GEPRTOVÁ Libuše 21.12.1941-18.11.2005: Porovnání verzí
(GEPRTOVÁ_Libuše_21.12.1941-18.11.2005) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 21.12.1941 | | datum narození = 21.12.1941 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Kolín |
| datum úmrtí = 18.11.2005 | | datum úmrtí = 18.11.2005 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | | povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
− | == | + | '''GEPRTOVÁ, Libuše,''' ''* 21. 12. 1941 Kolín, † 18. 11. 2005 Praha, herečka'' |
+ | |||
+ | Pocházela z intelektuální rodiny. Otec učil na střední průmyslové | ||
+ | škole, matka byla také učitelkou. Dětství prožila G. v Kutné Hoře. Po maturitě na střední pedagogické škole rok | ||
+ | učila ve Zlonicích (u Slaného) a v Hořicích. Ještě za studií | ||
+ | začala hrát divadlo v ochotnickém souboru, který s nastudováním Zeyerova ''Radúze a Mahuleny'' postoupil do ústředního | ||
+ | kola soutěže Lidové umělecké tvořivosti. Postava Mahuleny | ||
+ | přinesla G. cenu za nejlepší herecký výkon a nasměrovala ji | ||
+ | na profesionální dráhu. Po neúspěchu u přijímacích zkoušek | ||
+ | na DAMU začínala 1960 jako elévka v karlovarském divadle, | ||
+ | kde se uvedla titulní rolí v Nezvalově ''Manon Lescaut''. Po ní následovalo | ||
+ | několik dívčích úloh v moderním i klasickém repertoáru | ||
+ | (M. Jariš: ''Šerif se vrací''; P. Karvaš: ''Zmrtvýchvstání dědečka Kolomana''; O. Daněk: ''Svatba sňatkového podvodníka''; W. Shakespeare: | ||
+ | ''Zkrocení zlé ženy''). Fyzické předpoklady – vznosná | ||
+ | postava, výrazný obličej, altově zabarvený hlas – a schopnost plasticky vystihnout kontrast vnitřního sváru a vnějškového | ||
+ | chování ji záhy přivedly k rolím psychologicky složitých ženských | ||
+ | hrdinek. | ||
+ | |||
+ | 1962/63 hrála v Českém Těšíně (např. Polja v Gorkého ''Měšťácích'' | ||
+ | nebo Adéla v Casonově ''Jitřní paní''), poté přešla na dva roky | ||
+ | do Horáckého divadla v Jihlavě. K jejím výrazným kreacím | ||
+ | patřily: Julie (W. Shakespeare: ''Romeo a Julie''), Mimi (K. Čapek: | ||
+ | ''Loupežník''), Antigona (C. Hubalek: ''Hodina Antigony''), | ||
+ | a především Carola Cutrerová (T. Williams: ''Sestup Orfeův''). | ||
+ | Nejvíce hereckých příležitostí dostala 1965–72, kdy byla členkou | ||
+ | činohry Státního divadla v Brně. Kritiku upoutala zvláště | ||
+ | v rolích ševcové (F. García Lorca: ''Čarokrásná ševcová''), Marie | ||
+ | (J. Mahen: ''Mrtvé moře''), Mariny Mniszkowny (A. S. Puškin: | ||
+ | ''Boris Godunov''), Viktorky (B. Němcová: ''Babička'') či Nastasji | ||
+ | Filipovny v dramatizaci románu F. M. Dostojevského ''Idiot''. | ||
+ | Uplatnila se i v komediálních postavách a hrách pro děti. | ||
+ | |||
+ | Po příchodu do Prahy 1972 nejprve pohostinsky hrála v Divadle | ||
+ | S. K. Neumanna (Zerbineta, Molière: ''Scapinova šibalství'') | ||
+ | a v Divadle Na Zábradlí (titulní role, H. Ibsen: ''Nora''), | ||
+ | kam o rok později nastoupila do angažmá a setrvala v něm | ||
+ | až do odchodu do penze 1999. V éře E. Schorma a později | ||
+ | P. Lébla ztělesňovala zejména postavy žen z ruské dramatiky | ||
+ | (Ljuska, M. Bulgakov: ''Útěk''; Kateřina, F. M. Dostojevskij: ''Bratři Karamazovi''; Mariatte Rivalová, M. Bulgakov: | ||
+ | ''Svatá kabala''; | ||
+ | Darja Sergejevna, B. Okudžava: ''Merci''; Anna Andrejevna, | ||
+ | N. V. Gogol: ''Revizor''; Zinaida Lebeděvová, A. P. Čechov: | ||
+ | ''Ivanov''). Jejich protikladem byly jak hrdinky citlivé a osamělé | ||
+ | (např. Pěnkava v baladické hře A. Přidala ''Pěnkava s loutnou''), | ||
+ | tak role tragikomické (Nadja, B. Hrabal: ''Bambini di Praga''; | ||
+ | Mafanwy Priceová, E. Bond: ''Moře''; Stará cikánka, B. Hrabal: | ||
+ | ''Hlučná samota'' aj.). Krátce před smrtí ještě v Divadle Bez Zábradlí | ||
+ | ztělesnila cikánku Izergil z muzikálu ''Cikáni jdou nebe'' | ||
+ | (J. Doga – E. Loteanu). | ||
+ | |||
