Verze z 17. 4. 2018, 18:34, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{Infobox - osoba | jméno = Otakar GRATNER | obrázek = No male portrait.png | velikost obrázku = | popisek obrázku = | rodné jméno = | datum naroz…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

GARTNER Otakar 31.5.1889-23.10.1961

Z Personal
Otakar GRATNER
Narození 31.5.1889
Místo narození Telč
Úmrtí 23.10.1961
Místo úmrtí Brno
Povolání 11- Geolog
61- Pedagog

GARTNER, Otakar, * 31. 5. 1889 Telč, † 23. 10. 1961 Brno, geolog, petrograf, pedagog

Pocházel z učitelské rodiny. 1906 maturoval na vyšší reálce v rodišti. Do 1911 studoval na odboru stavitelského inženýrství brněnské české techniky (VŠT), 1913 složil druhou státní zkoušku. Působil 1910–35 (s přerušením 1913–19) jako asistent Mineralogicko-geologického ústavu VŠT, patřil k nejbližším spolupracovníkům J. J. Jahna. Vojenskou službu od 1915 absolvoval v rakouském Korneuburgu jako železniční inženýr. Po vzniku ČSR sloužil do 1919 jako poručík československé armády na Slovensku a na Vlárské dráze. Za zásluhy byl dekorován Československým válečným křížem s armádní pochvalou a povýšen na nadporučíka.

Na techniku se vrátil 1919; obhájil disertační práci Geologické a geomorfologické poměry údolí Dyje mezi Vranovem a Znojmem a jejich význam pro projektované vodní stavby (Dr. techn., 1922), 1926 se habilitoval spisem O geologických a petrografických otázkách při zakládání a provozu čedičových lomů a jam na čedičové vyvrženiny. 1928–36 na škole suploval mineralogii a geologii. 1935 byl jmenován mimořádným profesorem geologie a petrografie a vedoucím Ústavu mineralogicko-geologického. Zavedl samostatné přednášky z technické petrografie, inženýrské geologie a hydrogeologie. 1938 byl zvolen děkanem Fakulty inženýrského stavitelství, funkci vykonával formálně i za druhé světové války, když byl poslán na dovolenou s čekatelným. 1945–54 vedl na fakultě Ústav geologie a mineralogie. Řádným profesorem byl jmenován 1946 se zpětnou platností od 1939. Na odpočinek odešel 1956.

G. působil současně i na brněnské Vysoké škole zemědělské. 1919–24 suploval zemědělskou geologii, mineralogii a petrografii. 1923 byl jmenován docentem geologie, petrografie a mineralogie. Od počátku dvacátých let na škole budoval mineralogicko-petrografickou sbírku a založil její Geologický ústav. Po znovuotevření českých vysokých škol 1945 byl pověřen vedením přednášek z geologie (s mineralogií a petrografií), již v srpnu požádal o zproštění úvazku z důvodu zaneprázdnění na technice. Jeho nástupcem se stal J. Pelíšek. Po válce G. externě vyučoval základy inženýrské geologie i na Přírodovědecké fakultě MU (1953/54) a vojenskou a inženýrskou geologii a technickou petrografii na nově založené Vojenské akademii Antonína Zápotockého. Vydal učební texty Technická petrografie (1953), Hydrogeologie, Inženýrská geologie (oba 1954) a Přehled geologie (1955). Byl jednatelem SIA, členem Československé společnosti pro mineralogii a geologii a redakční rady časopisu Československý kras.

Zabýval se geologií a petrografií s ohledem na projektování a provádění inženýrských staveb, technickým zkoušením stavebních a dekoračních kamenů, prováděl rozbory a zkoušky hornin pro výrobu stavebnin. Podílel se na československých státních normách v oboru zkoušení přírodního kamene. Do knihy V. Hájka Vrtací a trhací práce skalní (1924) napsal kapitolu Přehled hornin a jejich technické vlastnosti. Spolu s Jahnem sestavil učební text Technická geologie.

Spolupracoval s Výzkumným ústavem stavebním VŠT v Brně při vypracování posudků, na geologickém a petrografickém průzkumu základových půd pro pozemní průmyslové, mostní a vodní stavby na Moravě a Slovensku, při zabezpečování sesuvných území (Brněnsko, východní a jihovýchodní Morava, železniční trať u Tišnova) a ohrožených průmyslových objektů, na výstavbě a regulaci obcí a měst, zásobování Brna a dalších moravských měst vodou, stavbách údolních přehrad (Ostravsko, Podyjí, Svratecko, Pováží, povodí Popradu, Východoslovenská nížina). Věnoval se zemědělské, lesnické a vojenské geologii.

