GASSMANN Florian Leopold 3.5.1729-20.1.1774: Porovnání verzí

Verze z 17. 4. 2018, 20:07

Florián Leopold GASSMANN
Narození	3.5.1729
Místo narození	Most
Úmrtí	20.1.1774
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	77- Hudební skladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46384

GASSMANN, Florian Leopold, * 3. 5. 1729 Most, † 20. 1. 1774 Vídeň (Rakousko), hudební skladatel

Základy hudebního vzdělání získal u regenschoriho J. Vobořila v Mostě, zřejmě navštěvoval i jezuitské gymnázium v Chomutově. Od dvanácti let se na přání otce měl učit řemeslu, utekl však přes Karlovy Vary (kde se živil jako harfeník) a Cheb do Itálie. Pobýval v Benátkách, Florencii, Římě, Neapoli a Boloni, kde ho vyučoval hudební skladatel G. B. Martini, v Benátkách byl hostem v domě hraběte L. Veniera. G. ovlivnila benátská opera, poznal díla J. A. Hasseho, N. Jommelliho, B. Galuppiho a N. Picciniho. Během karnevalu 1757 se poprvé veřejně hrála jeho opera Merope v Teatro San Moisè. Do 1762 následovaly Gli uccellatori (1759), Filosofia ed amore (1760), Catone in utica (1761) a Un pazzo ne fa cento (1762), které byly uvedeny i v dalších italských městech. Po odchodu Ch. W. Glucka do penze byl G. 1763 povolán do Vídně jako jeho nástupce a skladatel baletů. G. tam získal ohlas díky opeře L’ olimpiade. 1764 byl jmenován dvorním a komorním skladatelem; třikrát týdně provozoval převážně soukromá vystoupení před budoucím císařem Josefem II. Ve Vídni si vydobyl záhy uznání. Po smrti císaře Františka I. Lotrinského 1765 odjel do Benátek, kde měla v divadle S. Giovanni Crisostomo premiéru jeho opera Achille in Sciro. Tam také poznal mladého A. Salieriho, kterého přivedl do Vídně jako studenta kompozice. Po návratu se G. přiklonil k žánru opera buffa (např. 1766 Il viaggiatore ridicolo, 1767 L’ amore artigiano a při příležitosti oslavy sňatku arcivévodkyně Marie Karoliny s králem Ferdinandem IV. Neapolským Amore e Psiche). Jako reakci na žánr opera seria napsal 1769 L’ opera seria, commedia per musica, hudebně-dramatickou satiru a duchaplnou kritiku v té době již zanikající umělecké formy. Koncem 1768 doprovázel Josefa II. přes Benátky a Řím do Neapole. V Římě během karnevalu 1770 premiéroval Ezio, své poslední dílo žánru opera seria.

Při příležitosti schůzky Josefa II. s pruským králem Fridrichem II. 1770 se v Uničově hrála jeho opera La Contessina, která se záhy dočkala velké obliby. 1771 G. založil ve Vídni spolek pro podporu vdov a sirotků po hudebnících a současně se stal jeho viceprezidentem. 1772 uvedl oratorium La Betulia liberata. Po smrti G. Reuterse byl 1772 jmenován dvorním kapelníkem. Ve funkci se věnoval církevní a komorní hudbě, provedl personální obměnu dlouhodobě zanedbávané dvorní kapely, mj. zvýšil počet jejích hudebníků na čtyřicet a uspořádal dvorní hudební archiv. Komponoval také častěji církevní hudbu. Jako ředitel dvorní knihovny se významně zasloužil o její reorganizaci a zachování cenných fondů. Zanechal rozsáhlé hudební dílo duchovní (mše, graduale, ofertoria, hymny, moteta ad.) i světské (opery, árie, kantáty, instrumentální skladby, vsuvky do děl B. Galuppiho, N. Piccinniho, P. Anfossiho a A. Sacchiniho, orchestrální skladby – symfonie, ouvertury, orchestrální menuety, baletní hudba; komorní skladby – kvintety, kvartety, smyčcová tria a dueta, úpravy pro kvinteta).

Během své poslední cesty měl nehodu, při níž utrpěl vnitřní zranění, kterým následně podlehl. Byl pohřben na vídeňském hřbitově benediktinů z Montserratu (Schwarzspanierfriedhof). Jako pěvkyně se uplatnily dcery Maria Anna (1771–1852 [1858]) a Theresia (1774–1837).

D: kantáty: Amore e Venere (libreto D. Volpi), 1768; L’ amor timido (libreto P. Metastasio). Opery (vedle uvedených v textu): Issipile (libreto týž), op. seria, 1758; L’ olimpiade (libreto týž), op. seria, 1764; Il trionfo d’amore (libreto týž), azione teatrale, 1765; Amore e Psiche (libreto M. Coltellini), op. seria, 1767; La notte critica (libreto C. Goldoni), op. buffa, 1768; Il filosofo inamorato (libreto M. Coltellini podle C. Goldoniho), dramma giocoso, 1771 (tamtéž); Le pescatrici (libreto C. Goldoni), dramma giocoso, 1771; Don Quischott von Mancia (libreto G. B. Lorenzi), komedie, 1771; I rovinati (libreto G. C. Boccherini), komedie, 1772; La casa di campagna (libreto týž), dramma giocoso, 1773.

L: výběr: G. Donath, F. L. G. als Opernkomponist, in: Studien zur Musikwissenschaft 2, 1914, s. 34–211; E. Leuchter, Die Kammermusik-Werke von F. L. G., 1926 (Diss., Wien); F. Kosch, F. L. G. als Kirchenkomponist, in: Studien zur Musikwissenschaft 14, 1927, s. 213–240; E. R. Meyer, The Oboe Quartets of F. L. G., in: Music Review 34, 1973, s. 179–189; S. V. Sanders, The Vesperae a due chori di F. L. G., 1974 (Diss., Stanford Univ.); G. R. Hill, The Concert Symphonies of F. L. G. 1975 (Diss., New York Univ.); týž, A Thematic Catalog of the Instrumental Music of F. L. G. (Music Indexes and Bibliographies No. 12), New Jersey 1976; R. Strohm, G.: La contessina, in: Die italienische Oper im 18. Jh., Wilhelmshaven 1979, s. 278–290; S. D. Craig, F. L. G. and his quartets for oboe and strings, 1984 (Ohio State Univ.); S. Leopold, Le Pescatrici – Goldoni, Haydn, G., in: Joseph Haydn. Bericht über den Internationalen Joseph Haydn Kongress in Wien…, 5. – 12. 9. 1982, E. Badura-Skoda (ed.), Wien 1987, s. 341–352; Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters 2, München–Zürich 1987, s. 334–337; M. J. Suderman, F. L. G., Requiem: a Critical Edition and Conductor’s Analysis, 1990 (Diss., Univ. of Iowa); K. Dichtl, F. L. Gaßmann und seine Zeit – Neue Forschungsergebnisse, in: Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Musiksymposion, Regensburg 1996. Bericht (Veröffentlichungen des sudetendeutschen Musikinstituts 4), T. Fuchs (ed.), Regensburg 1996, s. 36–39; LDM 1, s. 403–406 (se soupisem díla a literatury); MGG, Personenteil 7, 2002, sl. 588–592; Jakubcová, s. 188–191; Österreichisches Musiklexikon (http://www.musiklexikon.ac.at/); https://cs.wikipedia.org (stav k 29. 12. 2014).

Andrea Harrandt