+ | Před kamerou debutovala počátkem šedesátých let (''Kde alibi nestačí''; ''Kohout plaší smrt''). Poprvé na sebe upozornila postavou | ||
+ | Kateřiny v muzikálu L. Rychmana ''Dáma na kolejích'' (1966). | ||
+ | Životní roli Viktorky, ztvárněnou s psychologickým ponorem | ||
+ | a přesvědčivostí, vytvořila v Moskalykově dvoudílné adaptaci | ||
+ | ''Babičky'' (1971). Jedinou hlavní postavu venkovanky Polany | ||
+ | sehrála v Balíkově přepisu románu K. Čapka ''Hordubal'' (1979). | ||
+ | Naposledy se výrazněji představila v úlohách právničky v detektivce | ||
+ | ''Kam nikdo nesmí'' (1979) a sedřené děvečky ve Vláčilově | ||
+ | převodu novely L. Fukse ''Pasáček z doliny'' (1983). Poté | ||
+ | byla obsazována už jen do menších a epizodních rolí. Často | ||
+ | spolupracovala s televizí. Velké příležitosti získala na přelomu | ||
+ | šedesátých a sedmdesátých let v brněnském studiu (''Ubohá šťastná Kateřina Bezemoreová''; ''Alcestin návrat''; | ||
+ | ''Akce Lucy''; ''Případ Korneta Jelagina''; ''Gazdina roba''; ''Paní Terezka''), v Praze následovala | ||
+ | řada vedlejších rolí v inscenacích, seriálech a později | ||
+ | i pohádkách. Účinkovala také v dabingu a rozhlase. | ||
+ | |||
+ | S hercem V. Jandákem měla syna Svatopluka G., kterého vychovávala | ||
+ | jako svobodná matka. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' divadelní role: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí, | ||
+ | stav k 14. 5. 2015); http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person& | ||
+ | a=detail&id=5099 (soupis divadelních rolí ve Státním divadle v Brně, | ||
+ | stav k 14. 5. 2015). | ||
+ | |||
+ | '''L:''' MČE 2, s. 596; FPH 1, s. 117; Fikejz 1, s. 310–311; Postavy brněnského | ||
+ | jeviště 1, s. 535–537 (se soupisem rolí a literatury); http://www.csfd.cz | ||
+ | (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 5. 2015); http://www.fdb.cz | ||
+ | (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 5. 2015); Český hraný film IV, 2004; | ||
+ | V, 2007; VI, 2010, rejstřík; Z. Maléřová, Křehké otázky, 1999, s. 16–28; | ||
+ | Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, 2000, s. 122–123, 352; | ||
+ | M. Hlavica, Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize | ||
+ | (1961–1991), 2012, s. 50, 81, 126–127, 226, 299, 396. | ||
+ | |||
+ | Zdeněk Doskočil | ||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
Řádka 17: | Řádka 100: | ||
[[Kategorie:1941]] | [[Kategorie:1941]] | ||
+ | [[Kategorie:Kolín]] | ||
[[Kategorie:2005]] | [[Kategorie:2005]] | ||
+ | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 19. 5. 2018, 13:47
Libuše GEPRTOVÁ | |
Narození | 21.12.1941 |
---|---|
Místo narození | Kolín |
Úmrtí | 18.11.2005 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48118 |
GEPRTOVÁ, Libuše, * 21. 12. 1941 Kolín, † 18. 11. 2005 Praha, herečka
Pocházela z intelektuální rodiny. Otec učil na střední průmyslové škole, matka byla také učitelkou. Dětství prožila G. v Kutné Hoře. Po maturitě na střední pedagogické škole rok učila ve Zlonicích (u Slaného) a v Hořicích. Ještě za studií začala hrát divadlo v ochotnickém souboru, který s nastudováním Zeyerova Radúze a Mahuleny postoupil do ústředního kola soutěže Lidové umělecké tvořivosti. Postava Mahuleny přinesla G. cenu za nejlepší herecký výkon a nasměrovala ji na profesionální dráhu. Po neúspěchu u přijímacích zkoušek na DAMU začínala 1960 jako elévka v karlovarském divadle, kde se uvedla titulní rolí v Nezvalově Manon Lescaut. Po ní následovalo několik dívčích úloh v moderním i klasickém repertoáru (M. Jariš: Šerif se vrací; P. Karvaš: Zmrtvýchvstání dědečka Kolomana; O. Daněk: Svatba sňatkového podvodníka; W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy). Fyzické předpoklady – vznosná postava, výrazný obličej, altově zabarvený hlas – a schopnost plasticky vystihnout kontrast vnitřního sváru a vnějškového chování ji záhy přivedly k rolím psychologicky složitých ženských hrdinek.