Publikoval více než padesát prací, přispíval do perodik Zprávy veřejné služby technické, Technický obzor, Československý národní hospodář, Věstník balneologické společnosti československé, Věstník MAP, Vojenské rozhledy, Příroda, Kámen, Silniční obzor, Stavivo, Stavitelské listy, Naše obec nebo Zprávy české keramické společnosti. Psal slovníková hesla do Machova Česko-německého a německo-českého slovníku chemicko-technického (1928) a do Technického slovníku naučného V. Teysslera a V. Kotyšky (1927–49). Po 1948/49 působil jako expert stavebních podniků.

S manželkou Miroslavou (* 1897) měl syna Otakara (* 1928), který vystudoval inženýrské stavitelství a geologii a stal se docentem brněnské VUT.

D: výběr: Písky a štěrky, in: Technický obzor 27, 1919, s. 125–128, 137–140; O původu vřídel, in: Věstník Balneologické společnosti československé 1, 1921, č. 2, s. 72–74; Pohyb vody minerálních pramenů, obsahujících plyny, in: tamtéž 2, 1922, č. 1, s. 8–10; O pískovém a štěrkovém materiálu pro práce betonářské po stránce geologické a petrografické, in: Věstník Masarykovy akademie práce 2, 1922, s. 101–116 a 144–146; Afanitická žíla z permu boskovické brázdy, in: Příroda (Brno) 17, 1924, s. 409–411; Výběr vzorků hornin v lomech a odkryvech pro technicko-petrografické a mechanicko-technické zkoušky, in: Kámen 6, 1925, s. 89–91 a 103–104; Technická geologie při stavbě měst a venkovských osad, in: Technický obzor 33, 1925, s. 159–162; O geologických a petrografických otázkách při zakládání a provozu lomů čedičových a jam na čedičové vyvrženiny (se zvláštním zřetelem k čedičům moravsko-slezským), in: tamtéž, s. 319–324, 335–341, 355–356; Geologické poměry Brna se zřetelem k jeho výstavbě, 1926; O geologickém původu moravsko-slezských minerálních pramenů, in: Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 41–42, 1929, s. 95–99; Československé čediče a jejich technický význam, in: Stavitelské listy 27, 1931, s. 233–236; O příčinách zvětrávání mrákotínské žuly na budovách české techniky v Brně, in: Stavivo 15, 1934, s. 299–301; Stabilita hornin v pískovištích, štěrkovištích a hliništích, in: tamtéž 16, 1935, s. 5–7 a 20–21; Přednášky o geologii: s mineralogií a petrografií 1. Nerosty horninové a nerosty zemědělsky důležité, 1938; Petrografické praktikum, 1945; Technická petrografie. Přednášky pro odbor inženýrského stavitelství ve studijním roce 1949–1950, 1949; Geologie pro architekty, 1949; Vlastnosti hornin pro inženýrské stavby, in: Stavivo a keramika 1, 1951, č. 5, s. 99–103; Přehled geologie, [1952]; Technická petrografie, 1953; Inženýrská geologie, 1954; Hydrogeologie, 1954; Přehled geologie (dynamická), 1955.

L: B., Prof. Ing. Dr. O. G. padesátníkem, in: Technický obzor 17, 1939, s. 107; NGS, s. 700; S. Hladík, Profesor inž. dr. O. G. zemřel, in: Čas. Mineral. Geol. 7, 1962, č. 3, s. 370–371; O. Franěk, Dějiny české vysoké školy technické v Brně 1 (do roku 1945), 1969, rejstřík; Památník České vysoké školy technické v Brně k 25. výročí založení, 1924, rejstřík; J. Kremerová, Soupis personálních bibliografií a biografií českých a slovenských geologů, 1989, s. 38; http://encyklopedie.brna.cz (stav k 21. 5. 2015); http://geotech. fce.vutbr.cz/historie.html (stav k 20. 5. 2015).

P: Archiv NTM, Praha, fond Národní technické muzeum, Velký slovník československých techniků (rukopis); Archiv VUT, Brno, fond Sbírka biografických dokumentů; Archiv Mendelovy Univerzity v Brně, fond rektorát I, II; osobní spisy I; Archiv MU v Brně, fond A6 PřF MU I, sign. A/5, karton 1.

Zdeněk Vácha, Pavel Vlašímský