GNIRS Anton 18.1.1873-10.12.1933: Porovnání verzí

Z Personal
(GNIRS_Anton_18.1.1873-10.12.1933)
 
Řádka 5: Řádka 5:
 
| místo narození = Žatec
 
| místo narození = Žatec
 
| datum úmrtí = 10.12.1933
 
| datum úmrtí = 10.12.1933
| místo úmrtí = Loket, o. Sokolov
+
| místo úmrtí = Loket
 
| povolání = 52- Archeolog
 
| povolání = 52- Archeolog
 
53- Historik
 
53- Historik
Řádka 11: Řádka 11:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Anton GNIRS
+
}}
 +
 
 +
'''GNIRS, Anton,''' ''* 18. 1. 1873 Žatec, † 10. 12. 1933 Loket, archeolog, historik''
 +
 
 +
Syn Antona G., ředitele Severozápadočeské uhelné akciové
 +
společnosti, a Mathildy, roz. Schwarzbachové. Po studiu
 +
na gymnáziu v Chomutově pokračoval 1893–99 na německé
 +
Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze
 +
v oborech germanistiky, historie a geografe (PhDr. 1903
 +
na základě práce ''Das Gebiet der Halbinsel Istrien in der antiken Überlieferung'', první geografická disertace na pražské německé
 +
univerzitě od rozdělení 1882) a brzy se specializoval na dějiny
 +
antiky, klasickou archeologii a dějiny umění. Po absolvování
 +
učil krátce v Plzni jako suplent na reálné škole a již na podzim
 +
1899 odešel do rakouského Přímoří, aby pedagogicky působil
 +
na námořní reálce v Pule (dnes Chorvatsko) jako prozatímní
 +
a od 1900 řádný profesor, od 1907 na tamní státní reálce
 +
a 1908 jako ředitel státní reálky v Gorici (dnes Itálie). Podnikl
 +
též studijní cestu do Itálie, Řecka a Malé Asie. Brzy (1903) se
 +
začal věnovat archeologii istrijského pobřeží, naplno od 1909,
 +
kdy dostal stálou dovolenou pro vědeckou práci a vrátil se
 +
do Puly. 1901 se stal kustodem tamní Státní antické sbírky
 +
i řádným členem Rakouského archeologického ústavu a jeho
 +
zástupcem pro jižní Istrii, 1902 konzervátorem památkové
 +
péče, 1912–18 zemským konzervátorem pro Přímoří, zejména
 +
Istrii a 1915–18 rovněž pro Kraňsko (část dnešního Slovinska) a Korutany. V zahraničí byl zvolen dopisujícím členem
 +
Německého archeologického ústavu v Berlíně (1912, řádným 1921) a Société archéologique française v Paříži (1906). Prováděl četné, především klasické archeologické výzkumy v Pule
 +
(k jejím starověkým památkám vydal 1904 průvodce) i jinde na Istrijském poloostrově a na ostrovech Brioni / Brijuni.
 +
Za vědecké zásluhy byl odměněn rytířským křížem Františka
 +
Josefa I., rytířským křížem Saského království a 1916 titulem
 +
vládního rady. 1917 se oženil s Margaretou Steinovou z Chomutova.
 +
 
 +
Za války se věnoval záchraně památek, zejména historických
 +
zvonů, po ní však musel tuto činnost ukončit; 1919 krátce
 +
působil ve státní komisi pro příměří ve Vídni, nato se vrátil do Čech jako profesor němčiny, dějepisu a zeměpisu na
 +
státní reálce v Lokti (1919–26, městský archivář a muzejník 1923–33), v Karlových Varech, ale 1925 dostal opět stálou dovolenou pro práci ve Státním archeologickém ústavu
 +
v Praze ve funkci státního konzervátora pro antické památky
 +
ČSR a pro pohraniční oblasti Čech. Vedle archeologických
 +
výzkumů v západních Čechách (Františkovy Lázně-Slatina,
 +
hlavně 1927–29, Žírovice 1929–30, Cheb 1930–33 aj.) se
 +
soustřeďoval na Limes Romanus a římské opěrné body na našem území (pro Státní archeologický ústav vedl 1927–28
 +
výzkumy táborů římských legií u Mušova a Stupavy). Publikoval řadu prací k dějinám středoevropského Podunají v době
 +
římského císařství. Dalším polem jeho působnosti byla historie a vlastivěda širšího Karlovarska, nejzápadnější okresy Čech
 +
zpracoval pro edici Soupis památek uměleckých a historických
 +
v Království českém (později v Republice československé). Byl
 +
i členem Německé společnosti věd a umění pro ČSR a Spolku
 +
pro dějiny Němců v Čechách, spoluzakládal Svaz německých
 +
vlastivědných muzeí v ČSR (1922). Uveřejnil na sto šedesát
 +
knih a článků. Byl pohřben v Chomutově.
 +
 
