové války byl totálně nasazen a poté krátce vězněn na Pankráci. 1929–38 byl členem agrární strany, po válce vstoupil do Československé sociální demokracie, 1948 s ní přešel do KSČ.

Únorový převrat mu otevřel cestu k četným funkcím. 1949 se stal řádným profesorem na Pedagogické fakultě, 1952 profesorem filozofie na Filozofické fakultě UK. 1953 přestoupil na katedru pedagogiky Filozofické fakulty UK, kterou 1959–73 vedl. V padesátých letech přednášel také na univerzitě v Brně. Během nastupující normalizace byl 1970 po vynucené rezignaci J. Kladivy zvolen děkanem Filozofické fakulty UK (do 1973). Podílel se na politických čistkách, odvolal téměř tři čtvrtiny členů vědecké rady, vyměnil většinu vedoucích kateder, propustil pedagogy, angažoval se při stranických prověrkách. 1973–78 působil jako ředitel Ústavu pro pedagogiku vysokých škol.

Ve třicátých letech byl G. členem Masarykovy sociologické společnosti, od 1963 Sociologické společnosti ČSAV; v šedesátých letech členem redakční rady Sociologického časopisu. 1968 se stal nositelem Řádu práce. Oženil se s Jarmilou, roz. Šlambovou (1902–1981); pohřben byl na Vinohradském hřbitově v Praze.

G. se věnoval výzkumu venkova, sociologii výchovy a vysokoškolské pedagogice, okrajově knihovědě a lidové výchově. Původně vycházel z kritického realismu, zastával hodnotící soudy v sociologii, později byl orientován marxisticky. V habilitační práci Pokrok jako idea a společenská skutečnost (1930) se zabýval výkladem kategorie pokroku. K problematice vesnice publikoval práce Dolní Roveň. Sociologický obraz české vesnice (1939), Venkov a město (1939) a Jihočeská Blata (1940); k pedagogickým otázkám pak Úvod do didaktiky vysoké školy (1957) či Úvod do sociologie výchovy (1967), některá díla napsal s O. Chlupem (Pedagogické úkoly knihovnictví, 1955; Vysoké školy a vysokoškolská pedagogika, 1956) či J. Doležalem (K otázce přechodu ze střední školy na vysokou, 1957).

D: Otázky moderní sociologie, 1928; Filosofie dějin, 1929; Třídy ve společnosti a třídní boj, 1930; O ethickém a sociálním významu regionálního hnutí, 1934; Československá společnost knihovědná, 1934; Kritika za každou cenu, 1940; Vysokoškolská přednáška, 1958; Cvičení a semináře na vysokých školách. Studie z vysokoškolské pedagogiky, 1961; O přátelství, manželství a lásce, 1977 (s K. Beranovou); Úvod do obecné teorie komunistické výchovy, 1980; Snoubenci, manželé, rodiče a děti, 1984 (s K. Burešovou); Kompendium základů pedagogiky, 1985 (s R. Sedlářem); Sociologie výchovy, její vývoj a problémy, 1986; Otokar Chlup a česká pedagogika, 1988 (s R. Sedlářem).

L: OSND 2/1, s. 782; KSN, 4, s. 403; MČE 2, s. 559; Tomeš 1, s. 359 (s chybnými daty vysokoškolských studií); ČBS, s. 163 (s chybnými daty vysokoškolských studií); SČF, s. 144; Česká filozofie ve 20. století 2, J. Gabriel (ed.), 1995, s. 45; Slezsko 13 (1), s. 33–34; Sociologický časopis 17, 1981, č. 3, s. 329; 23, 1987, č. 6, s. 655; Sborník k 70. narozeninám univ. prof. PhDr. K. G., DrSc. Sborník prací učitelů katedry pedagog. filosof. fakulty Univ. Karlovy v Praze, R. Sedlář (ed.), 1971; A. Vaněk, Slovník českých a slovenských sociálně politických myslitelů a sociologů 1848–1980, 1986, s. 39–40; J. Polišenský, Historik v měnícím se světě, 2001, s. 53, 250; F. Černý, Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989), 2009, rejstřík; K. Volná – J. Jareš – M. Spurný – K. Pinerová, Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969–1989, 2009, rejstřík; Tato fakulta bude rudá! Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy Univerzity očima pamětníků a dokumentů, J. Holý (ed.), 2010; J. Jareš – M. Spurný – K. Volná a kol., Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, 2012, rejstřík; tíž, S minulostí zúčtujeme. Sebereflexe Filozofické fakulty UK v dokumentech sedmdesátých a devadesátých let 20. století, 2014, rejstřík.

P: Archiv UK, Praha, osobní fond.

Lenka Procházková, Zdeněk Doskočil