GORAZD 26.5.1879-4.9.1942: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 26.5.1879
 
| datum narození = 26.5.1879
| místo narození = Hrubá Vrbka, o. Hodonín
+
| místo narození = Hrubá Vrbka (u Veselí nad Moravou)
 
| datum úmrtí = 4.9.1942
 
| datum úmrtí = 4.9.1942
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/> GORAZD
+
}}
 +
 
 +
'''GORAZD''' ''(vl. jm. Pavlík, Matěj), * 26. 5. 1879 Hrubá Vrbka (u Veselí nad Moravou), † 4. 9. 1942 Praha, duchovní, biskup pravoslavné církve''
 +
 
 +
Pocházel ze zbožné katolické rodiny na Slovácku; otec Jan (1839–1904) vlastnil grunt a byl starostou obce, matka Anna, roz. Bělčíková (1848–1906), pečovala o domácnost s pěti dětmi, z nichž zůstali naživu synové Matěj, Martin a Cyril. 1890–98 G. absolvoval gymnázium v Kroměříži a 1898–1902, jako jeden z nejlepších studentů, katolickou teologickou fakultu v Olomouci, 1902 byl vysvěcen arcibiskupem T. Kohnem. Jako kaplan působil ve Slezsku, krátce v Karlovicích a v Brumovicích (1902–05). Po přeložení do Kroměříže se stal knězem v chrámu P. Marie a po F. Světlíkovi redaktorem týdeníku ''Pozorovatel'', zapojil se do místního spolkového života. Od 1908 G. působil jako duchovní správce Zemského ústavu pro choromyslné v Kroměříži; uplatnil se jako novátor v práci s mentálně postiženými a rehabilitoval postavení ošetřovatele. Absolvoval řadu studijních cest a přednášel v zemích střední a západní Evropy, organizoval rozsáhlá celostátní šetření a dotazníkové akce, vytvářel statistiky a posílal memoranda a návrhy státním a zemským orgánům na zlepšení práce s nemocnými. Za obětavou práci ve prospěch raněných vojáků za první světové války získal medaili Červeného kříže. Současně se angažoval v katolických politických stranách, jako poradce se stýkal s M. Hrubanem a J. Šrámkem, byl sekretářem kanovníka, probošta a poslance A. C. Stojana. Kvůli útokům a nepochopení kolegů z lékařského prostředí a politických konkurentů G. usiloval o přechod do Brna, narazil však na překážky ze strany olomoucké konsistoře a některých kruhů Národní strany katolické. 1918 z ústavu pro choromyslné odešel a 1919 se stal jako kněz-deficient v Praze jednatelem Jednoty katolického duchovenstva a redaktorem jejího ''Věstníku''. Od listopadu 1919 do července 1920 se po těžké oční nemoci léčil v lázních Dolní Lipová a v Košicích. Poté se v Kroměříži věnoval práci ve prospěch Církve československé (CČS); následovala exkomunikace z římskokatolické církve. 1921 byl jmenován zemským duchovním správcem CČS pro Moravu a Slezsko, 25. 9. téhož roku ho v Bělehradu patriarcha srbské pravoslavné církve Dimitrij (Pavlović) vysvětil prvním biskupem CČS. Ve druhé polovině roku 1922 G. absolvoval misijní pobyt v USA. V té době v CČS akceleroval zápas o její teologické směřování mezi Farského modernistickým a G. pravoslavným proudem. 1924 G. vystoupil z CČS a přešel do České náboženské obce pravoslavné (ČNOP), vedené arcibiskupem Savvatijem (Vrabec). Krátce předsedal eparchiální radě pro Moravu a Slezsko; po vnitřním převratu v ČNOP v prosinci 1925 se na sjezdu v České Třebové postavil do jejího čela. 1926–42 budoval českou pravoslavnou eparchii jako organizační součást srbské pravoslavné církve. Po Mnichovu se účastnil jednání o fúzi mezi československou a pravoslavnou církví. 1940–41, po ztrátě spojení s mateřskou církví, vyjednával s metropolitou Serafimem (Lade) o připojení k berlínské eparchii, k němuž došlo v březnu 1942.
 +
 
