Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky GIRSA Václav 28.11.1875-23.6.1954

{{Infobox - osoba
| jméno = Václav GIRSA
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 28.11.1875
| místo narození = Šepetovka (Ukrajina)
| datum úmrtí = 23.6.1954
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 15- Lékaři
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

| jiná jména = 
}}

'''GIRSA, Václav,''' ''* 28. 11. 1875 Šepetovka (Ukrajina), † 23. 6. 1954 Praha, lékař, účastník 1. odboje, diplomat''

Bratr Josefa G. (1874–1967). Maturoval na gymnáziu v Kamenci Podolském, lékařskou fakultu české univerzity vystudoval v Praze. Promoval 1900, diplom byl pro Rusko nostrifikován 1903. Praxi začal jako sekundář na pražské poliklinice,
od 1902 se v Kyjevě věnoval chirurgii. 1911 se stal primářem chirurgického oddělení tamní zemské nemocnice. Hned
po vypuknutí války zvolen členem kyjevského Českého komitétu. V nemocnici zřídil speciální oddělení pro české a slovenské dobrovolníky v ruské armádě, 1916 je rozšířil i pro potřebu
českých a slovenských zajatců. V krajanském odboji zastával
stanoviska blízká promasarykovskému petrohradskému centru.
V létě 1916 podporoval M. R. Štefánika proti carofilskému J. Dürichovi. Do čela krajanského odboje proto pronikl až
po únorové revoluci 1917. Silná opozice proti dosavadní správě Svazu česko-slovenských spolků na Rusi ho 1917 zvolila
do předsednické funkce svazu, což v květnu potvrdil III. krajanský sjezd, který G. řídil a byl na něm zvolen předsedou
organizační komise nově utvořené odbočky Národní rady
československé na Rusi. Svaz národnostně sjednotil, podřídil
odbočce a po okupaci Kyjeva Němci jej na jaře 1918 rozpustil.
Krajany zastupoval na státních poradách v Moskvě v srpnu
1917, kde pronesl řeč o programu Čechoslováků ve válce. Jako
člen prezidia odbočky se stal blízkým spolupracovníkem T. G.
Masaryka. Bezprostředně po bolševické revoluci vydal s P. Maxou, V. Houskou a J. Davidem tzv. kyjevské prohlášení o nutnosti zachovat klid, neutralitu, podřídit se pařížské Národní
radě, podporovat zákonnou prozatímní vládu a pokračovat
ve válce s Ústředními mocnostmi až do konce. Již v březnu
1918 na prezidiálních poradách odbočky však spolu s Maxou
vystoupil s požadavkem vyjednávat se sovětskou vládou a snažit
se o mírový přesun československého vojska do Francie. S odhodláním prosazovat tento cíl odjel v dubnu 1918 s vojenskou
skupinou ruského generála M. K. Diterichse do Vladivostoku,
kde s V. Houskou a V. Hurbanem vytvořil dálněvýchodní kolegium odbočky pro diplomatické zajištění transportů vojska.
Na revolučním sjezdu vojskových delegátů v srpnu 1918 byl
zvolen členem vedení reorganizované odbočky a v říjnu jmenován jejím zplnomocněným zástupcem ve vladivostocké spojenecké radě. Po odvolání B. Pavlů na Sibiř převzal v listopadu
1919 řízení politického a diplomatického odboru československého vojska a funkci diplomatického zástupce vlády ČSR
v Rusku. S jeho aktivitou byly spojeny nejdůležitější kroky
při konečném řešení odsunu vojska do Evropy. Realistický diplomatický odhad ho přivedl do blízkosti ministra zahraničí
E. Beneše. Do Prahy přijel s posledními dobrovolníky 15. října
1920, od konce listopadu předsedal vládní komisi pro pomoc
hladovějícím v Rusku. 1921–26 byl přednostou politického
odboru ministerstva zahraničí a zástupcem ministra. Od února
1927 působil jako vyslanec v Polsku s rozšířenou akreditací
pro Lotyšsko a Estonsko, náležel k předním oponentům fašizujících tendencí v těchto zemích, kritizoval především J. Piłsudského. 1935–38 byl vyslancem v Jugoslávii, kde udržoval
kontakty s demokratickou opozicí. Poté odešel do důchodu,
na počátku německé okupace pomáhal založit ilegální Politické ústředí, byl gestapem zatčen, ale pro nedostatek důkazů
brzy propuštěn. Pohřben je na Olšanských hřbitovech (ruské
oddělení) v Praze. Vnuk Václav G. (* 3. 6. 1945, Praha) je
architekt a památkář.

'''L:''' OSND 2/2, s. 865; ČsB 1, nestr.; K. Pichlík, Zahraniční odboj 1914–1918
bez legend, 1968, passim; Kolář Elity, s. 65; J. Dejmek, Závěrečná zpráva vyslance V. G. o jeho varšavské misi, in: Moderní dějiny 4, 1996, s. 287–298;
Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 44 až
45; J. Fidler, Zborov 1917, 2003, s. 135; J. Dejmek a kol., Diplomacie
Československa 2, 2013, s. 70–71.

'''P:''' VHA, Praha, osobní spis; Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Praha,
osobní spis.

Martin Kučera

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:15- Lékaři]]
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]

[[Kategorie:1875]]
[[Kategorie:Šepetovka]]
[[Kategorie:1954]]
[[Kategorie:Praha]]