GLANC Ivan 21.3.1923-11.4.1991: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Ivan GLANC
 
| jméno = Ivan GLANC
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Glanc Ivan portret.jpg
 
| datum narození = 21.3.1923
 
| datum narození = 21.3.1923
 
| místo narození = Praha
 
| místo narození = Praha

Aktuální verze z 10. 3. 2021, 14:44

Ivan GLANC
Narození 21.3.1923
Místo narození Praha
Úmrtí 11.4.1991
Místo úmrtí Hořovice
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 642-643
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48122

GLANC, Ivan, * 21. 3. 1923 Praha, † 11. 4. 1991 Hořovice, divadelní režisér, herec

Za protektorátu začínal jako herec u kočovných společností (Divadlo sdružených měst východočeských a českého severu 1941–42; Divadelní společnost Františka Sece 1942–43; Divadlo orlických měst 1943–44). 1945 hrál krátce ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi, odkud 1946 přešel do pražského Divadla satiry, kde ztvárňoval velké i menší role ve veselohrách. Po likvidaci scény vystupoval 1949–52 v Realistickém divadle, jehož byl také 1949/50 administrativním ředitelem. Objevoval se v klasickém i soudobém českém a sovětském repertoáru. 1953–56 vykonával funkci ředitele Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kam jako hlavního režiséra činohry přivedl M. Macháčka. Hereckou práci postupně omezoval a začal se věnovat divadelní režii. 1956–58 byl ředitelem Krušnohorského divadla v Teplicích, kde režíroval činohru i operetu.

Jako ředitel a režisér působil 1958–71 v libereckém Divadle F. X. Šaldy. 1964 převzal také funkci šéfa činohry. V šedesátých letech se obklopil nadanými spolupracovníky, s nimiž pozdvihl uměleckou úroveň činoherního i operního souboru. Koncepčně vybíral náročný, dramaturgicky pestrý repertoár, zahrnující klasickou i moderní domácí a světovou dramatiku (V. Havel, M. Kundera, J. Topol, M. Uhde, M. Achard, A. Camus, F. Dürrenmatt, E. Ionesco, S. Mrożek, H. Pinter, T. Stoppard). Jeho činoherní i operní režie se vyznačovaly citem pro žánr a schopností postihnout dramatičnost děje. V činohře nastudoval klasické tituly (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra, 1961; Jak se vám líbí, 1963; Cymbelín, 1964; Hamlet, 1971; G. Feydeau, Slečna od Maxima, 1967), od poloviny šedesátých let zaujal nápaditými inscenacemi moderních autorů (A. Salacrou: Příliš počestná žena, 1962; S. Mrożek: Policajti, 1964; A. Camus: Caligula, 1965; F. Dürrenmatt: Meteor, 1966; F. M. Dostojevskij – A. Camus: Běsi, 1967; S. Lom: Karel IV., 1968; M. Achard, Tajtrlík, 1970). V československé premiéře uvedl hry Černá labuť M. Walsera (1966), Hlad a žízeň E. Ionesca (1968) a Ptákovina M. Kundery (1969). Jako herec se na jevišti objevoval už jen sporadicky (J. W. Goethe: Egmont, 1960; F. Hrubín: Křišťálová noc, 1964). V opeře vedle tradičních kusů (B. Smetana: Dalibor, 1959; W. A. Mozart: Kouzelná flétna, 1961; A. Dvořák: Rusalka, 1962; R. Strauss: Salome, 1969) režíroval i díla současných skladatelů (L. Podéšť: Hrátky s čertem, 1963; H. Sutermeister: Romeo a Julie, 1964; W. Egk: Zasnoubení v San Domingu, 1965; C. Orff: Der Mond, 1966). 1965–69 byl členem ÚV Svazu československých divadelních a rozhlasových umělců.

Po nástupu tzv. normalizace musel z liberecké scény odejít. Útočiště našel v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde od 1969 hostoval a poté, za ředitelů K. Palouše a Z. Buchvaldka, působil 1971–87 jako řadový režisér. Znovu nastudoval několik svých libereckých inscenací. Ve ztížených podmínkách pokračoval v inscenování látek soudobých autorů (O. Daněk, M. Jariš, M. Stehlík). Komediální žánr reprezentovaly dobové veselohry J. Patricka, E. de Filippo, frašky J. N. Nestroye či G. Feydeaua, satirická komedie O. Zahradníka. Pozornost vyvolala G. vtipná parafráze komedie W. Shakespeara Jak zkrotit saň (1981) v pojetí opery buffy s hudbou V. Petrova. Jeden z vrcholů G. pozdní tvorby představovaly režie úprav antických námětů francouzského dramatika J. Anouilha (Antigona, 1979; Eurydika, 1983). Jako ústupek normalizační kulturní politice inscenoval sovětské dramatiky (A. N. Arbuzov, G. A. Borovik, N. F. Pogodin). V sedmdesátých a osmdesátých letech G. hostoval v pražském divadle E. F. Buriana, Východočeském divadle v Pardubicích, plzeňském Divadle J. K. Tyla, Hudebním divadle v Karlíně a Divadle J. Průchy v Kladně. Epizodní filmové role si zahrál v pohádce Honza málem králem (1977) a komedii Pátek není svátek (1979).

S tanečnicí a choreografkou Věrou Untermüllerovou (* 23. 4. 1931 Praha, † 26. 12. 1967 Beroun), šéfkou baletu v libereckém Divadle F. X. Šaldy (1959–61) a plzeňském Divadle J. K. Tyla (1961–67), měl syna Jiřího Untermüllera (* 1. 7. 1957 Praha), herce a divadelního režiséra. G. manželkou byla technická redaktorka Severočeského nakladatelství v Liberci Julie G., roz. Schorschová, provd. 1. Adamová, 2. Schulmannová (* 2. 1. 1913 Hořice, † 29. 12. 1990). Nevlastní dcera Helena G. (* 9. 2. 1938 Praha) je divadelní režisérkou. G. zahynul při dopravní nehodě.

D: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních režií a rolí s obrazovými dokumenty, stav k 15. 6. 2015); http://vis.idu.cz/Biblio.aspx (soupis bibliografických údajů o kritikách, stav k 15. 6. 2015); překlady: K. A. Treněv, Ljubov Jaravá, 1952; N. J. Matukovskij, Amnestie, 1974.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 213; MČE 2, s. 614; ČBS, s. 167; Tomeš 1, s. 365; Dvacet let Divadla F. X. Šaldy v Liberci, 1965, passim; J. Černý, Opony a horizonty Jihočeského divadla, 1998, passim; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Kazda, Realistické divadlo? (1945–1991), 2005, passim; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce (1945–1955), 2007, s. 60, 285, 385; V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík; H. Jarolímová, Historie baletu Jihočeského divadla od roku 1945 do roku 2009, 2011 (diplomová práce, JAMU, Brno), s. 28; Divadlo F. X. Šaldy 1883–2013, 2013, s. 39–40, 43. K Věře Untermüllerové: Český taneční slovník, 2001, s. 343.

P: Archiv hl. m. Prahy, fond Divadlo Labyrint (1945–1998), karton 3, inv. č. 3, I. G.

Zdeněk Doskočil