 +
'''D:''' Das östliche Germanien und seine Verkehrswege in der Darstellung
 +
des Ptolemaeus, 1898; Antike Funde aus Pola und Umgebung, 1904, in:
 +
Jahreshefte des Österreichischen Archäologischen Institut in Wien 7, 1904,
 +
s. 131–146; Alte und neue Kirchenglocken, Karlsbad–Leipzig 1924; Karlsbad in
 +
seiner ältesten Vergangenheit, 1925 (reprint 2001); Istria Praeromana, 1925;
 +
Eine Bergchronik der Städte Schlaggenwald und Elbogen, 1926; Zur Frage
 +
vorgeschichtlicher Siedelungen im Franzensbader Moorland und in seiner
 +
Umgebung, in: Sudeta 3, 1927, s. 77–87; Topographie der historischen und
 +
Kunst-Denkmale XLIII. Der politische Bezirk Elbogen, 1927; Ein Limes und
 +
Kastelle der Römer vor der norisch-pannonischen Donaugrenze, in: Sudeta 4,
 +
1928, s. 120–153; Zur Geschichte der römischen Besatzungen im Lande
 +
der Markomannen und der Quaden, in: tamtéž 5, 1929, s. 171–174; Die
 +
römischen Schutzbezirke an der oberen Donau, Angsburg-Wien 1929; Zur
 +
Topographie des Markomannenlandes, 1930; Alte Sagen aus dem Elbogener
 +
Ländchen, 1930; Paralipomena aus Istrien und Aquileia, 1930; Římská
 +
stanice na Mušově, in: Zprávy Státního archeologického ústavu 2–3, 1929 až
 +
1930 (1931), s. 9–29; Výkopy na římském táboru ve Stupavě, in: tamtéž,
 +
s. 29–37; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale
 +
in den Bezirken Tepl und Marienbad, Augsburg 1932; Arti e artisti italiani
 +
in Boemia, Orieste 1932; Beiträge zur Geschichte und Geographie Böhmens
 +
und Mährens in der Zeit des Imperium Romanum, Anna Gnirs (ed.), Bonn
 +
1976; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in
 +
dem Bezirke Karlsbad, München 1996.
 +
 
 +
'''L:''' Bibliographie der wissenschaftlichen Arbeiten von A. G., H. Klein (ed.),
 +
1931; ÖBL 2, s. 13–14; nekrolog, in: L. Franz, in: Wiener prähistorische Zeitschrift 21, 1934, s. 78–79; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě
 +
Karlově 1348–1967, 1968, s. 375; F. Ficker, Archäologe und
 +
Vorgeschichtsforscher A. G., in: AR 25, 1973, s. 230; F. Křížek, In memoriam
 +
A. G., in: SPFFBU E 18–19, 1973–1974, s. 351–352; A. Gnirsová, Otec
 +
ve vzpomínkách dcery, in: Historický sborník Karlovarska 2, 1994, s. 5–30;
 +
Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách 1891 až
 +
1945, A. Míšková – M. Neumüller (eds.), 1994, s. 146; J. Roháček, K osobě
 +
a pracovní metodě A. G., in: Česká beseda o německých badatelích v oblasti
 +
pomocných věd historických, archivnictví a edic historických pramenů, H.
 +
Pátková (ed.), 2000, s. 41–47; A. G., in: Pravěk n. ř. 13, 2003, s. 480–483;
 +
Tomeš 1, s. 367; Sklenář, s. 189–190; https://cs.wikipedia.org/ (stav k 4. 2.
 +
2016); http://hbl.lzmk.hr/clanak.aspx?id=1 (stav k 6. 2. 2016).
 +
 
