Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky GAMZA Vladimír 20.2.1902-7.1.1929

{{Infobox - osoba
| jméno = Vladimír GAMZA
| obrázek = Gamza Vladimir portret.jpg
| datum narození = 20.2.1902
| místo narození = Petrohrad (Rusko)
| datum úmrtí = 7.1.1929
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 560-561
}}

'''GAMZA, Vladimír''' ''(pův. jm. Hamza), * 20. 2. 1902 Petrohrad (Rusko), † 7. 1. 1929 Praha, divadelní režisér, herec, scénický a kostýmní výtvarník''

Pocházel z česko-ruské rodiny. Dětství a dospívání prožil
v carském Rusku, kde jeho otec pracoval jako úředník expozitury
zahraniční pojišťovny. Během studia na gymnáziu ho
upoutalo divadlo. Herectví se učil soukromě u V. I. Kačalova.
G. pozdější inscenační postupy ovlivnil styl Moskevského
uměleckého akademického divadla (MCHAT) a tvorba režiséra
J. B. Vachtangova. Začal hrát na ruských scénách. Během
ruské porevoluční emigrace se 1919 s rodinou přistěhoval
do Československa. Na popud E. Vojana byl K. H. Hilarem
1920 angažován do Městského divadla na Královských Vinohradech.
Sklidil úspěch záskokem v titulní úloze Rostandova
''Orlíka'' a zaujal i jako překladatel (L. N. Andrejev: ''Ten, který dostává políčky'', 1920). Po Hilarově odchodu do Národního
divadla přešel 1921 do nově založeného Tylova divadla v Nuslích,
úsilí o umělecky náročnou dramaturgii (role v ''Tragédii člověka'' I. Madácha či ''Otcovraždě'' A. Bronnena) však narazilo
na nezájem obecenstva. G. 1922 přijal angažmá v brněnském
Národním divadle, kde se rychle propracoval mezi přední členy
souboru (např. F. Wedekind: ''Probuzení jara'', 1923). Pro
vleklé onemocnění 1923 divadelní dráhu načas přerušil.

Následně se rozhodl vytvořit komorní divadelní scénu inspirovanou
poetikou MCHATu. Pod patronací J. Mahena založil
1924 společně s J. Bezdíčkem a pražskými i brněnskými konzervatoristy
České studio, které působilo na moravském venkově,
a vymezil jeho programovou orientaci. Vycházel z názorů
K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka a usiloval
o vystižení dramatického textu, po vzoru Vachtangova se snažil
o očistu psychologického herectví od realistické a naturalistické
popisnosti. Režijně debutoval inscenací Čechovova ''Strýčka Váni'', na niž navázal ''Ohnivým bubnem'' F. T. Marinettiho. Nejvýraznější
počin představovala Langrova ''Periferie'', pro kterou
jako první z českých režisérů navrhl po vzoru V. E. Mejercholda
konstruktivistickou výpravu. Využitím šíře a hloubky
scény, jejím vertikálním členěním a detailní prací se světly se
přiblížil filmařským postupům. Zároveň v postavě Franciho
prokázal herecké schopnosti. Na jaře 1925 se České studio
dostalo do existenčních problémů, které chtěl G. řešit sloučením
s divadelní skupinou okolo E. A. Longena. 1925 v Kolíně
vznikl Sečestal (Spojené ensembly Českého studia a E. A. Longena).
Přetrvávající finanční potíže a rozpory v programových
otázkách vedly vzápětí k jeho zániku. V sezoně 1925/26 byl
G. přechodně angažován v kladenském divadle, kde nastudoval
dvacet pět inscenací, ve většině také hrál.

