GLÁZROVÁ Marie 12.7.1911-19.2.2000: Porovnání verzí

Verze z 3. 12. 2019, 20:45

Marie GLÁZROVÁ
Narození	12.7.1911
Místo narození	Horní Suchá
Úmrtí	19.2.2000
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec
Citace	Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 647-649
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48124

GLÁZROVÁ, Marie (pův. jm. Glaserová), * 12. 7. 1911 Horní Suchá, † 19. 2. 2000 Praha, herečka

Bývá uváděno i chybné datum narození 11. 7. Na počátku kariéry používala příjmení Glaserová. Dcera venkovského lékaře a nadšeného ochotníka Vavřince Glasera a Karolíny, roz. Wolfové. Záliba v recitaci ji po soukromém školení u M. Markové-Nekolové a I. Grégrové přivedla na dramatické oddělení pražské konzervatoře k M. Laudové-Hořicové, A. Suchánkové, J. Hurtovi, R. Deylovi st. a M. Svobodovi. Během studia hostovala v Národním divadle. Po absolutoriu 1931 se ne- úspěšně pokusila získat angažmá v Divadle Vlasty Buriana, 1931/32 začínala v Městském divadle v Plzni, odkud na popud J. Bora přešla na pět let do Městského divadla na Královských Vinohradech, kde se jako Kateřina v Shakespearově Zkrocení zlé ženy (1932) uvedla do povědomí diváků i kritiky. Vynikla v postavách energických mladých žen, nepostrádajících smysl pro humor (např. Kleopatra, G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra, 1936). 1937–39 se věnovala pouze filmování. 1939 byla po krátkém hostování přijata do činohry Národního divadla.

Na první pražské scéně vytvořila mnoho postav z domácího a světového repertoáru klasického i moderního. Jako herečka disponovala širokým výrazovým rejstříkem zahrnujícím lyrickou něhu, temperamentní komiku i polohy dramatické a tragické. Zpočátku se stala jednou z hlavních představitelek lyrických hrdinek okouzlujících krásou, vroucností a hlubokým prožitkem, které se ocitaly v dramatických situacích převážně s tragickým vyústěním (Markéta, J. W. Goethe: Faust; Desdemona, W. Shakespeare: Othello; Mahulena, J. Zeyer: Radúz a Mahulena). Jejich protipólem byly veseloherní role. Patřily k nim nejen rázovité české lidové postavy (Klásková, A. Jirásek: Lucerna; Kordula, J. K. Tyl: Strakonický dudák; Markytka, L. Stroupežnický: Naši furianti), ale i hrdinky ze světového repertoáru (Dorina, Molière: Tartuffe; paní Pasqua, C. Goldoni: Poprask na laguně), které všechny skrývaly pod drsnou slupkou hluboký cit. Tvůrčího vrcholu G. dosáhla v tragických figurách urozených i prostých milenek a žen psychologického a romantického repertoáru, které charakterizovala kultivovanou řečí a zřetelným přednesem s promyšlenými pauzami a kadencemi. Za protektorátu zaujala jako Zuzana Vojířová ve stejnojmenném Borově dramatu (1942). Její životní rolí se stala Maryša bratří Mrštíků, kterou vytvořila ve třech nastudováních (1943, 1945, 1956). Hereččina muzikálnost spolu s výrazným přednesem a smyslem pro rytmizaci ji předurčovaly pro antiku a melodram. V padesátých letech zazářila jako Hippodamie v Námluvách Pelopových (1950) a Smíru Tantalově (1958) J. Vrchlického a Z. Fibicha. Sehrála také role s vnitřně složitější psychologií a prosadila se v hrách ruských a sovětských autorů (A. N. Ostrovskij, V. V. Višněvskij, M. Gorkij). Od šedesátých let, kdy v herecké práci převážil civilní projev, byla již málo obsazována. Naposledy ztvárnila malou roli Adelaidy Brucknerové v Kočičí hře I. Örkényho (1974), s níž vystupovala osm let. V sedmdesátých letech odmítla podepsat nedobrovolný odchod do důchodu a setrvala v angažmá až do 1987, aniž by získala jedinou roli. 1970 hostovala v Divadle Maringotka v dramatizaci románu A. Grina Jessie a její sestra. Obdobné typy rolí jako v divadle vytvářela G. také před kamerou. Pro film ji objevil M. Frič, který G. svěřil postavu Zdenky v komedii F. X. Svobody Poslední muž (1934). Po úloze Rozáry v Maryše (1935) dostala od režiséra J. Rovenského psychologicky náročný part Anny Doušové v přepisu románu J. Kopty Hlídač č. 47 (1937). Největší úspěchy slavila na sklonku první republiky a v období nacistické okupace ve snímcích O. Vávry a F. Čápa, načas se stala filmovou hvězdou. Na plátně vynikla v úlohách vitálních prostých dívek a žen z venkovského a občas i městského prostředí: Patřily mezi ně např. Markytka v Kubáskově a Vančurově adaptaci Našich furiantů, Anna Hošková ve filmu Láska a lidé (oba 1937), Jenúfa v Cikánově Její pastorkyni (1938), Žofka Pečulíková v Turbině O. Vávry (1941), Ančka Karasová v Binovcově Městečku na dlani (1942), Terezka v Čápově vesnickém dramatu Děvčica z Beskyd (1944), a především hlavní postava ve Vávrově historické fresce podle povídky Z. Wintra Rozina sebranec (1945). Pro svou krásu, melodický hlas a elegantní vystupování našla široké uplatnění také v salonních společenských rolích. Zaujala už jako paní kněžna v Čápově Babičce (1940), kde se pokusila o realističtější charakteristiku figury. Následovaly Helena Vargová v Čápově romanci Noční motýl (1941), Jitka Zykanová ve Vávrově Okouzlené, titulní role v Krňanského psychologickém dramatu Gabriela (obojí 1942) a primabalerína Clo Satranová v Čápově melodramatu Tanečnice (1943). Na okraji tehdejší tvorby G. zůstaly její úlohy v nenáročných komediích a sentimentálních příbězích. Po skončení války, kdy se změnilo tematické a žánrové zaměření kinematografe, se soustředila na práci v divadle a natáčela již jen sporadicky. Film jí většinou nabídl pouze okrajové role manželek a matek, které ani zdaleka neodpovídaly jejímu talentu. Jistou výjimkou byl part vdovy Kubátové v pohádce Byl jednou jeden král (1954). Nostalgické ohlédnutí za velkými vášněmi mládí představovaly postavy Lenory Roselliové v Krškově přepisu Turgeněvovy novely Jarní vody (1968) a Olgy v Hanibalově snímku Hvězda (1969). 1986 se ještě mihla ve filmu Velká filmová loupež, kde hrála sebe samu. V televizi se G. objevovala jen zřídkakdy (Vojnarka, 1953; Jejich den, 1962; Ministerstvo strachu, 1966; Zločin lorda Savilla, 1967; Lepší pán, 1971; Nebožtík si nepřál květy, 1985). Mnohé příležitosti jí poskytl rozhlas, kde vytvářela dramatické postavy a často recitovala převážně českou poezii. Celoživotně se věnovala uměleckému přednesu. Proslula především jako vynikající interpretka melodramů a Bezručových Slezských písní, se kterými vystupovala na zájezdech.

