GLAZAROVÁ Jarmila 7.9.1901-20.2.1977: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 20.2.1977
 
| datum úmrtí = 20.2.1977
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista
68- Redaktor nebo žurnalista
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 646-647
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 3. 12. 2019, 19:44

Jarmila GLAZAROVÁ
Narození 7.9.1901
Místo narození Malá Skála (u Turnova)
Úmrtí 20.2.1977
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 646-647
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48123

GLAZAROVÁ, Jarmila (provd. Podivínská), * 7. 9. 1901 Malá Skála (u Turnova), † 20. 2. 1977 Praha, spisovatelka, publicistka

Narodila se v rodině Gotharda Glazara (1867–1917), pocházejícího z Hořic, od 1895 úředníka a později ředitele velkostatku na Malé Skále, a Gabriely, roz. Proboštové (1874–1916), dcery maloskalského panského zahradníka. G. vázalo celoživotní pouto k sestře Ireně (1903–1979), která jí později vedla domácnost. Jediný synovec, lékař Vít Dvořák (1920–1976), a jeho děti dotvářeli bezdětné G. rodinu.

Rodiče se 1909 přestěhovali do Prahy, kde koupili nájemní dům na Královských Vinohradech. Domácí atmosféru však poznamenal nejen jejich špatný zdravotní stav, ale i složité finanční poměry. Bohatý vnitřní život G. naplňoval zájem o literaturu, hudbu a výtvarné umění. 1912–16 studovala na dívčí měšťance, následující školní rok se věnovala němčině, na učitelský ústav nebyla přijata. 1915 rodina prodala dům a po matčině smrti se přestěhovala do Hořic, kde otec zemřel. Sestry se dostaly do internátní školy v Klimkovicích (u Ostravy) a 1919 tam absolvovaly hospodyňský kurs. Existenci bez rodinné, profesní, ekonomické a společenské opory řešila G. sňatkem s řídícím učitelem Ludvíkem Vaňkem; manželství se krátce nato rozpadlo. Na přelomu 1922–23 G. pobývala v rodině bývalého klimkovického starosty a opavského veterinárního rady Resnera, později v Praze u sestry Ireny a konečně v Ostravě. V té době se stýkala s lékařem Josefem Podivínským (1872–1934) z Klimkovic, vdovcem, otcem dvou dospělých dcer, za něhož se 1926 provdala. V regionu byla konfrontována s jitřivými sociálními problémy, zvlášť za hospodářské krize. Pozornost věnovala především sociálnímu postavení ženy jako manželky, matky, zaměstnankyně. Literární reflexi těchto let podala ve své prvotině.

Po náhlé manželově smrti jí zůstala jen malá vdovská penze. Odstěhovala se do Prahy. S nízkou kvalifikací a při vysoké nezaměstnanosti získala pouze místo telefonistky. Osamělost a existenční starosti jí přivodily zdravotní potíže, během rekonvalescence začala psát. Při psaní se projevily její osobní zkušenosti a senzitivita, dobrá paměť a pozorovací vlohy, čtenářská vyspělost, kompoziční a tematizační schopnosti, jazykové dovednosti, stylistické nadání. 1936 dokončila rukopis románu Roky v kruhu (1936), který vydala pod dívčím jménem. Prvotina memoárového, místy deníkového charakteru se zařadila do proudu žánru dokumentární a psychologické prózy. Text akcentoval víru v hodnotu člověka, lidské porozumění, lásku, oslavoval manželství, tematizoval každodennost. Román měl čtenářský úspěch, byl dobře přijat kritikou a umožnil G. nastoupit dráhu profesionální literátky. Od 1943 byla členkou Syndikátu spisovatelů. 1938 se usadila v posázavské osadě Vlkančice (u Stříbrné Skalice). Od 1941 častěji přijížděla na Malou Skálu, 1953–66 vlastnila dům v Turnově. Tvořila při pobytech v Beskydech 1938–44, především na Horní Bečvě a v Solanci (dnes Hutisko-Solanec) poblíž Rožnova pod Radhoštěm. Po 1945 žila v Praze, od 1966 ve vlastním domě v městské části Lhotka. Ráda se stýkala s dalšími spisovateli, výtvarníky a hudebníky.

Úspěšnou metodu prvotiny, umělecké dotvoření reálné látky, použila i ve všech pozdějších dílech. 1938 vydala román Vlčí jáma, příběh mladé dívky Jany, která jako schovanka přichází do domu – jámy – tety Kláry na malém městě. Mezi otčímem a schovankou vzniká citový vztah. Příběh končí smrtí strýce i tety a Jana nalézá útočiště u staršího lékaře. Novela Advent (1939) je příběhem svobodné matky Františky, jejího syna Metoda a sedláka Vavroše, který s hrdinkou uzavře manželství. Patří k vrcholům autorčiny tvorby. Dílo náleželo do proudu psychologické prózy a etnografické prvky ho přiřadily k moderní regionální próze. Z Beskyd autorka vytěžila i další knihu Chudá přadlena (1940). Pro nakladatele A. Hynka napsala v Beskydech dětskou pohádkovou knihu Zahradník Hejduk (1944). Ke konci protektorátu pracovala na románu, kterým se chtěla vyrovnat s dětstvím. Při práci na rodové kronice čelila tvůrčí a osobní krizi. Navlékač korálů zůstal nedokončen, od návratu k němu autorku odvedly neklidný závěr druhé světové války, poválečné veřejné aktivity, společenská poptávka, vývoj vlastních názorů i dobová změna literárního diskursu. Oporu hledala u kamaráda z rodiště L. Štolla, komunisticky orientovaného kulturního redaktora, s nímž udržovala kontakty od 1926. S jeho ručením vstoupila v červnu 1945 do KSČ; vzájemné vztahy ochladly v polovině padesátých let. Přijala komunistický pohled na svět, literaturu a východiska tvorby. Obrátila se k veřejné činnosti, angažovala se v pomoci Slezsku a v ženském hnutí, od července 1945 pracovala v redakci časopisu Rada žen. V říjnu 1945 byla jmenována poslankyní Zemského národního výboru v Praze, stala se pracovnicí ministerstva informací. 1946–48 působila jako kulturní rada na československém velvyslanectví v Moskvě. Její doma vycházející publicistika pracující s nadšením a lyrismem nekriticky přejímala sovětskou propagandu. Ctila válkou zničenou zemi, 1950 dokončila a vydala knihu reportáží Leningrad. Na besedách a v tisku propagovala Sovětský svaz. Zapojila se do hnutí obránců míru. Od 1949 přijala kulturní patronát Turnovska. Reprezentantkou Svazu československých spisovatelů byla i při různých zahraničních cestách (např. Výmar 1949, výsledkem byl soubor reportáží Výmarský deníček, 1950). Na počátku padesátých let se svými články zapojila do propagandistických kampaní provázejících soudní procesy s M. Horákovou a R. Slánským, 1968 se za to před spisovateli omluvila. 1954–56 byla poslankyní Národního shromáždění, pro nemoc se vzdala mandátu. Všechny aktivity pojímala jako součást spisovatelské profese, reflektovala je publicistikou, shrnutou do několika knižních výborů: Ani dálka, ani cizina (1959), Píseň o rodné zemi (1960). Literárně propadlo Jaro Číny (1954). Následně 1956–58G. onemocněla. 1959 byla jmenována národní umělkyní, 1961 vyznamenána Řádem práce. Po překonání osobní krize se věnovala kulturním tématům, literatuře, výtvarnému umění, hudbě, kultuře bydlení, vztahu k domovu, přírodě. Výbor textů věnovaných literatuře přinesl Místopis srdce (1973), distribuce knihy byla pozdržena. Rozpor mezi ideály a realitou, problematičnost společenského vývoje si připomínala po zbytek života. V srpnu 1968 odmítla sovětskou invazi článkem v Rudém právu. Za tzv. normalizace se stáhla do ústraní. 1972 podepsala a následně odvolala podpis na opoziční petici spisovatelů za propuštění politických vězňů. Odolávala tlaku normalizátorů, do prorežimní spisovatelské organizace vstoupila bez veřejných prohlášení až v březnu 1976. Po oficiálním i církevním pohřbu byla pochována na Lesním hřbitově u Malé Skály. Od 2003 ji připomíná pamětní deska na bráně tamního zámeckého areálu.

Přispívala do periodik Čteme, Kultura doby, Lidové noviny (od 1939), Lumír; po 1945 Československý voják, Květy, Literární noviny, Nový život, Obrana lidu, Plamen, Rada žen, Rudé právo, Slovanský přehled, Svět sovětů, Tvorba, Zemědělské noviny. Její literární dílo zpopularizovalo i filmové zpracování Adventu (1956, režie V. Vlček), a zejména oproti předloze jinak vyznívající Vlčí jáma (1957, režie J. Weiss).

D: Milý a milostný český jazyk: projevy a pozdravy při festivalech Šrámkova Sobotka, J. Bílek (ed.), 2001.

L: LČL 1, s. 802–803 (se soupisem díla a literatury); MČE 2, s. 614; ČBS, s. 167; Tomeš 1, s. 365–366; SČS 1, s. 194–195; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 23. 2. 2016); F. Buriánek, J. G., 1979; M. Mravcová, Umělecké dokumenty a romány, 1987; J. Bílek, J. G. a Sobotka, 2001; F. Buriánek, Návrat J. G. k domovu, in: Inspirace domova, 1988, s. 101–118; J. Bílek, Bořivoj Dvořák a J. G., in: Vodňany a Vodňansko 5, 2002, s. 151–156; J. G. 1901–2001. Sborník textů z konference ke 100. výročí narození, 2002; J. Bílek, Spisovatelka J. G. v procesech v M. Horákovou a R. Slánským, in: Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský“, J. Pernes – J. Foitzik (eds.), 2005, s. 234–256; J. Pernes, Komunistky s fanatismem v srdci, 2006, s. 133–151; R. B. Pynsent, Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! (K dílu J. G.), in: týž, Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře, 2008, s. 495–537.

P: LA PNP, Praha, osobní fond (K. Bílek – J. Bílek – M. Šrůtová: J. G. Inventář archivního fondu, 2015); Slezské zemské muzeum, Opava; Muzeum Novojičínska, Nový Jičín.

Jan Bílek