GOLDAST von Haiminsfeld Melchior 6.1.1578-?11.8.1635: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku GOLDAST von Haiminsfeld Melchior 6.1.1578-11.8.1635 na GOLDAST von Haiminsfeld Melchior 6.1.1578-?11.8.1635 bez založení přesměrování)
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Melchior GOLDAST von Haiminsfeld  
 
| jméno = Melchior GOLDAST von Haiminsfeld  
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Goldast Melchior portret.jpg
 
| datum narození = 6.1.1578
 
| datum narození = 6.1.1578
 
| místo narození = Espen u Bischofszellu (kanton Thurgau, Švýcarsko)
 
| místo narození = Espen u Bischofszellu (kanton Thurgau, Švýcarsko)
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 667-668
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 3. 4. 2021, 12:42

Melchior GOLDAST von Haiminsfeld
Narození 6.1.1578
Místo narození Espen u Bischofszellu (kanton Thurgau, Švýcarsko)
Úmrtí po 11.8.1635
Místo úmrtí Giessen (Německo)
Povolání 44- Právník
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 667-668
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=76792

GOLDAST von Haiminsfeld, Melchior, * 6. 1. 1578 Espen u Bischofszellu (kanton Thurgau, Švýcarsko), † po 11. 8. 1635 Giessen (Německo), právník, humanista

Narodil se jako třetí syn Heinricha v. H. a Cleophy, roz. v. Gonzenbach; navzdory svému šlechtickému původu neměl přílišné vyhlídky na hmotné zajištění ze statků u Bischofszellu. Studoval na gymnáziu ve švábském Memmingenu, později na norimberské univerzitě v Altdorfu a u jezuitů v Ingolstadtu. Mezi oběma školami putoval, pro nedostatek financí je musel již jako magistr práv opustit. Působil jako preceptor v rodinách bohatých měšťanů, mj. u ženevského městského diplomata J. Lectia, který ho poslal na hesenský a falcký dvůr. (Starší zmínky o tom, že se G. podařilo získat v Heidelbergu doktorát práv, se patrně nezakládají na pravdě, protože jediný doklad toho, že došlo k jeho doktorské promoci, je patrně G. podvrhem.)

Po procesu, v němž byl usvědčen z krádeže knih v knihovně benediktinského kláštera v Sankt Gallenu, odešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde se začal živit jako autor právnických rozborů. Na zakázku sasko-výmarských vévodů vypracoval analýzu sporu o přednosti jejich rodu vůči nárokům příbuzných Altenburgů. Ve vévodských službách byl vyslán do Prahy, aby podal zprávu z města, kde po abdikaci dožíval císař Rudolf II. Po návratu do Frankfurtu byl G. deset let ve službách schaumburských hrabat, pro jejichž dominium sepsal např. mincovní řád. Poté co byl Arnošt ze Schaumburku povýšen do stavu říšských knížat, se G. ve Frankfurtu setkal s císařem Ferdinandem II. Krátce nato ho kontaktoval prezident říšské dvorské rady Jan Jiří z Hohenzollernu, který mu zadal klíčovou zakázku: vypracovat uprostřed českého stavovského povstání právní pojednání o dědičnosti uherské a české koruny v habsburském rodě. Spis Zwei rechtliche Bedenken… zpracoval G. velmi rychle. Dále se věnoval obsáhlejšímu dílu o českých dějinách De Bohemiae Regni … juribus ac privilegiis. Podle G. bylo zdejší obyvatelstvo původně germánské, protože prvním státním útvarem na území budoucích českých zemí byla markomanská (Marobudova) říše. Dlouhé historické exkurzy měly legitimizovat postup Ferdinanda II. proti provinilému českému království po bitvě na Bílé hoře. Oba spisy se staly trnem v oku většině českých historiků (včetně B. Balbína), kteří horečně polemizovali s představou odvěké dědičnosti Koruny české a příslušnosti českých zemí ke Svaté říši římské.

Na konci dvacátých let odešel G. do Giessenu, kde pro Jiřího II. Hesensko-Darmstadtského sepisoval hesenské dějiny. Tamní univerzita se stala během třicetileté války centrem procísařské publicistiky a G. jejím kancléřem. Zároveň vášnivě diskutoval nejen s jezuity, ale i s astrology a alchymisty; shromažďoval fantastické zprávy (od něho pochází jedna z prvních informací o krysaři z Hameln). Byl také autorem několika nepříliš spolehlivých pramenných edic. G. se oženil s dcerou frankfurtského patricije, s níž měl dvě dcery. Dospělosti se dožila mladší Sofie Otýlie.

D: výběr: Reichssatzung des Heiligen Römischen Reichs, Keyser, König, Churfürsten und Gemeiner Stände, Constitution, Ordnung, Rescript und Außschreiben…, Hanau 1609; Monarchia S. Romani Imperii sive Trac tatus de Iurisdictione imperiali seu Regia, et pontificia seu Sacerdotali… 1–3, tamtéž 1611–1614; Senkor sive de Maioratu Libri III., in qui - bus Praerogativa Senioris Principis in Familiis Regiis, Electoralibus et Illustribus… demonstrantur, Frankfurt a. M. 1615; Zwei rechtliche Bedenken von der Succession und Erbfolge des königlichen Geschlechts und Stamms in beiden Königreichen Hungern und Böheim, tamtéž 1627; De Bohemiae Regni, incorporatarumque provinciarum, juribus ac privilegiis, nec non de hereditaria Regiae Bohemorum familiae successione, tamtéž 1627.

L: BL 1, s. 452; OSN 10, s. 257–258; NDB, s. 601–602; H. Hajny, M. G. und sein Prager Tagebuch. Prager Jahrbuch, 1943, s. 88–92; H. Schecker, Das Prager Tagebuch des M. G. v. H. Abhandlungen und Vorträge der Bremer Wissenschaftlichen Gesellschaft 5, seš. 4, 1931, s. 219–280; G. Dünnhaupt, M. G. v. H., in: Personalbibliographien zu den Drucken des Barock III, Stuttgart 1991, s. 1653–1679; A. M. Baade, M. G. v. H. Collector, commentator and editor, New York 1992; G. Caspary, Spät humanismus und Reichspatriotismus. M. G. und seine Editionen zur Reichsverfassungsgeschichte, Göttingen 2006; J. Hrbek, That Feckless Bohe mo mastix’. The Life and Work of M. G. of H., in: Acta Comeniana. Filosofia 22–23 (46–47), 2009, s. 99–131; J. Zdichynec, Die Böhmische Krone als staatsrechtliches Ganzes in ausgewählten historischen Werken des 17. Jahrhunderts. Die Auffassungen von Pavel Stránský, M. G., Bohuslav Balbín and August Adolph Haugwitz, in: Die Kronländer in der Geschichte des böhmischen Staates VI, Terra–Ducatus–Marchionatus–Regio. Die Bildung und Entwicklung der Regionen im Rahmen der Krone des Königreichs Böhmen, 2013, s. 375–395.

Jiří Hrbek