 +
'''P:''' Ústav dějin umění AV ČR, Praha, osobní fond.
 +
 
 +
Karel Sklenář
  
== Literatura ==
 
výstřižky (bibliogr. + foto); Mitteil. Sudetend. Archivs č. 113, s. 33; His. sbor. Karlovarska II, 1994, s. 3; BL I, 447; BSOL, 32; MČE 5, 438; Tomeš I, 367-368; Hemmmerle Skizzen, 87;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:52- Archeolog]]
 
[[Kategorie:52- Archeolog]]

Verze z 21. 6. 2018, 19:48

Anton GNIRS
Narození 18.1.1873
Místo narození Žatec
Úmrtí 10.12.1933
Místo úmrtí Loket
Povolání

52- Archeolog 53- Historik

73- Uměnovědec nebo historik umění

GNIRS, Anton, * 18. 1. 1873 Žatec, † 10. 12. 1933 Loket, archeolog, historik

Syn Antona G., ředitele Severozápadočeské uhelné akciové společnosti, a Mathildy, roz. Schwarzbachové. Po studiu na gymnáziu v Chomutově pokračoval 1893–99 na německé Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v oborech germanistiky, historie a geografe (PhDr. 1903 na základě práce Das Gebiet der Halbinsel Istrien in der antiken Überlieferung, první geografická disertace na pražské německé univerzitě od rozdělení 1882) a brzy se specializoval na dějiny antiky, klasickou archeologii a dějiny umění. Po absolvování učil krátce v Plzni jako suplent na reálné škole a již na podzim 1899 odešel do rakouského Přímoří, aby pedagogicky působil na námořní reálce v Pule (dnes Chorvatsko) jako prozatímní a od 1900 řádný profesor, od 1907 na tamní státní reálce a 1908 jako ředitel státní reálky v Gorici (dnes Itálie). Podnikl též studijní cestu do Itálie, Řecka a Malé Asie. Brzy (1903) se začal věnovat archeologii istrijského pobřeží, naplno od 1909, kdy dostal stálou dovolenou pro vědeckou práci a vrátil se do Puly. 1901 se stal kustodem tamní Státní antické sbírky i řádným členem Rakouského archeologického ústavu a jeho zástupcem pro jižní Istrii, 1902 konzervátorem památkové péče, 1912–18 zemským konzervátorem pro Přímoří, zejména Istrii a 1915–18 rovněž pro Kraňsko (část dnešního Slovinska) a Korutany. V zahraničí byl zvolen dopisujícím členem Německého archeologického ústavu v Berlíně (1912, řádným 1921) a Société archéologique française v Paříži (1906). Prováděl četné, především klasické archeologické výzkumy v Pule (k jejím starověkým památkám vydal 1904 průvodce) i jinde na Istrijském poloostrově a na ostrovech Brioni / Brijuni. Za vědecké zásluhy byl odměněn rytířským křížem Františka Josefa I., rytířským křížem Saského království a 1916 titulem vládního rady. 1917 se oženil s Margaretou Steinovou z Chomutova.

Za války se věnoval záchraně památek, zejména historických zvonů, po ní však musel tuto činnost ukončit; 1919 krátce působil ve státní komisi pro příměří ve Vídni, nato se vrátil do Čech jako profesor němčiny, dějepisu a zeměpisu na státní reálce v Lokti (1919–26, městský archivář a muzejník 1923–33), v Karlových Varech, ale 1925 dostal opět stálou dovolenou pro práci ve Státním archeologickém ústavu v Praze ve funkci státního konzervátora pro antické památky ČSR a pro pohraniční oblasti Čech. Vedle archeologických výzkumů v západních Čechách (Františkovy Lázně-Slatina, hlavně 1927–29, Žírovice 1929–30, Cheb 1930–33 aj.) se soustřeďoval na Limes Romanus a římské opěrné body na našem území (pro Státní archeologický ústav vedl 1927–28 výzkumy táborů římských legií u Mušova a Stupavy). Publikoval řadu prací k dějinám středoevropského Podunají v době římského císařství. Dalším polem jeho působnosti byla historie a vlastivěda širšího Karlovarska, nejzápadnější okresy Čech zpracoval pro edici Soupis památek uměleckých a historických v Království českém (později v Republice československé). Byl i členem Německé společnosti věd a umění pro ČSR a Spolku pro dějiny Němců v Čechách, spoluzakládal Svaz německých vlastivědných muzeí v ČSR (1922). Uveřejnil na sto šedesát knih a článků. Byl pohřben v Chomutově.

D: Das östliche Germanien und seine Verkehrswege in der Darstellung des Ptolemaeus, 1898; Antike Funde aus Pola und Umgebung, 1904, in: Jahreshefte des Österreichischen Archäologischen Institut in Wien 7, 1904, s. 131–146; Alte und neue Kirchenglocken, Karlsbad–Leipzig 1924; Karlsbad in seiner ältesten Vergangenheit, 1925 (reprint 2001); Istria Praeromana, 1925; Eine Bergchronik der Städte Schlaggenwald und Elbogen, 1926; Zur Frage vorgeschichtlicher Siedelungen im Franzensbader Moorland und in seiner Umgebung, in: Sudeta 3, 1927, s. 77–87; Topographie der historischen und Kunst-Denkmale XLIII. Der politische Bezirk Elbogen, 1927; Ein Limes und Kastelle der Römer vor der norisch-pannonischen Donaugrenze, in: Sudeta 4, 1928, s. 120–153; Zur Geschichte der römischen Besatzungen im Lande der Markomannen und der Quaden, in: tamtéž 5, 1929, s. 171–174; Die römischen Schutzbezirke an der oberen Donau, Angsburg-Wien 1929; Zur Topographie des Markomannenlandes, 1930; Alte Sagen aus dem Elbogener Ländchen, 1930; Paralipomena aus Istrien und Aquileia, 1930; Římská stanice na Mušově, in: Zprávy Státního archeologického ústavu 2–3, 1929 až 1930 (1931), s. 9–29; Výkopy na římském táboru ve Stupavě, in: tamtéž, s. 29–37; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, Augsburg 1932; Arti e artisti italiani in Boemia, Orieste 1932; Beiträge zur Geschichte und Geographie Böhmens und Mährens in der Zeit des Imperium Romanum, Anna Gnirs (ed.), Bonn 1976; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad, München 1996.

L: Bibliographie der wissenschaftlichen Arbeiten von A. G., H. Klein (ed.), 1931; ÖBL 2, s. 13–14; nekrolog, in: L. Franz, in: Wiener prähistorische Zeitschrift 21, 1934, s. 78–79; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, 1968, s. 375; F. Ficker, Archäologe und Vorgeschichtsforscher A. G., in: AR 25, 1973, s. 230; F. Křížek, In memoriam A. G., in: SPFFBU E 18–19, 1973–1974, s. 351–352; A. Gnirsová, Otec ve vzpomínkách dcery, in: Historický sborník Karlovarska 2, 1994, s. 5–30; Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách 1891 až 1945, A. Míšková – M. Neumüller (eds.), 1994, s. 146; J. Roháček, K osobě a pracovní metodě A. G., in: Česká beseda o německých badatelích v oblasti pomocných věd historických, archivnictví a edic historických pramenů, H. Pátková (ed.), 2000, s. 41–47; A. G., in: Pravěk n. ř. 13, 2003, s. 480–483; Tomeš 1, s. 367; Sklenář, s. 189–190; https://cs.wikipedia.org/ (stav k 4. 2. 2016); http://hbl.lzmk.hr/clanak.aspx?id=1 (stav k 6. 2. 2016).

P: Ústav dějin umění AV ČR, Praha, osobní fond.

Karel Sklenář