 +
Od 11. června 1942 G. věděl o úkrytu parašutistů, kteří 27. 5. 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Po jejím dobytí gestapem (18. 6.) G. převzal za skrývání odpovědnost, zatčen byl 25. 6. Stanným soudem byl odsouzen k trestu smrti a popraven na vojenské střelnici v Kobylisích. Následně byla zakázána výnosem protektorátních úřadů z 27. 9. pravoslavná církev v českých zemích, její majetek zabaven a duchovní perzekvováni.
 +
 
 +
G. náboženský vývoj je charakteristický pro chování řady příslušníků kněžské generace devadesátých let 19. století, kteří hledali vyrovnání s důsledky nástupu moderní občanské společnosti. Jako bohoslovec a kaplan se G. nadchl pro myšlenky moravského cyrilometodějství a unionismu. Jeho první historické práce ukazují hlubší zájem o životní dílo první generace kněží-obrozenců, přicházejících s myšlenkami reformy katolické církve. Zaujaly ho názory německého katolického modernisty H. Schella a činnost české katolické moderny sdružené kolem K. Dostála-Lutinova. Po válce se G. ztotožnil s reformním hnutím katolického duchovenstva, jeho programovým směřováním a radikální taktikou. Založením CČS (1920), na němž se bezprostředně nepodílel, byl zaskočen a zpočátku vůči této církvi zaujal zdrženlivý postoj jako k unáhlenému a nepřipravenému kroku. Svůj postoj však brzy revidoval a poté patřil mezi její nejvýraznější vůdčí postavy a organizátory. Farského vizi moderní církve 20. století brzy odmítl jako nerealistickou a přiklonil se k tradicionalismu. Jakožto reformní kněz přijal pravoslaví s cílem přizpůsobit je národním církevním tradicím a české spiritualitě. Jako biskup se stal zakladatelem české pravoslavné církve a v zápase s arcibiskupem Savvatijem prosadil její jurisdikční orientaci na srbskou pravoslavnou církev. Za G. vedení byla přijata ústava církve (1929) a podařilo se vyřešit hlavní problémy související s liturgií, výchovou bohoslovců, kostely, církevními obcemi, finančním zajištěním existence církve, církevním tiskem a osvětovým a kulturním působením. G. svým dílem naplnil ideál reformního hnutí duchovenstva toužícího po národní a demokraticky uspořádané církvi.
 +
 
 +
G. zásluhy o pravoslavnou církev byly oceněny jugoslávskými vyznamenáními Řádem bílého orla (1930) a Řádem sv. Sávy I. a II. třídy a rumunským Řádem koruny 1. třídy s meči. Synod srbské pravoslavné církve 1961 G. kanonizoval jako svatého novomučedníka; Československá pravoslavná církev ho kanonizovala 1987 jako sv. Gorazda II. Za zásluhy v boji proti fašismu byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem (1945) a Řádem T. G. Masaryka (1997). G. památku připomíná Monastýr sv. novomučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce (1993).
 +
 
 +
'''D:''' výběr: Z dob pojosefinských, in: Hlídka 21, 1904, passim; Ze slezského obecného školství, in: tamtéž, passim; Promluva bratrů M. Pavlíka a E. Dlouhého-Pokorného ve dnech sjezdu československé církve 8. a 9. ledna 1921 v Praze, 1921; Otázka kostelů a jiné časové otázky církevně-politické. Stav církve československé na Moravě a ve Slezsku dne 1. května 1922, 1922; O úkolech a orientaci církve československé, 1922; O krizi v církvi československé. Otázka pravoslavné církve v Československu, 1924; Pamětní spis o právním postavení církve pravoslavné v Republice československé, 1932; Lidový sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve, 1933; P. Malý (pseud.), Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu, 1936; Osnova pro vyučování pravoslavného náboženství na školách obecných a měšťanských, 1937; Pravoslavný katechismus, 1940; Pravidla pro duchovní osoby české pravoslavné eparchie, 1941; Odvodní spis, 1941; Průvodce po katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci, P. Aleš (ed.), 1987; Z díla, týž (ed.), 1988; Teorie o nerovnocennosti lidských ras; Co život přinášel; Po první světové válce; Nebezpečí, týž (ed.), 1999.
 +
 
