GISKRA Karl 29.1.1820-1.6.1879: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 62: Řádka 62:
 
'''L:''' Wurzbach 5, s. 199–200; RSN 3, s. 395; OSN 10, s. 155; OSND 2/2,
 
'''L:''' Wurzbach 5, s. 199–200; RSN 3, s. 395; OSN 10, s. 155; OSND 2/2,
 
s. 865; MČE 2, s. 612; BL 1, s. 440; ÖBL 1, s. 446–447; Czeike 2, s. 546;
 
s. 865; MČE 2, s. 612; BL 1, s. 440; ÖBL 1, s. 446–447; Czeike 2, s. 546;
 +
O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; J. Kwan, Liberalism
 +
and Habsburg Monarchy 1861–1895, New York 2013, rejstřík (se soupisem
 +
literatury); https://de.wikipedia.org (stav k 25. 1. 2016).
 +
 +
Pavla Vošahlíková
 +
  
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]

Verze z 20. 6. 2018, 18:32

Karl GISKRA
Narození 29.1.1820
Místo narození Moravská Třebová
Úmrtí 1.6.1879
Místo úmrtí Baden (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46447

GISKRA, Karl, * 29. 1. 1820 Moravská Třebová, † 1. 6. 1879 Baden (Rakousko), politik, ministr

Absolvent brněnského gymnázia pokračoval 1837 ve studiích na univerzitě ve Vídni (PhDr. 1840, JUDr. 1843). Poté působil na vídeňské univerzitě, od 1846 jako vypomáhající učitel pro státní vědy. Univerzitní prostředí mu umožnilo být ve spojení s mladými intelektuály, vesměs odpůrci absolutistické vlády. Po vypuknutí revoluce 1848 se ze sympatizanta společenských přeměn stal jejich přímým účastníkem. Byl zvolen do celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde hájil 1848–49 návrhy radikálních německých liberálů, kteří žádali vytvoření německého spolkového státu zahrnujícího i západní území habsburské monarchie, včetně českých zemí. G. tehdy podpořil svým hlasováním předpokládané rozbití rakouského císařství. Porážka revoluce přerušila přechodně jeho politickou kariéru. V padesátých letech se věnoval ve Vídni advokacii, 1860 založil vlastní advokátní kancelář v Brně. Po obnově ústavnosti 1860 se vrátil do politiky. 1861 se stal poslancem moravského zemského sněmu a také poslancem vídeňské říšské rady. Zpočátku zastupoval v městské kurii Brno, v dalším funkčním období od 1868 Vídeň. Počátkem svého druhého volebního období 1867 byl po krátkou dobu také jmenovaným a posléze voleným předsedou parlamentu. Z této funkce odešel, když se stal ministrem vnitra ve vládě K. Auersperga. Funkci zastával i v následující vládě L. Hasnera. Byl předlitavským ministrem vnitra od prosince 1867 do dubna 1870. G. politický vliv posílila i jeho pozice v komunální politice. 1861–69 byl členem brněnského obecního zastupitelstva, 1866–67 vykonával úřad starosty města Brna. Jednalo se o poměrně krátké období, ale z hlediska mocenského a státoprávního vývoje celé monarchie byla tato doba klíčová. G. vstoupil jako starosta do jednání s pruským kancléřem O. Bismarckem, jehož požadavky tlumočil ve Vídni, a podílel se i na domácích dohodách, směřujících k dualistickému řešení krize celé monarchie. Opakovaně vystoupil proti požadavkům české reprezentace na federalistické uspořádání habsburské říše a odmítal i další emancipační požadavky neněmeckých národů. 1878 nesouhlasil s okupací Bosny a Hercegoviny, protože vedla k posílení slovanských etnik v říši.

Protože nebyl přijat jeho návrh na přímé parlamentní volby, odešel 1870 z kabinetu a rezignoval na mandát v říšské radě. V témže roce vstoupil po jmenování c. k. tajným radou do vedení První rakouské spořitelny. Do parlamentních lavic se však brzy vrátil. 1873 se v prvních přímých volbách opět stal poslancem říšské rady za Brno. Poslaneckého mandátu se vzdal, několik měsíců před smrtí, v únoru 1879.

S manželkou Elisou, roz. Hauschikovou (1825–1900), měl syna Karla G. (1864–1919), právníka a diplomata, a dceru Elisabeth (1867–1935). Za svou veřejnou činnost získal titul rytíř Leopoldova řádu (1866) a rytíř Řádu železné koruny (1868). Tyto řády opravňovaly G. i jeho rodinu k nobilitaci. Vzhledem k tomu, že císařský dvůr vnímal jeho činnost kontroverzně, nemohl G. dlouho svůj nárok na šlechtický titul uplatnit. Zejména počátkem sedmdesátých let, po skandálu s ohromnou zpronevěrou při stavbě železnice Lvov–Černovice, se kterou byl také spojován, neměl ke dvoru vůbec přístup. Císař v otázce nobilitace ustoupil až po G. smrti, 1891 udělil jeho vdově a dětem titul svobodný pán.

L: Wurzbach 5, s. 199–200; RSN 3, s. 395; OSN 10, s. 155; OSND 2/2, s. 865; MČE 2, s. 612; BL 1, s. 440; ÖBL 1, s. 446–447; Czeike 2, s. 546; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; J. Kwan, Liberalism and Habsburg Monarchy 1861–1895, New York 2013, rejstřík (se soupisem literatury); https://de.wikipedia.org (stav k 25. 1. 2016).

Pavla Vošahlíková