GEMINDER Bedřich 19.11.1901-3.12.1952: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku GEMINDER Bedřich 1901-1952 na GEMINDER Bedřich 19.11.1901-3.12.1952 bez založení přesměrování)
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 3.12.1952
 
| datum úmrtí = 3.12.1952
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
+
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 602-603
 
}}
 
}}
  

Verze z 30. 11. 2019, 09:50

Bedřich GEMINDER
Narození 19.11.1901
Místo narození Vítkovice (Ostrava)
Úmrtí 3.12.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 602-603
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=85647

GEMINDER, Bedřich (též Friedrich), * 19. 11. 1901 Vítkovice (Ostrava), † 3. 12. 1952 Praha, politik

Pocházel z německožidovské rodiny drobného obchodníka Mořice G., působícího ve Slezské Ostravě, a Viktorie, roz. Lindenbergerové. Z reálného gymnázia v rodišti přešel na Technický vzdělávací ústav v Podmoklech (Děčín) a 1919 na exportní akademii v Berlíně, kde maturoval. Během středoškolských studií se angažoval v sionistickém hnutí. Byl členem tělovýchovného spolku Jüdischer Wanderbund „Blau-Weiß“, který připravoval neakademickou mládež na přesídlení do Palestiny. Po skončení první světové války začal G. sympatizovat s radikální levicí. Rozešel se s rodinou a 1921 vstoupil do KSČ. Pracoval ve stranickém aparátu a tisku. Ve dvacátých letech působil ve vedení Svazu komunistické mládeže (Komsomol), byl jeho krajským tajemníkem v Teplicích, Děčíně a Liberci. 1928 se zúčastnil šestého kongresu Kominterny v Moskvě a stal se členem exekutivy Komunistické internacionály mládeže. 1929 podporoval Gottwaldovo úsilí o bolševizaci strany a nakrátko přešel do pozice organizačního tajemníka KSČ v Brně. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl redaktorem německých komunistických periodik Arbeiter-Zeitung a Die Rote Fahne. Podílel se na agitační kampani mezi vojáky československé armády. Dlouhodobě se pohyboval na hranici legality, často střídal funkce i místa pobytu, neboť ministerstvo vnitra 1924 zamítlo jeho žádost o udělení československého státního občanství (po otci měl domovskou příslušnost v polské Haliči). Policie této skutečnosti později využila a 1930–31 ho dvakrát vyhostila z Československa pro závadnou politickou činnost. G. přešel do ilegality, pod sérií krycích jmen (Fritz Kramer, Jiří Vltavský, Wagner, Říha, Macháček ad.) žil střídavě v Praze a Brně, kde se podílel na budování ilegálních struktur KSČ a Komsomolu.

Asi 1934/35 odešel do Sovětského svazu a začal působit v propagandistickém aparátu Komunistické internacionály. Stal se sekretářem generálního tajemníka G. Dimitrova, následně převzal vedení tiskového oddělení. Po zrušení Kominterny 1943 přešel do Oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b), které přebralo její úkoly, a byl jmenován ředitelem Tiskového a zpravodajského ústavu č. 205, kde se mj. staral o zahraniční rozhlasové vysílání. Po skončení války byla tato instituce, přejmenovaná na Oddělení zahraniční politiky, pověřena shromažďováním informací o dění v zahraničních komunistických stranách. 1946 G. vypracoval varovnou zprávu o klesajícím účinku sovětské propagandy a rostoucím vlivu Západu v Československu. Toto memorandum patrně zesílilo obavy vedení VKS(b) z odchodu země ze sovětské zájmové sféry a zčásti přispělo k pozdějšímu odmítnutí strategie parlamentní cesty k socialismu, kterou KSČ 1945–47 propagovala. Za pobytu v Moskvě G. obdržel několik sovětských vyznamenání (Leninův řád, medaile Za vítězství nad Německem, medaili Za vzornou práci v době Velké vlastenecké války) a jugoslávský Řád Za bratrství a jednotu I. stupně.

V létě 1946 se na popud generálního tajemníka ÚV KSČ R. Slánského (a s tichou sovětskou podporou) vrátil do Prahy, získal státní občanství a zaujal pozici vedoucího Mezinárodního oddělení ÚV KSČ. V jeho kompetenci se tak ocitla nejen propaganda o SSSR a zahraničněpolitických otázkách (včetně řízení zahraničního vysílání Československého rozhlasu, vydávání periodik a publikací), ale i všechny záležitosti vztahů KSČ s ostatními komunistickými stranami a jim blízkými mezinárodními organizacemi. 1947 se G. zúčastnil konference komunistických stran ve Szklarske Porębě, na níž byla založena Kominforma, nástupkyně Komunistické internacionály. Po únoru 1948 získal rozhodující slovo v personálních otázkách ministerstev zahraničních věcí a zahraničního obchodu. Usměrňoval čistku v jejich aparátu a na ministerstvo zahraničí dosadil jako náměstka A. Londona, aby dohlížel na ministra V. Clementise. G. se věnoval i pomoci uprchlíkům ze zemí, kde byli komunisté poraženi (např. Řecko), nebo organizování skupiny jugoslávských emigrantů, které Sověti chtěli po Stalinově roztržce s Jugoslávií využít v kampani proti titoismu. Podílel se na realizaci náboru a výcviku dobrovolníků do vojenské jednotky Hagana určené pro Izrael. 1946–49 byl členem sekretariátu ÚV KSČ, 1949–51 organizačního sekretariátu ÚV KSČ, 1949 se stal vedoucím sekretariátu ÚV KSČ. Od příchodu z Moskvy se pravidelně účastnil schůzí předsednictva ÚV KSČ, ačkoli formálně nikdy nebyl jeho členem. Pravděpodobně disponoval i osobními vazbami na sovětská politická a zpravodajská místa. V poválečné době si vydobyl pověst „šedé eminence“ KSČ, jejíž faktický vliv značně přesahoval zastávané funkce.