Provdala se 1947 za operního pěvce Eduarda Hakena (1910 až 1996), s nímž měla dceru Marii, provd. Ulrichovou (* 20. 9. 1948, Praha), publicistku, scenáristku, dramaturgyni, překladatelku a komunální političku. G. byla nositelkou Národní ceny (1942), vyznamenaní Za vynikající práci (1958), titulů zasloužilá členka Národního divadla (1960) a zasloužilá umělkyně (1963). Pohřbena je v Praze na Vyšehradském hřbitově.

D: divadelní role: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (úplný soupis divadelních rolí 1945–1974, stav k 14. 5. 2015); http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis divadelních rolí v Národním divadle, stav k 14. 5. 2015); Městské divadlo na Královských Vinohradech, Praha, výběr: titulní, Aristofanes: Lysistrata (1935); Rozára, A. a V. Mrštíkové: Maryša (1936); Stáza, F. Šrámek: Léto (1937).

L: MČE 2, s. 614; ČBS, s. 167; Tomeš 1, s. 366; Slezsko 5 (17), s. 65–66; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 172; ND a jeho předchůdci, s. 114–115 (s neúplným soupisem rolí); FPH 1, s. 118–119; Fikejz 1, s. 313–315; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 5. 2015); http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 14. 5. 2015); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007, rejstřík; M. Rutte – J. Štěch, Filmové herectví, 1944; M. Nováková, Ohnivý žebřík, 1945; J. Wenig, Filmoví herci o sobě, 1959, s. 32–34; F. Černý, Pozdravy za divadelní rampu, 1970, s. 96, 141–143; P. Hořec, Herecká ohlédnutí, 1977, s. 38–43; F. Černý, Měnivá tvář divadla, 1978, s. 270; K. Höger, Z hercova zápisníku, 1979, rejstřík; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981, rejstřík; DČD 4, 1983, rejstřík; B. Bezouška – V. Pivcová – J. Švehla, Thespidova kára Jana Pivce, 1985, rejstřík; V. Fabianová, Jsem to já?, 1993, rejstřík; K. Čáslavský – V. Merhaut, Hvězdy českého flmu 1, 1995, s. 52; I. Hutařová, Národní divadlo – 33 portrétů, 2001, s. 70–75; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 45, 48, 192; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu, 2007, s. 133, 153, 158, 179–180, 449; F. Černý, Portréty pražských herců, 2010, s. 133–136.

P: ZA, Opava, matrika nar. řkt. f. ú. Horní Suchá, inv. č. 11821, sig Ka IV 1 (1867–1911), fol. 427; Archiv ND, Praha, M. G. (osobní spis, výstřižkový archiv); Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil