GNIRS Anton 18.1.1873-10.12.1933: Porovnání verzí

Verze z 3. 12. 2019, 22:31

Anton GNIRS
Narození	18.1.1873
Místo narození	Žatec
Úmrtí	10.12.1933
Místo úmrtí	Loket
Povolání	52- Archeolog 53- Historik 73- Uměnovědec nebo historik umění
Citace	Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 657-658
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=60492

GNIRS, Anton, * 18. 1. 1873 Žatec, † 10. 12. 1933 Loket, archeolog, historik

Syn Antona G., ředitele Severozápadočeské uhelné akciové společnosti, a Mathildy, roz. Schwarzbachové. Po studiu na gymnáziu v Chomutově pokračoval 1893–99 na německé Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v oborech germanistiky, historie a geografe (PhDr. 1903 na základě práce Das Gebiet der Halbinsel Istrien in der antiken Überlieferung, první geografická disertace na pražské německé univerzitě od rozdělení 1882) a brzy se specializoval na dějiny antiky, klasickou archeologii a dějiny umění. Po absolvování učil krátce v Plzni jako suplent na reálné škole a již na podzim 1899 odešel do rakouského Přímoří, aby pedagogicky působil na námořní reálce v Pule (dnes Chorvatsko) jako prozatímní a od 1900 řádný profesor, od 1907 na tamní státní reálce a 1908 jako ředitel státní reálky v Gorici (dnes Itálie). Podnikl též studijní cestu do Itálie, Řecka a Malé Asie. Brzy (1903) se začal věnovat archeologii istrijského pobřeží, naplno od 1909, kdy dostal stálou dovolenou pro vědeckou práci a vrátil se do Puly. 1901 se stal kustodem tamní Státní antické sbírky i řádným členem Rakouského archeologického ústavu a jeho zástupcem pro jižní Istrii, 1902 konzervátorem památkové péče, 1912–18 zemským konzervátorem pro Přímoří, zejména Istrii a 1915–18 rovněž pro Kraňsko (část dnešního Slovinska) a Korutany. V zahraničí byl zvolen dopisujícím členem Německého archeologického ústavu v Berlíně (1912, řádným 1921) a Société archéologique française v Paříži (1906). Prováděl četné, především klasické archeologické výzkumy v Pule (k jejím starověkým památkám vydal 1904 průvodce) i jinde na Istrijském poloostrově a na ostrovech Brioni / Brijuni. Za vědecké zásluhy byl odměněn rytířským křížem Františka Josefa I., rytířským křížem Saského království a 1916 titulem vládního rady. 1917 se oženil s Margaretou Steinovou z Chomutova.

Za války se věnoval záchraně památek, zejména historických zvonů, po ní však musel tuto činnost ukončit; 1919 krátce působil ve státní komisi pro příměří ve Vídni, nato se vrátil do Čech jako profesor němčiny, dějepisu a zeměpisu na státní reálce v Lokti (1919–26, městský archivář a muzejník 1923–33), v Karlových Varech, ale 1925 dostal opět stálou dovolenou pro práci ve Státním archeologickém ústavu v Praze ve funkci státního konzervátora pro antické památky ČSR a pro pohraniční oblasti Čech. Vedle archeologických výzkumů v západních Čechách (Františkovy Lázně-Slatina, hlavně 1927–29, Žírovice 1929–30, Cheb 1930–33 aj.) se soustřeďoval na Limes Romanus a římské opěrné body na našem území (pro Státní archeologický ústav vedl 1927–28 výzkumy táborů římských legií u Mušova a Stupavy). Publikoval řadu prací k dějinám středoevropského Podunají v době římského císařství. Dalším polem jeho působnosti byla historie a vlastivěda širšího Karlovarska, nejzápadnější okresy Čech zpracoval pro edici Soupis památek uměleckých a historických v Království českém (později v Republice československé). Byl i členem Německé společnosti věd a umění pro ČSR a Spolku pro dějiny Němců v Čechách, spoluzakládal Svaz německých vlastivědných muzeí v ČSR (1922). Uveřejnil na sto šedesát knih a článků. Byl pohřben v Chomutově.

D: Das östliche Germanien und seine Verkehrswege in der Darstellung des Ptolemaeus, 1898; Antike Funde aus Pola und Umgebung, 1904, in: Jahreshefte des Österreichischen Archäologischen Institut in Wien 7, 1904, s. 131–146; Alte und neue Kirchenglocken, Karlsbad–Leipzig 1924; Karlsbad in seiner ältesten Vergangenheit, 1925 (reprint 2001); Istria Praeromana, 1925; Eine Bergchronik der Städte Schlaggenwald und Elbogen, 1926; Zur Frage vorgeschichtlicher Siedelungen im Franzensbader Moorland und in seiner Umgebung, in: Sudeta 3, 1927, s. 77–87; Topographie der historischen und Kunst-Denkmale XLIII. Der politische Bezirk Elbogen, 1927; Ein Limes und Kastelle der Römer vor der norisch-pannonischen Donaugrenze, in: Sudeta 4, 1928, s. 120–153; Zur Geschichte der römischen Besatzungen im Lande der Markomannen und der Quaden, in: tamtéž 5, 1929, s. 171–174; Die römischen Schutzbezirke an der oberen Donau, Angsburg-Wien 1929; Zur Topographie des Markomannenlandes, 1930; Alte Sagen aus dem Elbogener Ländchen, 1930; Paralipomena aus Istrien und Aquileia, 1930; Římská stanice na Mušově, in: Zprávy Státního archeologického ústavu 2–3, 1929 až 1930 (1931), s. 9–29; Výkopy na římském táboru ve Stupavě, in: tamtéž, s. 29–37; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, Augsburg 1932; Arti e artisti italiani in Boemia, Orieste 1932; Beiträge zur Geschichte und Geographie Böhmens und Mährens in der Zeit des Imperium Romanum, Anna Gnirs (ed.), Bonn 1976; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad, München 1996.

L: Bibliographie der wissenschaftlichen Arbeiten von A. G., H. Klein (ed.), 1931; ÖBL 2, s. 13–14; nekrolog, in: L. Franz, in: Wiener prähistorische Zeitschrift 21, 1934, s. 78–79; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, 1968, s. 375; F. Ficker, Archäologe und Vorgeschichtsforscher A. G., in: AR 25, 1973, s. 230; F. Křížek, In memoriam A. G., in: SPFFBU E 18–19, 1973–1974, s. 351–352; A. Gnirsová, Otec ve vzpomínkách dcery, in: Historický sborník Karlovarska 2, 1994, s. 5–30; Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách 1891 až 1945, A. Míšková – M. Neumüller (eds.), 1994, s. 146; J. Roháček, K osobě a pracovní metodě A. G., in: Česká beseda o německých badatelích v oblasti pomocných věd historických, archivnictví a edic historických pramenů, H. Pátková (ed.), 2000, s. 41–47; A. G., in: Pravěk n. ř. 13, 2003, s. 480–483; Tomeš 1, s. 367; Sklenář, s. 189–190; https://cs.wikipedia.org/ (stav k 4. 2. 2016); http://hbl.lzmk.hr/clanak.aspx?id=1 (stav k 6. 2. 2016).

P: Ústav dějin umění AV ČR, Praha, osobní fond.

Karel Sklenář