1962/63 hrála v Českém Těšíně (např. Polja v Gorkého Měšťácích nebo Adéla v Casonově Jitřní paní), poté přešla na dva roky do Horáckého divadla v Jihlavě. K jejím výrazným kreacím patřily: Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Mimi (K. Čapek: Loupežník), Antigona (C. Hubalek: Hodina Antigony), a především Carola Cutrerová (T. Williams: Sestup Orfeův). Nejvíce hereckých příležitostí dostala 1965–72, kdy byla členkou činohry Státního divadla v Brně. Kritiku upoutala zvláště v rolích ševcové (F. García Lorca: Čarokrásná ševcová), Marie (J. Mahen: Mrtvé moře), Mariny Mniszkowny (A. S. Puškin: Boris Godunov), Viktorky (B. Němcová: Babička) či Nastasji Filipovny v dramatizaci románu F. M. Dostojevského Idiot. Uplatnila se i v komediálních postavách a hrách pro děti.
Po příchodu do Prahy 1972 nejprve pohostinsky hrála v Divadle S. K. Neumanna (Zerbineta, Molière: Scapinova šibalství) a v Divadle Na Zábradlí (titulní role, H. Ibsen: Nora), kam o rok později nastoupila do angažmá a setrvala v něm až do odchodu do penze 1999. V éře E. Schorma a později P. Lébla ztělesňovala zejména postavy žen z ruské dramatiky (Ljuska, M. Bulgakov: Útěk; Kateřina, F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi; Mariatte Rivalová, M. Bulgakov: Svatá kabala; Darja Sergejevna, B. Okudžava: Merci; Anna Andrejevna, N. V. Gogol: Revizor; Zinaida Lebeděvová, A. P. Čechov: Ivanov). Jejich protikladem byly jak hrdinky citlivé a osamělé (např. Pěnkava v baladické hře A. Přidala Pěnkava s loutnou), tak role tragikomické (Nadja, B. Hrabal: Bambini di Praga; Mafanwy Priceová, E. Bond: Moře; Stará cikánka, B. Hrabal: Hlučná samota aj.). Krátce před smrtí ještě v Divadle Bez Zábradlí ztělesnila cikánku Izergil z muzikálu Cikáni jdou nebe (J. Doga – E. Loteanu).
Před kamerou debutovala počátkem šedesátých let (Kde alibi nestačí; Kohout plaší smrt). Poprvé na sebe upozornila postavou Kateřiny v muzikálu L. Rychmana Dáma na kolejích (1966). Životní roli Viktorky, ztvárněnou s psychologickým ponorem a přesvědčivostí, vytvořila v Moskalykově dvoudílné adaptaci Babičky (1971). Jedinou hlavní postavu venkovanky Polany sehrála v Balíkově přepisu románu K. Čapka Hordubal (1979). Naposledy se výrazněji představila v úlohách právničky v detektivce Kam nikdo nesmí (1979) a sedřené děvečky ve Vláčilově převodu novely L. Fukse Pasáček z doliny (1983). Poté byla obsazována už jen do menších a epizodních rolí. Často spolupracovala s televizí. Velké příležitosti získala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v brněnském studiu (Ubohá šťastná Kateřina Bezemoreová; Alcestin návrat; Akce Lucy; Případ Korneta Jelagina; Gazdina roba; Paní Terezka), v Praze následovala řada vedlejších rolí v inscenacích, seriálech a později i pohádkách. Účinkovala také v dabingu a rozhlase.
S hercem V. Jandákem měla syna Svatopluka G., kterého vychovávala jako svobodná matka.
D: divadelní role: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí, stav k 14. 5. 2015); http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person& a=detail&id=5099 (soupis divadelních rolí ve Státním divadle v Brně, stav k 14. 5. 2015).
L: MČE 2, s. 596; FPH 1, s. 117; Fikejz 1, s. 310–311; Postavy brněnského jeviště 1, s. 535–537 (se soupisem rolí a literatury); http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 5. 2015); http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 5. 2015); Český hraný film IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; Z. Maléřová, Křehké otázky, 1999, s. 16–28; Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, 2000, s. 122–123, 352; M. Hlavica, Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991), 2012, s. 50, 81, 126–127, 226, 299, 396.
Zdeněk Doskočil