Po návratu do Prahy zřídil 1926 se svými spolupracovníky
(E. Hráská, I. Kubásková, V. Kolátor, V. Očásek) a absolventy
konzervatoře (S. Svozilová, L. Boháč, J. Schettina, V. Trégl,
B. Záhorský) v malostranské Umělecké besedě novou avantgardní
scénu – tzv. Umělecké studio. Společně s aktivitami
J. Honzla, J. Frejky, E. F. Buriana a Osvobozeného divadla
představovalo českou divadelní avantgardu. Ačkoli G. vybíral
pro Umělecké studio literárně náročné látky, jeho režie působily
v dobovém kontextu poněkud anachronicky. Byly slohově
nevyhraněné a závislé na vzorech ruského divadelnictví z doby
před říjnovou revolucí. Oscilovaly mezi psychologismem,
symbolismem a expresionismem. Na rozdíl od protagonistů
Osvobozeného divadla G. nedovedl navázat tvůrčí kontakty
s mladou generací českých literátů, skladatelů a výtvarníků.
Dramaturgii Uměleckého studia odvozoval převážně z repertoáru MCHATu. Po zahajovací inscenaci, Bouhélierově 
''Dětském karnevalu'', uvedl symbolistickou hru A. A. Bloka ''Růže a kříž''.
Zároveň spolurežíroval ''Rodinnou fantazii'' F. Bérencea a Achardovu
veselohru ''Chcete si se mnou hrát?'' Náročný repertoár se
snažil odlehčit Dickensovými povídkami ''Cvrček u krbu'', Gogolovou
''Ženitbou'', Bergerovou ''Potopou'', a především úpravou
Shakespearova ''Večera tříkrálového'', premiérovanou pod názvem
''Dvanáctá noc aneb Jak chcete''. K většině inscenací si navrhl
scénickou výpravu a kostýmy.

Přes dílčí úspěchy nedokázalo Umělecké studio 1927 z finančních
důvodů zahájit další sezonu a nemocný G. byl nucen
soubor rozpustit. Po delším léčení a hereckém hostování přijal
1928 angažmá v Národním divadle, kde se již výrazněji neuplatnil.
Ještě pohostinsky nastudoval Turgeněvovu komedii
''Měsíc na vsi''. Poté inscenoval hru O. Fischera ''Kdo s koho''
a Tolstého drama ''Ona je vším vinna''. Krátce nato zemřel. Byl
pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

'''D:''' divadelní režie, výběr: Stálé divadlo v Kladně: G. Hauptmann, Tkalci;
H. Bahr, Děti; A. P. Čechov, Višňový sad; A. S. Puškin, Boris Godunov, 1926.

'''L:''' ND a jeho předchůdci, s. 113–114 (se soupisem rolí a režií); Postavy
brněnského jeviště 1, s. 217–220 (se soupisem literatury); http.//vis.idu.cz
(s bibliografií literatury a článků, stav k 16. 2. 2016); DČD 4, rejstřík;
V. Kolátor, O V. G., 1931; R. Fleischner, Divadlo v přerodu, 1937, s. 47; J. Bezdíček, Učitel a přítel, in: J. Dvořák, Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi,
1941, s. 91–103; V. Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských
1907–1957, 1958, s. 59, 100, 152, 179; J. Honzl, Divadelní a literární
podobizny, 1959, s. 103–105; Z. Digrín, Bohuš Záhorský, 1968, s. 13–25;
E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, s. 116–117; J. Průcha, Má cesta
k divadlu, 1975, s. 156–159, 200, 253; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb
Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 186, 267; L. Boháč, Tisíc a jeden život,
1981, rejstřík; J. Kladiva, E. F. Burian, 1982, s. 78, 349–350; H. Kraflová-Pospěchová, České studio. Pokus o kočovnou divadelní společnost nového
typu, in: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939)
v evropském kontextu, 1993, s. 134–136; J. Hyvnar, Herec v moderním
divadle, 2000; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000,
rejstřík.

'''P:''' NM, Praha, divadelní oddělení, V. G., osobní fond; Divadelní ústav,
Praha, J. Mikota, Zánik G. studia v Praze, 1972, strojopis.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/72ac08fa-dbc8-46e5-8a6b-e41169fb6713 Bibliografie dějin Českých zemí]

Zdeněk Doskočil

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]]

[[Kategorie:1902]]
[[Kategorie:Petrohrad]]
[[Kategorie:1929]]
[[Kategorie:Praha]]