GOLL Jaroslav 11.7.1846-8.7.1929: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku GOLL Jaroslav 1846-8.7.1929 na GOLL Jaroslav 11.7.1846-8.7.1929 bez založení přesměrování)
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 8.7.1929
 
| datum úmrtí = 8.7.1929
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 53- Historik
+
| povolání = 53- Historik<br />63- Spisovatel<br />64- Překladatel<br />
63- Spisovatel
+
64- Překladatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 676-677
 
}}
 
}}
  

Verze z 6. 12. 2019, 11:41

Jaroslav GOLL
Narození 11.7.1846
Místo narození Chlumec nad Cidlinou
Úmrtí 8.7.1929
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
63- Spisovatel
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 676-677
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46483

GOLL, Jaroslav, * 11. 7. 1846 Chlumec nad Cidlinou, † 8. 7. 1929 Praha, historik, básník

Oba G. rodiče pocházeli z měšťanských rodin, jež se řadily k místní honoraci. Otec Adolf G. působil jako lékař, matka Marie, roz. Daňková, byla dcerou sládka a sestrou podnikatele Čeňka Daňka. G. celý život vyznával hodnoty a životní styl této vrstvy, včetně českého vlastenectví, umocněného stykem s představiteli národní kultury, jakými byli B. Smetana nebo B. Němcová. V útlém dětství mu zemřela matka a otec poté několikrát změnil zaměstnání. G. prošel gymnázii v Hradci Králové, Mladé Boleslavi a v Praze, kde na Akademickém gymnáziu 1864 maturoval. 1864–70 studoval na filozofické fakultě pražské univerzity historii a geografii, na škole ho nejvíce ovlivnili historici K. Höfler, W. W. Tomek a A. Gindely. Studia zakončil 1870 doktorátem a doplnil státními zkouškami pro učitelství na středních školách. 1870–71 vyučoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi. 1871–72 strávil dva semestry na univerzitě v Göttingenu, kde se v semináři G. Waitze seznámil s novými formami výuky historie i metodami historické vědy. Poté využil nabídky amerického historika a vyslance USA v Berlíně G. Bancrofta, aby se stal jeho sekretářem a pomáhal mu shromažďovat materiály o diplomatických vztazích USA s evropskými státy v druhé polovině 18. století. Pro Bancrofta pracoval rok, pak cestoval po západní Evropě (Německo, Anglie, Nizozemsko) a zároveň shromažďoval historický materiál. Od 1873 žil trvale v Čechách. 1874–80 vyučoval na obchodní akademii v Praze. 1875 se habilitoval prací Die Französische Heirath. Frankreich und England 1624 und 1625 (1876). Odpovídala jeho odbornému zaměření z počátku vědecké kariéry, kdy se věnoval politickým dějinám 17. a 18. století. 1875 začal přednášet na pražské univerzitě, 1880 byl jmenován mimořádným a 1885 řádným profesorem obecných dějin. Vedle historie se G. intenzivně zabýval krásnou literaturou, pozorně a zasvěceně sledoval dění v oblasti výtvarného umění a hudby. Stýkal se s reprezentanty básnických generací májovců a lumírovců, přispíval poezií i prózou do literárních revuí Lumír, Osvěta, Květy ad. Psal básně, překládal francouzskou, italskou a polskou poezii (mj. P. J. Béranger, Ch. Baudelaire, A. Mickiewicz, J. Słowacki). Aktivně zasáhl do sporu o Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský; společně s lingvistou J. Gebauerem přinesli rozhodující argumenty, že se jedná o falza a že texty nelze datovat do středověku. Spor znamenal rozchod mladé generace se sentimentálním vlastenectvím, které zastánci padělku bránili i za cenu nevybíravé publicistické kampaně, jejímž terčem se stal také G.