Úzká vazba ke Slánskému, u něhož po návratu do Prahy také bydlel, se stala příčinou G. politického pádu. Po odvolání Slánského z funkce generálního tajemníka byl G. v září 1951 zbaven všech funkcí a odsunut na místo vedoucího zahraničního vysílání Československého rozhlasu. V listopadu 1951 byl společně se Slánským zatčen a vyšetřován StB v Praze-Ruzyni. V atmosféře psychického a fyzického nátlaku se přiznal, že prováděl nepřátelskou kádrovou politiku na ministerstvu zahraničí, kde vytvořil a řídil trockistickou skupinu, a udržoval špionážní kontakty s britským labouristickým poslancem K. Zilliacusem i jugoslávskými a izraelskými diplomaty. V procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským byl v listopadu 1952 obžalován z velezrady a vyzvědačství. Jako dalším spoluobviněným i jemu přitížil židovský původ. Během líčení byla zesměšňována jeho nedostatečná znalost českého jazyka. Soud nad ním vynesl rozsudek trestu smrti, který byl vzápětí vykonán v pankrácké věznici. 1963 byl právně i stranicky rehabilitován. V dubnu 1968 mu byl udělen Řád práce in memoriam.

Mnohé momenty z G. života zůstávají dodnes neobjasněné (okolnosti pobytů v Rakousku a Maďarsku ve dvacátých letech, údajná role emisara Kominterny v Argentině aj.).

D: Dusja Vinogradova. O životě a pracovních metodách průkopnice stachanovského hnutí Dusji Vinogradové, 1949.

L: BHDE 1, s. 217; Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 1953; E. Löbl, Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprísahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym, Bratislava 1968, passim; A. London, Doznání, 1969, passim; J. Pelikán, Potlačená zpráva. Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968, Wien 1970, passim; J. Dufek – K. Kaplan – V. Šlosar, Československo a Izrael v letech 1947–1953, 1992, rejstřík; K. Kaplan, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, 1992, rejstřík; V. V. Marjinová, Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945–1948, in: Soudobé dějiny 4, 1997, č. 3–4, s. 451 až 467; K. Bartošek, Zpráva o putování po komunistických archivech, Praha–Paříž (1948–1968), 2000, rejstřík; K. Kaplan, StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka, 2002, rejstřík; L. Reinerová, Všechny barvy slunce a noci, 2002, s. 97–99; J. Vorel – A. Šimánková a kol., Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl I, 2003, s. 254; Politické procesy v Československu po r. 1945 a „případ Slánský“, J. Pernes – J. Foitzik (eds.), 2005, passim; I. Margolius, Praha za zrcadlem, 2007, s. 238–239; F. Beer, … a tys na Němce střílel, dědo?, 2008, s. 108–116, 148; M. Sojčák, Nabývání československého státního občanství v letech 1918–1935 (na příkladu politického okresu Moravská Ostrava), 2008 (magisterská práce, FF OU, Ostrava), s. 56–57; K. Kaplan, Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský, 2009, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 371; O. Vojtěchovský, Z Prahy proti Titovi! Jugoslávská prosovětská emigrace v Československu, 2012, rejstřík; K. Králová – K. Tsivos, Vyschly nám slzy. Řečtí uprchlíci v Československu, 2012, s. 34–40; M. Doležalová, B. G. (1901–1952), http://www.ustrcr.cz/cs/bedrich-geminder-1901-1952 (stav k 11. 11. 2014); Rudé právo 22. 8. 1963, s. 2.

P: Archiv města Ostravy, fond Okresní úřad Moravská Ostrava, 1924, sign. L, karton 99; Archiv bezpečnostních složek, Praha, fond Ministerstvo národní bezpečnosti, sign. 6/1, 6/2, 6/3, karton 42–44; fond vyšetřovací spisy, Z-1480, osobní spis vyšetřování proti B. G.; NA, Praha, fond Policejní ředitelství Praha II, prezidium 1931–1940, karton 727, sign. 42/G-7/8; fond KSČ-ÚV, Komise pro prošetřování politických procesů v období 1949–1954 (Komise I.), sv. 10, a. j. 148–159; Pillerova komise, karton 4–21; fond Generální prokuratura Praha – neuspořádáno, rehabilitační řízení Nejvyššího soudu z r. 1963, č. j. 1 T2031/63.

Zdeněk Doskočil