 +
'''L:''' výběr: Threskeutike kai Ethike Egkyklopaideia, 4, Athen 1964, s. 614; Kolář Elity, s. 66; Pravoslavnaja enciklopedija 12, Moskva 2006, s. 88–92; E. G. Farrugia, Encyklopedický slovník křesťanského východu, 2008, s. 355–356; Kdo byl kdo na východní Moravě 2 (Fi–Ju), J. Fabián – H. Ševčíková (eds.), 2010, s. 38; A. Spisar, Ideové směrnice církve Československé a bratr biskup G., 1924; V. Grigorič, Pravoslavná církev v Republice československé, 1926, passim; Pravoslavná církev svým příslušníkům, 1936, s. 13–14; Velký čin malé církve, 1945; Spomenica pravoslavnich sveštenika – žrtva fašističkog terora i palich u narodnoosvobodiačnoj borbi, D. Štrbac (ed.), Beograd 1960, s. 27–28; Dorotej (Filipp), G. – archipastyr – patriot, in: Žur nal moskovskoj patriarchii 1967, č. 9, s. 53–64; P. Aleš, Na památku 25. výročí smrti biskupa G., in: Pravoslavný teologický sborník 2, 1968, s. 3–13; J. Šuvarský, Biskup G., 1979; Dorotej (Filipp), Archipastyrskoje služenije vladyki-mučenika G., in: Žurnal moskovskoj patriarchii 1979, č. 5, s. 55–58, č. 6, s. 50–53; P. Aleš, Cerkovnaja dejatelnosť episkopa moravskovo i silezijskovo G., in: tamtéž, č. 11, s. 52–54; V. Buchta, Vladyka G. – průkopník praktického ekumenismu, in: Pravoslavný teologický sborník 12, 1985, s. 115–125; Č. Kráčmar, Panychida za statečné, 1989; P. Aleš, Vztah svatého biskupa G. k ruskému pravoslaví, in: Pravoslavný teologický sborník 15, 1989, s. 5–16; R. Jedlinski, G. episkop češkomoravski, Kragujevac 1991; Pastýř a martyr, P. Aleš (ed.), 1992–1995; Směřování, týž (ed.), 2002; týž, Pravoslavná církev u nás, 1993; V. Đ. Đurić, Golgota Srpske pravoslavne crkve 1941–1945, Beograd 1997, s. 366–367; V. V. Bureha, Osobennosti bo go služebnoj žizni pravoslavnou cerkvi v češskich zemljach, in: Cerkov i vremja, 2004, č. 4 (29), s. 250–269; P. Balcárek, Myšlenkový vývoj biskupa G., in: Andros Probabilis, 2005, s. 299–305; P. Marek, Kněz reformista. Příklad Matěje Pavlíka-G., in: Člověk na Moravě v první polovině 20. století, 2006, s. 378–394; V. V. Bureha, Problema jurisdikcii pravoslavnoj cerkvi v češskich zemljach v 20. veke, in: Cerkovno-istoričeskij vestnik 2002, č. 9, s. 154–185; P. Marek – V. V. Bureha, Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953, 2007, s. 447–458; P. Marek, The „Eastern-Orthodox Crisis“ in the Czechoslovak Church Through the Eyes of the Old-Catholics…, in: Cosmas 21, 2008, č. 2, s. 22–42; J. Šuvarský – E. Šuvarská, Svatý G., 2009; P. Marek, Setkání, 2010, s. 362–376; týž, Josef Žídek, 2010, passim; P. Marek – M. Lupčo, Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století, 2012; P. Marek, G. vs. Žídek. On the Clash of Two Views…, in: Czech und Slovak Journal of Humanities 2014, č. 1, s. 107–120; M. Jindra, Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945, 2015; P. Marek, Česká reformace 20. století?, 2015.
 +
 
 +
'''P:''' Archiv olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve v Olomouci, osobní fond M. Pavlíka-G.; Moskevská pravoslavná duchovní akademie v Sergijev Posadu, rkp. Kirill (Pospíšil), Trudy ep. G. (Pavlika) po vozroždeniju i utverždeniju pravoslavija v Čechoslovakii.
 +
 
