Verze z 22. 5. 2018, 15:02, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

GARTNEROVÉ rodina varhanářů

Z Personal
GARTNEROVÉ rodina varhanářů
Narození 1678
Úmrtí 1762
Povolání 92- Umění - ostatní

GARTNEROVÉ (též GÄRTNER), rodina varhanářů

Tachovští G. byli původně pekaři. Prvním doloženým varhanářem byl Jiljí G. (též Egidius, 1678–1762), jehož činnost nepřesahovala region Tachovska; 1738 postavil dnes již neexistující varhany v Dubci, opravoval také nástroje v obou kostelích dnes zaniklé lokality Pořejov.

Varhanářství se věnovali jeho synové, Antonín G. (též Anton Johann, * 1707 či 1708 Tachov, † asi 11. 7. 1771 Tachov) i Jan Jiljí G. (též Johann Egidius, 1723–1787). Zatímco otec byl pravděpodobně samoukem, Antonín se vyučil v Praze u A. Schwandtnera a J. F. Schwabla. Poté si otevřel dílnu v rodném městě. Uzavřel sňatek se Sophií Dollhopfovou, která pocházela z dalšího tachovského rodu varhanářů. Nejvýznamnějším Antonínovým dílem byly nové varhany v Chrámu sv. Víta (1762–65) se čtyřiceti rejstříky a dvěma tisíci sedmdesáti čtyřmi píšťalami, které nahradily starší, zničené při pruském bombardování Prahy; 1909 byly přeneseny na severní stranu a od té doby jsou nefunkční. Další G. varhany se nacházely na Tachovsku, např. v Boru nebo v dnes již neexistujícím kostele sv. Bartoloměje v Pořejově a snad i ve Starém Sedlišti. Antonín zhotovil také nástroje pro klášterní kostel Zvěstování Panny Marie v Teplé, kostel sv. Vavřince v Ovesných Kladrubech (u Mariánských Lázní) či kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Novém Městě pražském. Z jeho potomků se řemeslem živili František G. (též Franz Adam, * 1739 Tachov, † snad 1785) i Vincenc G. (též Vinzenz, * 11. 1. 1748 Tachov, † 25. 6. 1820 Tachov), kteří působili výhradně na Tachovsku. Mezi Františkovy práce patřily opravy v Pořejově (u sv. Anny i sv. Bartoloměje) a Částkově. Otcovu tachovskou dílnu převzal mladší Vincenc, který také dokončil jeho varhany v tachovském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Jeho práce byly doloženy v Přílezech (u Toužimi) či v Nové Vsi (u Mariánských Lázní). K varhanářům této generace patřil i Jan Mikuláš G. (též Johann Nikolaus, 1764–1840), syn Jana Jiljího. Ačkoli jako varhanář se živil i Vincencův starší syn Josef G. (snad 1778–1832), více vynikl mladší František G.,(* 7. 8. 1783 Tachov, † 3. 12. 1841 Tachov), který se společně s otcem podílel na varhanách v tachovském klášterním kostele sv. Máří Magdaleny.

Synem Františkovým byl Josef G. (* 28. 5. 1769 Tachov, † 1845 Tachov), z jehož dílny snad pocházely varhany v Chodském Újezdu (u Mariánských Lázní) a v Plané. Varhanářem byl i jeho bratr Jiljí G. (též Egidius, * ? 1783).

Největší proslulosti dosáhl Josefův syn, rovněž Josef G. (* 30. 8. 1796 Tachov, † 30. 5. 1863 Praha), který se stal 1825 c. k. dvorním varhanářem v Praze. Vyučil se u otce, v Praze pracoval u F. Kolba, dozorce varhan u Sv. Víta a na Strahově, a K. Schmidta. Později si otevřel samostatnou dílnu a stal se pražským měšťanem. Byl rovněž učitelem stavby varhan na pražské varhanické škole. Několik nástrojů realizoval v Praze (kostely sv. Kříže a sv. Vavřince), kde také opravoval a přestavoval barokní varhany (kostel Matky Boží před Týnem, Panny Marie Sněžné, sv. Jindřicha, sv. Mikuláše). Dále postavil např. varhany v Písku (děkanský kostel Narození Panny Marie); celkem zhotovil bezmála osm desítek varhan s osmnácti až dvaadvaceti rejstříky. Zúčastnil se průmyslových výstav v Praze, kde získal 1831 a 1836 stříbrné medaile. Napsal spis Kurze Belehrung über die Einrichtung der Orgeln (1832, 1841, 1855; česky 1834 v překladu N. Vaňka jako Ponaučení krátké o varhanách, jak jsou uvnitř stavěny a zřízeny). Příručka byla užívána ve zmíněné varhanické škole ještě na počátku šedesátých let 19. století.

Gartnerové vyrobili řadu nástrojů a provedli i velké množství oprav. Charakteristickým rysem varhan z jejich dílny bylo typické seskupení skříní, tvar labia prospektových píšťal a pevné uzavření krytých kovových píšťal. Tachovští varhanáři užívali spíše cínové než dřevěné píšťaly. Ačkoli působili převážně v západních Čechách, práce některých z nich region přesahovala až do Prahy či do severních Čech. Dodnes se zachovaly někdy jen skříně, neboť na přelomu 19. a 20. století byly varhany nahrazovány sériově vyráběnými nástroji. Některé z nich zanikly při poválečném osidlování a pozdějším budování hraničního pásma po 1948, případně byly přesunuty na jiná místa.

L: RSN 3, s. 319–320; OSN 9, s. 932–933; KSN 4, s. 397 a 420; LDM 1, sl. 686–688; HS 1, s. 361; BL 1, s. 417–418 (s nesprávným datem narození A. G.); ÖBL 1, s. 404 (J. G. nejml.; s další literaturou); MGG, Personenteil 7, 2002, sl. 559–561; L. Tomší, Umělecké řemeslo rodiny G., in: Výroční zpráva OA Domažlice, 1981, s. 67–96; týž, Varhanářství na Tachovsku, in: Sborník Okresního muzea v Tachově 27, 1999, s. 2–56; V. Němec, Pražské varhany, 1944, passim; J. Köferl, Die Orgelbauer von Tachau. Ein Gedenkblatt, in: Deutsche Arbeit. Monatschrift für das geistliche Leben der Deutschen in Böhmen 8, 1909, s. 489n.; NDB 6, s. 76; http://www.varhany.net (stav k 11. 5. 2015).

P: SOA, Plzeň, matrika nar. řkt. f. ú. Tachov, sign. 05, pag. 403 (V. G.), sign. 13, pag. 98 (F. G.), sign. 9, pag 588 (J. G. st.), sign. 33, pag. 103 (J. G. nejml.); matrika zemř. řkt. f. ú. Tachov, sign. 12, pag. 181 (A. G), sign. 54, pag. 105 (V. G.), sign. 54, pag. 297 (F. G.), sign. 57, fol. 16 (J. G. st.).

Lenka Procházková