Po habilitaci se G. zaměřil na starší období, na univerzitě přednášel dějiny starověku a středověku. Zabýval se náboženskými dějinami 15. století, jednotou bratrskou a jejími vůdčími postavami (P. Chelčický, J. Blahoslav a J. A. Komenský). Připravil dvousvazkovou edici pramenů Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder (1878–82). Tématu se věnoval i v sérii článků Jednota bratrská v XV. století (1883–86). G. druhé nejrozsáhlejší dílo bylo publikováno pod názvem Čechy a Prusy ve středověku (1897). Jednalo se o výklad česko-polských vztahů od Vojtěchovy misie až po začátek 16. století s těžištěm v husitství. Po vzoru velkých západních odborných revuí založil 1895 společně s A. Rezkem Český časopis historický, 1897–1918 jej řídil s J. Pekařem. Mimořádné bylo G. pedagogické působení. Zavedl způsoby výuky historie, s nimiž se seznámil ve Waitzově semináři v Göttingenu. Pod jeho vedením vyrostly dvě generace žáků, tzv. Gollova škola, jež utvářela české dějepisectví od konce 19. do poloviny 20. století. G. žáci, v čele s J. Pekařem, vystoupili na obranu svého učitele, když někteří stoupenci T. G. Masaryka nařkli G. školu, že pěstuje vědu odděleně od potřeb české společnosti a útočili i na G. Ovlivnil rozvoj řady dalších vědních oborů, např. geografie.

G. patřil k typickým představitelům historiografického pozitivismu, který zdůrazňoval precizní kritiku pramenů a upřednostňoval analytickou práci ve formě menších útvarů. Svá teoretická východiska formuloval ve studii Dějiny a dějepis (1888). Dočkal se řady poct. 1877 byl zvolen mimořádným a 1901 řádným členem KSČN, 1891 mimořádným (volbu odmítl) a 1907 řádným členem ČAVU, 1911–21 předsedal její historické komisi. Jeho sepětí s polskou kulturou a polskými historiky stvrdila 1900 volba členem polské Akademie umění v Krakově. 1891–92 byl děkanem filozofické fakulty, 1907/08 rektorem české univerzity v Praze, 1909 jmenován do panské sněmovny říšské rady. 1910 předčasně odešel z univerzity, a tím usnadnil, aby jeho žáci J. Bidlo a J. Šusta získali řádnou profesuru. Postupně se vzdaloval veřejnému životu. Do konce první světové války zůstával loajální vůči Rakousko-Uhersku. Po říjnu 1918 setrvával až do své smrti v ústraní. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

Z G. manželství s Amely (Amalií), roz. Kleinerovou (1849 až 1934), se narodily dvě děti, syn Marcel (1886–1891) a dcera Adéla (1883–1969), provdaná za národospodáře F. X. Hodáče (1883–1943). Vnučka Nataša (pův. jm. Hodáčová, 1912 až 1988) přijala jako herečka dědovo příjmení Gollová.

D: výběr: Básně, 1874 (2., doplněné vyd. 1930); Vznik anglického parlamentu, 1879; Historický rozbor básní rukopisu Králodvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava, 1886; Rozdělení pražské university Karlo- -Ferdinandovy roku 1882 a počátek samostatné university české, 1908; Válka o země Koruny české 1740–1742, 1915; Chelčický a Jednota v XV. století, 1916; Vybrané spisy drobné 1 a 2, 1928–1929.

L: výběr: OSN 10, s. 271; 18, s. 47; K. Stloukal, J. G., in: ČČH 47, 1946, s. 106–123; F. M. Bartoš, J. G., 1947; ÖBL 2, s. 27–28; J. Marek, J. G., in: ĎaS 7, 1965, č. 3, s. 28–30; týž, J. G., 1991; Kudělka–Šimeček 1, s. 131; LČL 1, s. 805–806 (se soupisem díla a další literaturou); Kutnar, rejstřík; ČAVU, s. 115; J. G. a jeho žáci, B. Jiroušek – J. Blüml – D. Blümlová (eds.), 2005; B. Jiroušek, J. G. Role historika v české společnosti, 2006 (se soupisem díla literatury a pramenů).

P: SOA, Zámrsk, Sbírka matrik, matrika nar. řkt. f. ú. Chlumec nad Cidlinou, sign. 55–6 1837–1846, kn 3234, pag. 102.

Milan Řepa