 +
Pavel Marek
  
== Literatura ==
 
ČBS, 170; Churáň, 135; Kolář, 66; Churáň II/1, 175; Tomeš I, 371;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
 
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]

Verze z 24. 3. 2019, 18:54

GORAZD (vlastním jménem Matěj Pavlík)
Narození 26.5.1879
Místo narození Hrubá Vrbka (u Veselí nad Moravou)
Úmrtí 4.9.1942
Místo úmrtí Praha
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel

GORAZD (vl. jm. Pavlík, Matěj), * 26. 5. 1879 Hrubá Vrbka (u Veselí nad Moravou), † 4. 9. 1942 Praha, duchovní, biskup pravoslavné církve

Pocházel ze zbožné katolické rodiny na Slovácku; otec Jan (1839–1904) vlastnil grunt a byl starostou obce, matka Anna, roz. Bělčíková (1848–1906), pečovala o domácnost s pěti dětmi, z nichž zůstali naživu synové Matěj, Martin a Cyril. 1890–98 G. absolvoval gymnázium v Kroměříži a 1898–1902, jako jeden z nejlepších studentů, katolickou teologickou fakultu v Olomouci, 1902 byl vysvěcen arcibiskupem T. Kohnem. Jako kaplan působil ve Slezsku, krátce v Karlovicích a v Brumovicích (1902–05). Po přeložení do Kroměříže se stal knězem v chrámu P. Marie a po F. Světlíkovi redaktorem týdeníku Pozorovatel, zapojil se do místního spolkového života. Od 1908 G. působil jako duchovní správce Zemského ústavu pro choromyslné v Kroměříži; uplatnil se jako novátor v práci s mentálně postiženými a rehabilitoval postavení ošetřovatele. Absolvoval řadu studijních cest a přednášel v zemích střední a západní Evropy, organizoval rozsáhlá celostátní šetření a dotazníkové akce, vytvářel statistiky a posílal memoranda a návrhy státním a zemským orgánům na zlepšení práce s nemocnými. Za obětavou práci ve prospěch raněných vojáků za první světové války získal medaili Červeného kříže. Současně se angažoval v katolických politických stranách, jako poradce se stýkal s M. Hrubanem a J. Šrámkem, byl sekretářem kanovníka, probošta a poslance A. C. Stojana. Kvůli útokům a nepochopení kolegů z lékařského prostředí a politických konkurentů G. usiloval o přechod do Brna, narazil však na překážky ze strany olomoucké konsistoře a některých kruhů Národní strany katolické. 1918 z ústavu pro choromyslné odešel a 1919 se stal jako kněz-deficient v Praze jednatelem Jednoty katolického duchovenstva a redaktorem jejího Věstníku. Od listopadu 1919 do července 1920 se po těžké oční nemoci léčil v lázních Dolní Lipová a v Košicích. Poté se v Kroměříži věnoval práci ve prospěch Církve československé (CČS); následovala exkomunikace z římskokatolické církve. 1921 byl jmenován zemským duchovním správcem CČS pro Moravu a Slezsko, 25. 9. téhož roku ho v Bělehradu patriarcha srbské pravoslavné církve Dimitrij (Pavlović) vysvětil prvním biskupem CČS. Ve druhé polovině roku 1922 G. absolvoval misijní pobyt v USA. V té době v CČS akceleroval zápas o její teologické směřování mezi Farského modernistickým a G. pravoslavným proudem. 1924 G. vystoupil z CČS a přešel do České náboženské obce pravoslavné (ČNOP), vedené arcibiskupem Savvatijem (Vrabec). Krátce předsedal eparchiální radě pro Moravu a Slezsko; po vnitřním převratu v ČNOP v prosinci 1925 se na sjezdu v České Třebové postavil do jejího čela. 1926–42 budoval českou pravoslavnou eparchii jako organizační součást srbské pravoslavné církve. Po Mnichovu se účastnil jednání o fúzi mezi československou a pravoslavnou církví. 1940–41, po ztrátě spojení s mateřskou církví, vyjednával s metropolitou Serafimem (Lade) o připojení k berlínské eparchii, k němuž došlo v březnu 1942.

Od 11. června 1942 G. věděl o úkrytu parašutistů, kteří 27. 5. 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Po jejím dobytí gestapem (18. 6.) G. převzal za skrývání odpovědnost, zatčen byl 25. 6. Stanným soudem byl odsouzen k trestu smrti a popraven na vojenské střelnici v Kobylisích. Následně byla zakázána výnosem protektorátních úřadů z 27. 9. pravoslavná církev v českých zemích, její majetek zabaven a duchovní perzekvováni.

G. náboženský vývoj je charakteristický pro chování řady příslušníků kněžské generace devadesátých let 19. století, kteří hledali vyrovnání s důsledky nástupu moderní občanské společnosti. Jako bohoslovec a kaplan se G. nadchl pro myšlenky moravského cyrilometodějství a unionismu. Jeho první historické práce ukazují hlubší zájem o životní dílo první generace kněží-obrozenců, přicházejících s myšlenkami reformy katolické církve. Zaujaly ho názory německého katolického modernisty H. Schella a činnost české katolické moderny sdružené kolem K. Dostála-Lutinova. Po válce se G. ztotožnil s reformním hnutím katolického duchovenstva, jeho programovým směřováním a radikální taktikou. Založením CČS (1920), na němž se bezprostředně nepodílel, byl zaskočen a zpočátku vůči této církvi zaujal zdrženlivý postoj jako k unáhlenému a nepřipravenému kroku. Svůj postoj však brzy revidoval a poté patřil mezi její nejvýraznější vůdčí postavy a organizátory. Farského vizi moderní církve 20. století brzy odmítl jako nerealistickou a přiklonil se k tradicionalismu. Jakožto reformní kněz přijal pravoslaví s cílem přizpůsobit je národním církevním tradicím a české spiritualitě. Jako biskup se stal zakladatelem české pravoslavné církve a v zápase s arcibiskupem Savvatijem prosadil její jurisdikční orientaci na srbskou pravoslavnou církev. Za G. vedení byla přijata ústava církve (1929) a podařilo se vyřešit hlavní problémy související s liturgií, výchovou bohoslovců, kostely, církevními obcemi, finančním zajištěním existence církve, církevním tiskem a osvětovým a kulturním působením. G. svým dílem naplnil ideál reformního hnutí duchovenstva toužícího po národní a demokraticky uspořádané církvi.

G. zásluhy o pravoslavnou církev byly oceněny jugoslávskými vyznamenáními Řádem bílého orla (1930) a Řádem sv. Sávy I. a II. třídy a rumunským Řádem koruny 1. třídy s meči. Synod srbské pravoslavné církve 1961 G. kanonizoval jako svatého novomučedníka; Československá pravoslavná církev ho kanonizovala 1987 jako sv. Gorazda II. Za zásluhy v boji proti fašismu byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem (1945) a Řádem T. G. Masaryka (1997). G. památku připomíná Monastýr sv. novomučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce (1993).

D: výběr: Z dob pojosefinských, in: Hlídka 21, 1904, passim; Ze slezského obecného školství, in: tamtéž, passim; Promluva bratrů M. Pavlíka a E. Dlouhého-Pokorného ve dnech sjezdu československé církve 8. a 9. ledna 1921 v Praze, 1921; Otázka kostelů a jiné časové otázky církevně-politické. Stav církve československé na Moravě a ve Slezsku dne 1. května 1922, 1922; O úkolech a orientaci církve československé, 1922; O krizi v církvi československé. Otázka pravoslavné církve v Československu, 1924; Pamětní spis o právním postavení církve pravoslavné v Republice československé, 1932; Lidový sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve, 1933; P. Malý (pseud.), Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu, 1936; Osnova pro vyučování pravoslavného náboženství na školách obecných a měšťanských, 1937; Pravoslavný katechismus, 1940; Pravidla pro duchovní osoby české pravoslavné eparchie, 1941; Odvodní spis, 1941; Průvodce po katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci, P. Aleš (ed.), 1987; Z díla, týž (ed.), 1988; Teorie o nerovnocennosti lidských ras; Co život přinášel; Po první světové válce; Nebezpečí, týž (ed.), 1999.

L: výběr: Threskeutike kai Ethike Egkyklopaideia, 4, Athen 1964, s. 614; Kolář Elity, s. 66; Pravoslavnaja enciklopedija 12, Moskva 2006, s. 88–92; E. G. Farrugia, Encyklopedický slovník křesťanského východu, 2008, s. 355–356; Kdo byl kdo na východní Moravě 2 (Fi–Ju), J. Fabián – H. Ševčíková (eds.), 2010, s. 38; A. Spisar, Ideové směrnice církve Československé a bratr biskup G., 1924; V. Grigorič, Pravoslavná církev v Republice československé, 1926, passim; Pravoslavná církev svým příslušníkům, 1936, s. 13–14; Velký čin malé církve, 1945; Spomenica pravoslavnich sveštenika – žrtva fašističkog terora i palich u narodnoosvobodiačnoj borbi, D. Štrbac (ed.), Beograd 1960, s. 27–28; Dorotej (Filipp), G. – archipastyr – patriot, in: Žur nal moskovskoj patriarchii 1967, č. 9, s. 53–64; P. Aleš, Na památku 25. výročí smrti biskupa G., in: Pravoslavný teologický sborník 2, 1968, s. 3–13; J. Šuvarský, Biskup G., 1979; Dorotej (Filipp), Archipastyrskoje služenije vladyki-mučenika G., in: Žurnal moskovskoj patriarchii 1979, č. 5, s. 55–58, č. 6, s. 50–53; P. Aleš, Cerkovnaja dejatelnosť episkopa moravskovo i silezijskovo G., in: tamtéž, č. 11, s. 52–54; V. Buchta, Vladyka G. – průkopník praktického ekumenismu, in: Pravoslavný teologický sborník 12, 1985, s. 115–125; Č. Kráčmar, Panychida za statečné, 1989; P. Aleš, Vztah svatého biskupa G. k ruskému pravoslaví, in: Pravoslavný teologický sborník 15, 1989, s. 5–16; R. Jedlinski, G. episkop češkomoravski, Kragujevac 1991; Pastýř a martyr, P. Aleš (ed.), 1992–1995; Směřování, týž (ed.), 2002; týž, Pravoslavná církev u nás, 1993; V. Đ. Đurić, Golgota Srpske pravoslavne crkve 1941–1945, Beograd 1997, s. 366–367; V. V. Bureha, Osobennosti bo go služebnoj žizni pravoslavnou cerkvi v češskich zemljach, in: Cerkov i vremja, 2004, č. 4 (29), s. 250–269; P. Balcárek, Myšlenkový vývoj biskupa G., in: Andros Probabilis, 2005, s. 299–305; P. Marek, Kněz reformista. Příklad Matěje Pavlíka-G., in: Člověk na Moravě v první polovině 20. století, 2006, s. 378–394; V. V. Bureha, Problema jurisdikcii pravoslavnoj cerkvi v češskich zemljach v 20. veke, in: Cerkovno-istoričeskij vestnik 2002, č. 9, s. 154–185; P. Marek – V. V. Bureha, Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953, 2007, s. 447–458; P. Marek, The „Eastern-Orthodox Crisis“ in the Czechoslovak Church Through the Eyes of the Old-Catholics…, in: Cosmas 21, 2008, č. 2, s. 22–42; J. Šuvarský – E. Šuvarská, Svatý G., 2009; P. Marek, Setkání, 2010, s. 362–376; týž, Josef Žídek, 2010, passim; P. Marek – M. Lupčo, Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století, 2012; P. Marek, G. vs. Žídek. On the Clash of Two Views…, in: Czech und Slovak Journal of Humanities 2014, č. 1, s. 107–120; M. Jindra, Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945, 2015; P. Marek, Česká reformace 20. století?, 2015.

P: Archiv olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve v Olomouci, osobní fond M. Pavlíka-G.; Moskevská pravoslavná duchovní akademie v Sergijev Posadu, rkp. Kirill (Pospíšil), Trudy ep. G. (Pavlika) po vozroždeniju i utverždeniju pravoslavija v Čechoslovakii.

Pavel Marek